Hans Christian Andersen, dánský pohádkář
4.8.2010 - 135. výročí úmrtí

Když jsem jako malá slýchala a později četla Andersenovy pohádky v překladu Jaroslava Vrchlického, vydané v r. 1902, nemohla jsem pochopit, jak Uspavač, v pozdějších překladech Ole Zavřiočka nebo také Hajaja, mohl přijet přímo pod okna malého Hjalmara. Když se mi pak povedlo dostat se do Kodaně, najednou jsem všude viděla pohádky Hanse Christiana Andersena. Zcela mi to splývalo se skutečností, byla jsem přesvědčená, že svoji vlast popsal tak, aby ji každý poznal. K zvýšení této představy přispělo, že jeho pomník před kodaňskou radnicí ho znázorňuje jako sedícího mezi obyčejnými lidmi.
Možná nejznámější dánská osobnost - pohádkář Hans Christian Andersen - se narodil 2. dubna 1805 v Odense na ostrově Fynu. Jeho tatínek Hans Andersen (1782–1816) byl ševcem a také vojákem. Při synově narození bylo otci dvaadvacet let. Podle některých pramenů pocházel tatínek z bohaté selské rodiny, ale neúrodou a jakýmisi živelnými pohromami rodina o majetek přišla a dědeček se z toho zbláznil. Tatínek si velice přál studovat, ale nebylo to kvůli chudobě možné. Rodiče Andersenovi byli velmi chudí. Tatínek byl však hodně sečtělý. Rodiče byli oddáni dva měsíce před narozením Hanse Christiana. A ž do r. 1807 se rodiče stále stěhovali - neměli stálou adresu. Maminka Anne Marie Andersdatter (ca. 1775–1833) už v té době měla dceru Karen - Marii; byla starší než tatínek a byla pradlenou. Učila svého syna zpívat lidové písně a vyprávěla mu pohádky. Uvádí se, že v pozdějším věku byla alkoholička - možná to přivedlo Andersena k napsání pohádky „Nebyla k ničemu“ (Hun duede ikke). Nakonec zemřela v domově pro staré a chudé lidi. - Nevlastní Andersenova sestra Karen - Marie, která žila u matčiny matky, působila snad jako prostitutka, zemřela roku 1846 a se svým brarem se v životě setkala jen párkrát.
Podle vyprávění Andersenovy babičky z otcovy strany byl některým z jejich předků dokonce dánský král. Ba i existují úvahy, že levobočkem z královské rodiny mohl být i sám básník - odůvodňuje se to tím, že král Frederik VI. (1768 - 1839) se o něj už v mládí osobně zajímal a platil nějakou částku na jeho vzdělání. Potvrzeno to ale není.
Své dětství popisoval Andersen ve svých pamětech „Pohádka mého života“ (Mit Livs Eventyr) z r. 1855 jako velmi šťastné a poetické. Ale byl velmi slabý a trpěl mnohými fóbiemi a tak mu rodiče poradili, aby se svými strachy vyrovnal pomocí loutkového divadla.. Otec ho velmi miloval, četl mu pohádky a snažil se vyplnit každé jeho přání. On sám přečetl různé hry, přednášel na svém loutkovém divadle zpaměti Shakespeara a studoval hry norsko-dánského dramatika Ludwiga Holberga (1684 - 1754). V r. 1812 byl poprvé s otcem v Odense v divadle.
Ale šťastné dětství dlouho netrvalo - otec šel bojovat do švédsko - norské války v období, kdy právě byl dánský král Kristián Frederik VIII. (1786 - 1848) i norským králem . Při vojenském tažení mezi r. 1812 až 1814 se otec nakazil nějakou nakažlivou chorobou a v r. 1816 na následky této nemoci zemřel. Mladý Andersen se nejdříve pokoušel vyučit se tkalcem a krejčím, nějakou dobu také pracoval továrně na tabák, což jeho přecitlivělé povaze přineslo dost trpké zkušenosti.
