Dobromila Lebrová: Emil Weyr - matematik - 160. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Emil Weyr byl jedním z nejvýznamnějších českých, ba i evropských matematiků 19. století. Drobná zmínka o jeho jméně, spíš v souvislosti s jeho synem, se už v Pozitivních novinách vyskytla v článku Jana Drocára: „Jak jsme si zrušili šlechtu“ ze dne 4. 4. 2006.
Pocházel z rodiny, která byla znalostmi matematiky proslulá.
Narodil se v Praze 1. září 1848 jako druhé z deseti dětí manželů Františka (Franze) Weyra (1820-1889) a jeho manželky Marie, rozené Rumplové (1825-1889). Jeho otec byl od r. 1855 profesorem matematiky a fyziky na německé vyšší škole reálné v Mikulandské ulici v Praze a byl i autorem publikací o matematice, rovněž byl považován za vynikajícího pedagoga i matematika, který vychoval mnohé matematiky české i německé, a měl pochopitelně vliv na matematické vzdělání svých vlastních dětí. Význačným matematikem a spolupracovníkem a v některých případech i nástupcem svého bratra byl také Eduard Weyr (1852-1903), čtvrtý v pořadí mezi sourozenci. V jiném oboru se proslavil jejich bratr Bedřich Weyr (1853-1908), uznávaný chemik a odborník v cukrovarnictví.
Emil Weyr navštěvoval v letech 1859 až 1865 reálku, na které vyučoval jeho otec, a v posledních dvou letech studia se zabýval vyšší matematikou. Reálku ukončil s vyznamenáním a byl přijat v r. 1865 na polytechnický ústav království Českého v Husově ulici.
Zde se stal žákem profesora Wilhelma Fiedlera (1832-1912), odborníka na deskriptivní geometrii, který zde učil v letech 1864 až 1867 a který se v té době zabýval projektivní geometrii, tehdy nazývanou „novější geometrií“. Již za studií publikoval odborné statě. Zajímavé, že jeho úplně první příspěvky se týkaly fyziky. V r. 1867 mu ve Vídní vyšlo pojednání „Ein Beitrag zur Theorie transversal-magnetischer Flächen“ (Příspěvek k teorii příčně-magnetických ploch) a v r. 1868 v „Zeitschrift für Mathematik und Physik“ (Časopis pro matematiku a fyziku) vyšel článek „Über magnetische Fernwirkung elektrischer Ströme und Stromringe“ (O magnetickém dálkovém působení elektrických proudů a proudových okruhů“).
Studia dokončil v r. 1868 a bezprostředně nato se stal asistentem na katedře vyšší matematiky u profesora Heinricha Jacoba Karla Durégea (1821-1893). Jako asistent působil na polytechnice do roku 1870. Když mu bylo 23 let, byl jmenován mimořádným profesorem Českého polytechnického ústavu království Českého, tedy české části polytechniky. Protože v té době neměli absolventi rakouských reálek maturitu, nemohl Emil Weyr dosáhnout doktorátu. Profesor fyziky na Karlo-Ferdinandově univerzitě Ernst Mach (1838-1916), který si povšiml jeho publikací, týkajících se právě fyziky, ho povzbudil, aby doktorát získal mimo Rakousko. Emilu Weyrovi se podařilo doktorát získat v r. 1869 v Lipsku a zažádal si o místo soukromého docenta „novější geometrie“ na univerzitě Karlo-Ferdinandově, jehož po určitých překážkách v r. 1870 dosáhl a začal přednášet o „křivkách algebraických“, jak píše jeho kolega, profesor Augustin Pánek (1843-1908) v pojednání „O životě a působení Dra Emila Weyra“ z r. 1894.
Jeho přednášky navštěvoval v té době i jeho vrstevník, žamberecký rodák, August Jan Bedřich Seydler (1849-1891), pozdější význačný český astronom, který se stal i jeho švagrem - oženil se totiž s jeho sestrou Annou (1854 - 1884) - a byl rovněž i jednatelem Společnosti českých mathematiků a fysiků.
V r. 1870, v době, kdy Emil Weyr usiloval o doktorát, vyšly právě v Lipsku v nakladatelství B.G.Teubner dvě jeho rozsáhlejší díla, týkající se teorie křivek a ploch. Uvedu pouze jeden z názvů pro ilustraci, nejsem si jistá správným odborným překladem, protože se jednalo o práce z oboru projektivní geometrie, jejíž vyučování i užívání bylo omezeno na dobu 19. století. Byla to „Theorie der mehrdeutigen geometrischen Elementargebilde und der algebraische Curven und Flächen als deren Erzeugnisse“, což by bylo možné přeložit jako „Teorie víceznačných základních zobrazení a algebraických křivek a ploch, jakožto jejich výsledku“. Druhá práce se týkala jednoznačného a dvojznačného zobrazení a přímkových ploch třetího stupně.