Matka se v r. 1818 znovu provdala.
Ale mlhavé předpoklady o jeho významném původu ho hnaly výš.
Krátce po svém biřmování se rozhodl hledat štěstí v Kodani. Dorazil tam 6. září 1819 a pak toto datum slavil jako své druhé narození.
Nejdřiv se pokoušel neúspěšně účinkovat se svým loutkovým divadélkem, pak hledal štěstí v baletu, chodil i nějakou dobu do taneční školy a navštěvoval i pěveckou školu. - Měl v té době ještě krásný soprán. Krátkou dobu účinkoval v Královském divadle (Kongelige Teater), ale hlas se mu změnil a musel se zpěvem přestat. Tehdy možná žertem mu kolegové z divadla navrhovali, aby se stal básníkem. On to vzal vážně a zaměřil se na psaní. Psal divadelní hry, které byly odmítány, takže další tři roky pro něj byly velmi těžké. Ovšem být spisovatelem v Dánsku - to představovalo aspoň nějaké humanitní vzdělání. Jeho hry byly totiž plné pravopisných chyb. Poměrně úspěšné bylo jeho dílo „Duch v Palnatokově hrobě“ (Gjenfardet ved Palnatokes Grav) z r. 1822, které uveřejnil pod pseudonymem William Christian Walter, což bylo propojení jeho druhého křestního jména s křestním jménem Shakespearovým a křesním jménem Sira Waltera Scotta (1771 - 1832).
Stále se snažil být ve spojení s Královským divadlem, až se o něj v r. 1822 ředitel divadla Jonas Collin po jeho neúspěšném pokusu zadat divadlu své hry začal zajímat - nejdřív mu přispíval na všechny jeho výdaje, postavil ho na roveň svého syna Edvarda Colina.
Potom mu zajistil stipendium krále Frederika VI. a poslal Andersena na studie na gymnázium do Slagelsee. Collin byl totiž také správcem královské nadace „Ad usus publicos“ (Pro veřejnou potřebu). - Andersen studoval mezi roky 1822 až 1826 sice na gymnáziu, ale už skoro dospělý spolu s malými chlapci. Bydlel u ředitele školy, který na něj byl hrubý; zdůvodňoval to tím, že mu musí vylepšit povahu, protože ho provokovalo Andersenovo snílkovství. Spolužáci si z něj utahovali pro jeho výšku i pro jeho nepříliš přitažlivý zjev. Trpěl dyslexii, což mu přivodilo těžké deprese. Studium mu příliš nešlo. Svá studijní léta považoval za nejhorší období svého života.
V r. 1826 napsal pod vlivem těžkostí svého života báseň „Umírající dítě“ (Det dønde barn), která byla později uveřejněna v kodaňských novinách a Královské divadlo ji provedlo v r. 1829 jako hudební drama. Je to velmi působivá báseň, jak se dítě loučí při odchodu ze života se svou matkou a popisuje vše, co kolem sebe vidí - nejdříve střídání barev a nakonec polibek anděla.
Pak přešel se stejným ředitelem na školu do Helsingoru, kde studoval do r. 1827. V r. 1827 mu Collin po jeho stížnostech zařídil soukromou výuku, aby mohl složit maturitu a Andersen se pak dostal na kodaňskou univerzitu na filozofii, kde své vzdělání r. 1828 dokončil.
První úspěch mu zaručila v r. 1829 povídka „Procházka od Ostrovního průplavu k východnímu mysu Amageru“ (Fodreise fra Holmens Canal til ostpynten af Amager) ve stylu povídek německého spisovatele E.T.A.Hofmanna (1776 - 1822). Také uveřejnil hru „Láska na Mikulášské věži“ (Kjarlighed paa Nicolai Taarn), která byla také poněkud úspěšná.