Pro všechny tyto aktivity, vědecké výsledky byl Emil Weyr již r. 1870 jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk.
V té době se rozhodl, že získá další zkušenosti. Podařilo se mu získat stipendium pro stáž na cizích vysokých školách. Měl sice zamířeno do Francie, ale vzhledem k francouzsko-pruské válce musel svůj záměr odložit a odjel v listopadu 1870 do Itálie do Milána k významnému italskému matematikovi a deskriptiváři Luigimu Cremonovi (1830-1903), který byl považován za reformátora italské matematiky, s nímž se spřátelil, a později i se snažil seznámit s jeho dílem české matematiky. Na milánské polytechnice se rovněž seznámil s profesorem Felicem Casoratim (1835-1890). Na jaře 1871 procestoval střední a jižní Itálii, obzvláště Padovu, Bolognu, Pissu, Řím a Neapol a seznámil se s matematickým výkvětem Itálie. Koncem května se vrátil do Prahy. V té době se uprázdnila katedra na polytechnice a Emil Weyr byl jmenován v lednu r. 1872 mimořádným profesorem matematiky na polytechnice. Zároveň s přednáškami na polytechnice začal s přednáškami na univerzitě jako soukromý docent a v nich pokračoval v letech 1872 až 1873.
Na další zahraniční cestu, tentokrát opravdu už do Francie, ale i opět do Itálie, se vydal v 1873 a v zahraničí zůstal do r. 1874.
V době vydávání Riegrova slovníku naučného (do r. 1874 - předchůdce Ottova naučného slovníku) byl jeho přispívatelem.
Po r. 1860 začaly hojně vznikat v Rakousku různé spolky. Je to období např. vzniku Sokola, Svatoboru, tedy i studenti technických věd založili „Spolek pro volné přednášky z mathematiky a fysiky“. Z tohoto spolku vznikla v r. 1869 „Jednota českých mathematiků“ a Emil Weyr s bratrem Eduardem byli mezi zakládajícími členy. V r. 1872 byl Emil Weyr zvolen jejím starostou, čímž byla zaručena velká vědecká úroveň spolkové činnosti, vzhledem k jeho známostem i osobnímu věhlasu. Jednota vydávala „Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky“, který měl takovou úroveň, že byl vyměňován za práce zahraniční, čímž se rozšiřovala spolková knihovna. - Dalo by se říci, že Emil Weyr byl duší spolku, a když došlo v r. 1874 k určité reorganizaci, stal se stálým tajemníkem s úkolem udržovat zahraniční vztahy Jednoty. Roku 1875 se stal redaktorem „Archivu mathematiky a fysiky“, který vydávala rovněž Jednota.
V r. 1875 byl jmenován řádným profesorem univerzity ve Vídni. Jednota českých mathematiků to sice považovala za čest i pro sebe, ale svým způsobem ztratila jednoho ze svých nejaktivnějších členů, i když v mnohém ho pak zastoupil jeho bratr Eduard. V r. 1875 jej při jeho odchodu do Vídně Jednota zvolila svým čestným členem. Rovněž zůstal „přespolním členem“ Královské české společnosti nauk. V r. 1877 založila Jednota českých mathematiků na jeho počest Weyrovu cenu za vynikající práce v oboru geometrie.
Roku 1877 se Emil Weyr oženil s Marií Waniekovou (1860-1934), s níž měl tři děti. Syn František Weyr (1879-1951) byl význačný český právník, který mj. spolupracoval při tvorbě první československé ústavy.
Už za pobytu v Praze byl Emil Weyr činný v mnoha zahraničních matematických vědeckých společnostech, napsal množství odborných spisů, v čemž ve Vídní pokračoval.
Pro české matematiky, tedy hlavně pro Jednotu, napsal spolu s bratrem Eduardem třísvazkové dílo „Základové vyšší geometrie“, které vycházelo v letech 1870 až 1878. V češtině rovněž vyšel v r. 1873 jeho překlad práce profesora Luigiho Cremony „Úvod do geometrické theorie křivek rovinných“ (Introduzione ad una teoria geometrica delle curve piane).
Po svém odchodu do Vídně pokračoval v mezinárodní spolupráci a následovala další jmenování od zahraničních vědeckých společností, např. v r. 1872 byl zvolen za dopisujícího člena královské lombardské akademie věd (Lombardo Accademia di Scienza) v Miláně, v r. 1875 se stal dopisujícím členem C.k. císařské akademie ve Vídni (K.k. Akademie der Wissenschaften), pak v r. 1882 členem řádným. V r. 1874 se stal členem Francouzské matematické společnosti (Société mathématique de France), byl zvolen čestným členem Společnosti fyzikálních a přírododních věd (“Société des sciences physiques et naturelles“) v Bordeaux. Byl dopisujícím členem královské belgické společnosti nauk v Lutychu a v jihoslovanské společnosti věd v Záhřebu a dále matematických jednot v Moskvě a v Charkově.