V době Andersenova hledání, jak a čím se zařadit do dánské literatury , ho velice povzbuzoval významný dánský fyzik a chemik a též filozof Hans Christian Ørsted (1777 - 1851).
V r. 1830 vyšla Andersenovi první báseň „Nezachytíš věčné pohyby vln“ (Du fatter ei Bolgernes evige Gang) v časopise „Plody četby“ (Lasefrugter).
Andersen zkoušel tehdy psát dramata a vzorem mu byly historické příběhy Sira Waltera Scotta „Nevěsta z Lammermooru“ a „Kenilworth“
Také v té době začal s cestami - cestoval nejdříve po Dánsku a bylo to v průběhu těchto cest, že se zamiloval. Nocoval tehdy u otce svého spolužáka - jakéhosi Lauritse Petera Voigta, který měl dceru Riborg, uvedenou na dalším obrázku. Andersen se do ní zamiloval a napsal na její oslavu básně, které pak vydal v lednu 1831 ve sbírce „Fantazie a skici“ (Phantasier og Skizzer). Sbírku pak věnoval Ørstedovi jako dík za jeho povzbuzování a za uvedení do kodaňského kulturního života.
Riborg Voigt se ale v dubnu 1831 provdala. Dopis na rozloučenou od ní nosil Andersen v koženém pouzdře jako talisman a byl na jeho krku nalezen po jeho smrti.
Právě v básni „Dvě hnědé oči“ (To brune Øjne) ji Andersen opěvoval. K této básni a ještě k básni „Mám tě rád“ (Jeg elsker Dig) složil melodii norský skladatel Edvar Hagerup Grieg (1843 - 1907).
Je to vášnivé vyznání lásky: „Mám tě rád jako nikdo jiný na této Zemi, miluju tě teď i navždycky!“
Ale nebyly to jediné Andersenovy básně, které Grieg zhudebnil.
V r. 1831 odjel Andersen také na krátký výlet do Německa, do Berlína, kde se seznámil s básníkem Ludwigem Tieckem (1773 - 1853) a francouzsko-německým spisovatelem Adalbertem von Chamisso (1781 - 1838). Na upomínku na tuto návštěvu napsal Adalbert von Chamisso Andersenovi do památníku báseň. Oba dva spisovatelé si pak vzájemně překládali svá díla.
Po návratu Andersen napsal svůj první cestopis „Siluety“ (Skyggebilleder).
V r. 1832 pracoval na libretech pro zpěvohru a operu a psal svůj první vlastní životopis, který nebyl určen k publikování - byl však vydán až skoro za sto let - v r. 1926.
V r. 1833 obdržel od krále stipendium na cestu po Evropě, cestoval přes Německo; prý si zvlášť oblíbil Drážďany. Směřoval do Francie a Itálie, byl ve Švýcarsku nedaleko Le Locle a napsal tam povídku „Anežka a vodník“ (Agnete og Havmanden). V Itálii mu vytanul poprvé námět pohádky „Malá mořská víla“. Navštívil totiž, inspirován názvem, vesnici Sestri Levante v „zátoce pohádek“ (Baia di Favola) nedaleko Janova. Zde se na jeho počest koná každoroční festival. - Navštívil také Neapol. Do Říma dorazil v říjnu 1834, kde se velice spřátelil se slavným dánským sochařem Bertelem Thorvaldsenem (1770 - 1844). Během cesty po Itálii Andersen hledal náměty pro operu na lidové nápěvy. O více než deset let později vytvořil na základě poznatků z tohoto období libreto pro operu „Malá Kirsten“ (Liden Kirsten).
Navštívil i Vídeň. České země navštívil prý osmkrát a v Praze v Týnském chrámu se poklonil památce svého slavného krajana astronoma Tychona Brahe (1546 - 1601).
V. r. 1833 mu vyšel cestopis „Toulky po romantickém území Harckého pohoří“ (Skyggebillederafen Reise til Harzen). - Cestování činilo Andersenovi velké potěšení.