Svoje bádání o křivkách shrnul ve spise „Beiträge zur Curvenlehre“ (Příspěvky k nauce o křivkách) z r. 1880, kde formuloval rovnice a věty, týkající se projektivní geometrie.
Zajímavá je jeho historická přednáška „Über die Geometrie der alten Ägypter“ (O geometrii starých Egypťanů), kterou přednesl při slavnostním zasedání C.k. akademie věd ve Vídni dne 29. 5. 1884. Ve své přednášce vycházel z díla francouzského egyptologa Eugéna Revillota (1843-1913). V přednášce vyzdvihoval, že egyptští kněží učili své žáky geometrii, která byla nezbytná k určování pohybu planet. Že geometrické znalosti byly potřebné pro předchůdce zeměměřičství, které bylo nutné při změnách zemského povrchu po každoročních nilských záplavách. Citoval mj. význačné řecké filozofy Platona, Aristotela, pochopitelně matematiky Pythagora a Euklida a poznamenával, že umění matematiky ve starém Řecku mělo své kořeny ve starém Egyptě. Odkazoval na starodávné řecké texty a tehdejší „nové“ poznatky z archeologie. Přes poněkud archaickou němčinu je přednáška, která byla později vydána i tiskem, velmi poutavá. Sám v závěru přednášky vyjádřil přání: „Kéž by se podařilo získat ještě další záchytné body pro poznání činnosti matematické nám známého nejstaršího kulturního národa.“
Dvousvazkové dílo „Die Elemente der projektivischen Geometrie“ (Prvky projektivní geometrie) vydal v letech 1883 a 1887.
Když byl v r. 1889 svolán v Paříži mezinárodní matematický kongres, který se měl zabývat bibliografií matematiky, byl Emil Weyr zvolen místopředsedou a měl uspořádat matematickou bibliografii v Rakousku-Uhersku. Snažil se o to, aby se do sborníku dostaly hlavně české práce. Sborník však začal vycházet až po jeho smrti.
Roku 1890 založil spolu s rakouským profesorem Gustavem von Escherichem (1849-1935) měsíčník „Monatshefte für Mathematik und Physik“ (Měsíčníky pro matematiku a fyziku), který je s malou úpravou v názvu vydáván ještě dnes.
Po založení České akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (Kaiser-Franz-Joseph-Akademie für Wissenschaften, Schriftum und Kunst) byl v r. 1891 císařem jmenován mezi prvními 19 řádnými členy.
V r. 1893 bylo jeho dílo oceněno titulem dvorního rady.
Ale bohužel již v plně síle v r.1891 onemocněl, pravděpodobně tuberkulózou, postupně i ohluchl. Přes velkou snahu se vyléčit, zemřel 25. ledna 1894 ve Vídni ve věku nedožitých 46 let. Pochován byl v Praze na Olšanech.
Po jeho smrti se jeho manželka znovu provdala a rodina se přestěhovala do Prahy.
Přes jeho krátký život je jeho dílo rozsáhlé, obsahuje 137 položek od článků po knižní publikace. Psal česky, německy, italsky a francouzsky do významných matematických časopisů své doby.
Vedle veškeré této činnosti byl ještě např. členem vědecké komise zkušební pro učitelství na gymnáziích a referentem c. k. akademie, který se vyjadřoval k matematickým pracím, určeným k uveřejnění.
S velkým obdivem a nadšením pro jednoduchost a geniálnost jednotlivých Weyrových geometrických konstrukcí zpracoval jeho bibliografii již zmíněný profesor Augustin Pánek.
V současné době se dílem bratří Weyrů s podobným obdivem zabýval docent Jindřich Bečvář z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Spolu se svými spolupracovníky mj. přeložil a vydal deník Emila Weyra „Emil Weyr a jeho pobyt v Itálii v roce 1870–71“.
Obdiv, který Weyrovo dílo vzbuzuje, vede dnes k otázce, zdali jsme za víc než sto let po jeho životě poněkud nezdegenerovali. Měli jsme v minulosti velké učence, kteří ale nebyli pouze suchopárnými vědci ve své vědě, ale byli to i lidé velkého všeobecného rozhledu. Vzniká tím i velké přání, ale ještě více uvědomění si nutnosti, více pěstovat naši vzdělanost, obzvláště v době, kdy se stále polemizuje, zda např. matematika má nebo nemá být maturitním předmětem.
V loňském roce touto dobou byla k tomuto tématu uveřejněna „Výzva všem, jejichž hlas je slyšet“, kterou podepsala řada našich významných osobností, a kterou právě výše uvedený pan docent Bečvář koncipoval. Možná kdybychom měli takové učitele, jako byl středoškolský profesor Franz Weyr, a takové učence, jakými byli jeho synové, pak by nám možná nepadaly ani domy ani mosty.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.