V r. 1835 uveřejnil román „Improvizátor“ (Improvisatoren), kde zobrazil svoji maminku v postavě Dominiky. Celý román má autobiografické prvky a Andersen v něm popisuje složité zapojení chudého chlapce do společnosti - cosi, co později několikrát ve svých pohádkách popsal - nejlépe v pohádce „Ošklivé káčátko“ (Den grimme alling).
V tomto roce vydal také první dva svazečky pohádek vždy po čtyřech pohádkách s názvem „Pohádky, vyprávěné dětem“ (Eventyr, fortalte for Born). První svazek obsahoval tři pohádky, převyprávěné podle lidových námětů: „Křesadlo“ (Fyrtoiet), „Mikulu a Mikulku“ (Lille Claus og store Claus), „Princeznu na hrášku“ (Prindsessen pa Ærten) a pak „Iduščiny květiny“ (Den Lille Idas Blomster). V druhém svazku byly pohádky „Malenka“ (Tommelise), „Malá mořská víla“ (Den lille Havfrue), „Císařovy nové šaty“ (Keriserens nye Klædr) a „Divoké labutě“ (De vilde Svaner). Jeho pohádky ze začátku nebyly přijaty dobře, dokonce nebyly považovány za příliš výchovné, protože tehdy se neslušelo v dětech probouzet představivost a fantazii, jak sám spisovatel líčil v pohádce „Iduščiny květiny“.
V následujících letech napsal další divadelní hry a romány „O.T.“ a „Nic než muzikant“ (Kun en Spillemand), kde opět zobrazil svou maminku jako muzikantovu matku. Jeho romány začaly být překládány do němčiny, později do švédštiny, holandštiny a dalších jazyků. V té době bydlel v malebném kodaňském přístavu - v Nyhavnu. Zde setrval do r. 1864. Na domě, ve kterém bydlel, je pamětní deska.
V r. 1837 cestoval poprvé do Švédska, kde se seznámil se spisovatelkou a bojovnicí za sociální i ženská práva Fredrikou Bremer (1801 - 1865). V Kodani ho navštívil francouzský dopisovatel Xavier Marnier, který o něm napsal životopisný článek a přeložil do francouzštiny báseň „Umírající dítě“. Ve Švédsku se Andersen inspiroval příbuzností skandinávských národů a rozhodl se, že o jejich vztahu napíše báseň. O dva roky později vznikla báseň „Jsem Skandinávec“ (Jeg er en Skandinav), v níž Andersen popsal krásu severského ducha i jak tři sesterské národy spolu vyrůstaly a vyrůstají. Záměrem bylo vytvořit jakousi „skandinávskou hymnu“. Švédský hudební skladatel Otto Lindblad (1809 - 1864) složil v lednu 1840 k básni hudbu. Píseň se stala po r. 1845 známou a Andersen ji sám s oblibou zpíval. Později její význam pohasl.
Velké kritice čelil Andersen v r. 1838, kdy pozdější významný dánský filozof, teolog a myslitel Søren Kierkegaard (1813 - 1855) napsal, tehdy ještě jako student, ve své první knize „Ze spisů ještě žijícího“ (Af en endnu Levendes Papirer) jakýsi přehled o Andersenově románu „Nic než muzikant“ a vytýkal mu nedostatek životního rozvoje a životního názoru jeho postav. Dokonce konstatoval, že ona neradostná snaha, se kterou se Andersen potýká ve svém vlastním životě, se zobrazuje i v jeho díle. V r. 1840 mu to Andersen oplatil ve hře „Komedie pod širým nebem“ (En Comedie i det Grønne), v níž byl Kierkegaard popsán jako nepraktický filozof. Tuto hru napsal Andersen na námět francouzského spisovatele Dorvignyho (1742 - 1812).
Byl to rok, kdy se konečně Andersenova hmotná situace poněkud stabilizovala.
V r. 1840 měl Andersen v Královském divadle úspěch se hrou „Mulat (Mulatten), která se hrála také v jeho rodném Odense a ve švédském Stokholmu. Andersen se tohoto roku vydal na velkou orientální cestu. Na cestách se seznámil s hudebniky Ferencem Lisztem (1811 - 1886) a s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym (1809 - 1847).
Navštívil také v r. 1841 Bratislavu, kde je pomník, připomínající tuto událost. Slováci jsou pyšní na jeho výrok, který prý tehdy vyslovil: „Žádáte mne, abych vám vyprávěl pohádku. K čemu? Vždyť vaše město je pohádkou.“
Své zážítky z cesty popsal v obrázcích z cesty po Německu, Itálii, Řecku a Orientě, včetně popisu železnice a koncertu Ference Liszta v cestopisu „Básníkův bazar“ (En Digters Bazar). Byla to totiž jeho první cesta po železnici.
V r. 1843 začal novou řadu svých pohádek, které málokdy končívají šťastně.
Jeho vysněné pohádky lásky dopadaly taky tak. V té době se totiž nešťastně zamiloval do švédské operní pěvkyně Jenny Lind (1820 - 1887). Když jí dal dopis se svým vyznáním, odmítla ho a napsala mu v r. 1844 dopis na rozloučenou s podpisem - „milující sestra“. Považovala ho „za velké dítě“. Jeho zážitek z jejího zpěvu mu byl ispirací pro pohádku „Slavík“.
V témže roce uzavřel velké přátelství se sasko-výmarským velkovévodou Karlem Alexanderem (1818 - 1901), který chtěl z Andersena udělat v Sasku nového Goetha.
Ještě doufal, že v opeře „Malá Kirsten“, kterou jeho přítel - dánský hudební skladatel Johan Peter Emilius Hartmann (1805 - 1900) - napsal na jeho libreto, bude zpívat hlavní roli Jenny Lind. Premiéra ale byla v r. 1846 až po jejím odchodu z Kodaně v jiném obsazení. V době premiéry byl Andersen zrovna v Itálii, ale „Malá Kirsten“ byla jeho nejmilejší opera.
V r. 1845 vyšla třetí série pohádek a Andersenovy pohádky se začaly překládat v Anglii, o dva roky později v Německu. U nás vyšel první český překlad Andersenových pohádek pod názvem „Povídky a báchorky“ až v r. 1863. Překládal je spisovatel a nakladatel Josef Mikuláš Boleslavský (1829 - 1892), ale pravděpodobně nikoliv přímo z dánštiny.
V létě r. 1847 jel Andersen na svou první cestu po Anglii a Skotsku, kde byl všude oslavován. Při jedné takové příležitosti se setkal s Charlesem Dickensem (1812 - 1870). Věnoval mu svůj cestopis „Básníkův bazar“.- Andersen byl ze setkání s Dickensem nesmírně potěšený a tak se rozhodl za deset let na to navštívit Dickense v jeho domě. Setrval pět neděl, i když Dickens prý dával dost nepokrytě na srozuměnou, že by měl už jít. Dokonce jedna z Dickensových dcer usoudila, že Andersen byl velice nudný člověk. Dickens pak prý Andersena zobrazil v záporné úslužné až podlézavé postavě Uriaha Heepa v románu „David Copperfield“ a Andersen nemohl pochopit, že mu Dickens už více neodpovídal na dopisy. - Na druhé straně podle některých pramenů byly Andersenovy pohádky pro Dickense jednou z inspirací pro jeho vánoční příběhy.
R. 1847 byl vydán Andersenův epos „Ahasverus“, příběh „věčného Žida“, který byl za to, že se posmíval Kristovi při jeho křížové cestě, odsouzen k věčnému bloudění.
V r. 1848 vyšel román „Dvě baronky“ (De to Baronesser), romantický příběh, jak skupina šlechticů ztroskotala se svou lodí na ostrově a našla úkryt v polozbořeném domě. Zde byli mladí lidé svědky narození děvčátka, jehož matka při porodu zemřela. Dítě bylo adoptováno, prožívalo šťastné dětství, až do momentu, kdy otevřelo „třináctou komnatu“ a začalo pátrat po svém původu.
Téma Uspávače nebo Hajaji zpracoval Andersen v r. 1850 také do divadelní hry „Ole Lukøje“.
V r. 1851 vyšel cestopis o Švédsku - „Ve Švédsku“ (I Sverrig), v němž Andersen uveřejnil své básnické krédo - směs poezie, náboženství a vědy. Své cestopisy Andersen často ilustroval, protože byl velmi schopný kreslíř. Švédský cestopis dokonce obsahuje také pohádkové příběhy.
V r. 1852 vyšlo dílo, které nemělo v názvu „pohádku“, ale „příběh“ - „Příběhy“ ( Historier), s podtitulem „povídky a pohádky“, a v r. 1853 začaly vycházet Andersenovy sebrané spisy (Samlede Skrifter).
V r. 1858 začal Andersen cosi, co okoukal od Dickense - předčítání svých pohádek - v nově ustaveném Dělnickém sdružení. Předčítání se v následujících letech konalo asi dvacetkrát, za účastí vždy pěti set až devíti set posluchačů.
Po r. 1860 Andersen cestoval na Pyrenejský ostrov. V letech 1862 až 1863 byl ve Španělsku a hned v r. 1863 popsal svou cestu v cestopise „Ve Španělsku“ (I Spanien). V r. 1866 byl v Portugalsku, kde ho provázeli jeho portugalští přátelé, z čehož v r. 1868 vznikl cestopis „Návštěva Portugalska“ (Et Besøg i Portugal).
V r. 1867 byl Andersen poctěn čestným titulem státní rada a byl jmenován čestným občanem Odense. Při této příležitosti mu jeho rodné město uspořádalo velkolepé oslavy.
V r. 1868 vyšel rozmarný příběh o vodní víle, „Dryáda“ (Dryaden), která jela na světovou výstavu, pořádanou v r. 1867 v Paříži, vlakem. Celé dění je popisováno z hlediska pozorování víly jako absurdní pohled na lidský svět.
V r. 1870 vyšel poslední Andersenův příběh „Šťastný Per“ (Lykke-Peer), poněkud autobiografický - o snech chudého chlapce, který toužil být tanečníkem a hudebníkem. Na rozdíl od spisovatele dosáhl v životě všech svých snů, aby šťasten zemřel, což je vyústění příběhu, které se u Andersena nevyskytlo poprvé. Podobné téma je taky diskutováno například v pohádce „Přezuvky Štěstěny“ (Lykkens Kalosker).
V r. 1871 se Andersen vydal na cestu do Norska.
Jeho poslední pohádky vyšly v r. 1872. Pravděpodobně poslední jeho pohádka byla „Zahradník a panstvo“ (Gartneren og Herskabet). Na jaře 1872 cestoval přes Drážďany, Prahu, Vídeň do Benátek a vracel se do Kodaně přes Mnichov.
Pak ho prý na konci téhož roku postihla nemilá příhoda, že spadl z postele a ošklivě se zranil. Některé prameny uvádějí, že to byla příčina jeho smrti za dva a půl roku. Ovšem podle jiných pramenů měl potíže se střevy nebo spíš s játry. Ještě psal poslední pohádku o bolestech zubů jakési tety, což bylo podníceno jeho vlastními bolestmi zubů, kdy zanedlouho na to o svůj poslední zub přišel.
Ještě se v r. 1873 vydal na tříměsíční cestu do Švýcar, ale zdraví se mu zhoršovalo. Provázel ho dánský divadelník William Edvard Bloch (1875 - 1926). Uvádí se také, že Andersen měl pravděpodobně rakovinu jater a vedle toho trpěl i artritidou. Často prý užíval morfium.
V r. 1874 získal vysoký dánský titul, který se už neužívá - „konferensråd“, přibližně “konferenciální rada“ . Získal také tituly „komandér řádu Dannebrog (vlajky)“, což je nejvyšší dánský řád, dále měl i norský řád krale Olava i další zahraniční vyznamenání.
K jeho sedmdesátým narozeninám 2. dubna 1875 se v Královském divadle dávala jeho oblíbená „Malá Kirsten“, on se však už nemohl zúčastnit.
Zemřel 4. srpna 1875 v jedenáct hodin dopoledne v domě svého přítele, obchodníka Moritze Melchiora, nazvaném Rolighed, což prý přeloženo znamená „Klid“, ve kterém tehdy bydlel. Jeho pohřeb byl vypraven 11. srpna 1875 z kodaňské katedrály a zúčastnilo se ho veliké množství lidí, včetně krále Kristiána IX. (1818 - 1906). Andersen je pochován na hřbitově Assistent Kirkegard v Nørrebro. Na jeho žádost byli v hrobu pohřbeni i jeho přítel Edvard Collin s manželkou, později ale byly na přání rodiny jejich pozůstatky přemístěny.
Krátce před svou smrtí si Andersen dokonce dohadoval s nějakým skladatelem pohřební pochod a očekával, že se jeho pohřbu zúčastní i hodně dětí, takže žádal, aby ve skladbě byly bicí nástroje, aby dětem udávaly takt do pochodu.
Zanechal po sobě kolem sto šedesáti pohádek, z nichž pouze šest vychází z lidové tradice, ostatní jsou původní.
Vedle charakteristického způsobu psaní uměl také dobře kreslit, dělal si koláže dávno před tím, než se to stalo módou, dělal vystřihovánky postaviček svých pohádek.
Jeho cestopisy vedle náležitostí cestopisu obsahují také něco pohádkového, zajímavého, snového.
Jedna z jeho prvních básní o Ježíškovi „Jezulátko v jesličkách“ (Barn Jesus i en krybbe la), zhudebněná dánským skladatelem Nielsem Wilhelmem Gadem (1817 - 1890), se stala téměř lidovou koledou a na její přeložený německý text napsal melodii německý skladatel Robert Schumann (1810 - 1856). Zhudebněna byla i další Andersenova díla.
Jeho pomníky jsou všude na světě; v Kodani se každý jde podívat na „malou mořskou vílu“, která je opravdu malá a které bude zakrátko sto let. Socha byla odhalena v r. 1913 a vytvořil ji sochař Edvard Eriksen (1876 - 1959).

Píseň „Dvě hnědé oči“ v originále a s překladem do angličtiny

Andersenovy příběhy jsou často baladické, ale skoro vždy nazírané dětskýma očima. Jeho milovaná Jenny Lind měla zřejmě pravdu, když ho považovala za dítě. Byl naivní jako dítě, někdy i příliš přecitlivělý, snad až vztahovačný. Těžce nesl zřejmě svoji samotu a proto se velmi rád seznamoval s novými lidmi, ale nenacházel u nich pro své vlastnosti a i vzhled pochopení. Možná se jich pak, když si je zamiloval, držel jako klíště, jako v případě Dickense. Nenašel lásku ani u žen ani u mužů, i když asi to vše byla především touha někomu patřit, přestože současní psychologové zkoumají, jak je teď módou, na základě jeho díla a korespondence, jeho sexuální orientaci. Zřejmě se nikdy nezbavil svých dětských strachů a najít spřízněnou duši zřejmě ani neuměl...
Jeho pohádky hladí a pomáhají jak dětem, tak dospělým z jejich vlastních strachů utéci, i přes smutné konce jeho vyprávění, které jsou ale vždy smířlivé.