Dobromila Lebrová: Rembrandt Harmenszoon van Rijn, holandský malíř - 340. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Před třemi lety byly oslavy toho velkého malíře obzvláště velkolepé - oslavovalo se čtyřsté výročí jeho narození.
Přesto i tento rok byla poměrně významná výstava holandských mistrů ve Vídní, v níž Rembrandtova díla zaujímala značnou část.
Rembrandt nebyl pouze malířem, ale byl i význačným grafikem, zaměřeným především na lepty. Je považován za jednoho z největších malířů světového kulturního dědictví i za největšího tvůrce krásných tisků ve své době, ale zároveň i za největšího holandského malíře. Období, v němž žil, je nazýváno „holanským zlatým věkem“ v důsledku ekonomického povznesení země následkem koloniální expanze. A tento hospodářský rozmach měl za následek i rozkvět umění.
Malíř sám vysvětloval, čeho chtěl ve svém díle dosáhnout: největšího a nejpřirozenějšího „beweechgelickheijt“ - což znamená nejen pohyb, ale znamená i pohnutí ve smyslu emocionálním...
Rembrandt Harmenszoon van Rijn se narodil 15. července 1606 v Leydenu. Jeho otec Harmen Gerritszoon van Rijn, který přijal přídomek Rijn podle mlýna u Wittepoortu, byl zámožným mlynářem. O otci se ví, že jako jediný člen své rodiny změnil někdy po roce 1630 své náboženství a přešel od katolicismu k protestantské víře. Maminka byla dcerou pekaře a jmenovala se Neeltge Willemsdochter van Zuitbroeck.
O počtu sourozenců Rembrandtových se prameny různí. Podle některých měli Rembrandtovi rodiče celkem deset dětí, dvě zemřely malinké. Rembrandt byl osmým dítětem, podle jiných devátým. Pět ze sourozenců se dožilo dospělosti; dvě sestry a dva bratři, z nichž jeden se stal pekařem a druhý ševcem, a pak Rembrandt. Jako nejnadanější z dětí šel studovat. Nejdříve mezi roky 1613 až 1615 navštěvoval místní latinskou školu, kde se připravoval k přijetí na leydenskou univerzitu.
Podle některých pramenů ještě před přijetím na vysokou školu navštěvoval v r. 1619 malíře Jacoba Isaacszoona van Swanenburgh (1571-1638), který byl synem místního purkmistra a vrátil se právě ze studijního pobytu v Itálii. U něj se už tehdy učil malovat.
V květnu r. 1620 v necelých čtrnácti letech nastoupil na leydenskou univerzitu. Studia byla zaměřená na klasickou literaturu, gramatiku a rétoriku. Zde získal Rembrandt přehled o klasických a biblických příbězích.
Literaturu studoval asi rok, pak školu opustil a stal se na tři roky Swanenburghovým žákem. V té době stále bydlel v domě svých rodičů.
Na přelomu roku 1624 a 1625 byl v Amsterodamu půl roku žákem malíře Pietera Pieterszoona Lastmana (1583-1633) a Jana Symonza Pynase (1583-1631). Součástí jeho vzdělávání vedle malířských technik byla rovněž historie, zpracování textů a řečnictví. Lastman se rovněž nedávno vrátil z Itálie a maloval právě různé historické, biblické a mystické výjevy. Vyznačoval se kontrastními barvami a malbou pláten menších rozměrů. Byl velkým ctitelem italského malíře Michelangela Merisiho, zvaného Carravagio (1571-1610), který právě dosahoval dramatického účinku kontrastními barvami; technika se italsky nazývala „chiaroscuro“, tj. šerosvit, nebo se překládá do češtiny také temnosvit, kdy se používá vhodně voleného poměru světla stínu. Narozdíl od Lastmana Rembrandt nebyl „drobným mistrem“, tj malířem malých obrazů a miniatur; své dílo uplatňoval na velkých plátnech.
Pojetí šerosvitu později Rembrandt široce rozvinul, čímž obzvláště on dokázal až tajemného či magického působení svých obrazů.
V r. 1625 se vrátil Rembrandt do otcovského domu, kde si se svým přítelem Janem Lievensem (1607-1674) otevřel vlastní dílnu.
Jeho nejstarší datovaný obraz je „Kamenování svatého Štěpána“ z r. 1625. Z biblických námětů je z r. 1626 „Tobiáš a Anna“.
Oba malíři byli obdivováni, zakázky se hrnuly, protože i chudší lidé chtěli mít vlastní obrazy; jim bylo možné nabízet grafiku.

V r. 1628 navštívil Leiden významný utrechtský právník a humanista Arnold van Buchel (1565-1641) - a existuje záznam v jeho diáři o mlynářově synovi, který v Leydenu způsobil senzaci jako umělec, přes svůj ještě „nedospělý věk“ (v originále ´sed ante tempus).
V r. 1627 namaloval Rembrandt obraz „Apoštol Pavel ve vězení“, kde je apoštol představován jako starý muž, rozmýšlející se nad knihou a osvětlený paprsky, dopadajícími zamřížovaným oknem. Apoštola Pavla namaloval Rembrandt několikrát.
V únoru 1628 přijal Rembrandt prvního učedníka Gerrita Doua (1613-1675). Z tohoto roku pochází lept staré ženy, pravděpodobně umělcovy matky, a lept vlastní podobizny, čímž začíná řada jeho autoportrétů. Umělec totiž sám sebe portrétoval nejčastěji - předpokládá se, že namaloval a graficky znázornil asi padesát nebo šedesát vlastních podobizen.
V r. 1629 vznikl Rembrandtův autoportrét olejem. V r. 1629 pobýval v Holandsku Sir Robert Kerr (asi 1578-1654), skotský šlechtic a spisovatel, pozdější earl z Ancramu, který se velice zajímal o výtvarné umění. V Holandsku působil jako vyslanec anglického krále Karla I. (1600-1649). Nakoupil mnoho uměleckých děl, některá i pro svého krále. Byly mezi nimi i Rembrandtovy obrazy.
Dalším žákem Rembrandtovým se v této době stal Isaac Jouderville, jeho životopisná data jsou nepřesná. Narodil se asi v r. 1612, zemřel mezi roky 1645 až 1648.
V r. 1930 navštívil dílnu obou malířů sekretář holandského místodržitele Fredericha Hendrika, prince Oranžského (1584-1647) Constantijn Huygens (1596-1687). Byl to básník a skladatel a otec ještě slavnějšího Holanďana Christiaana Huygense (1629-1695) - matematika, fyzika a možná i prvního spisovatele scifi. Tato návštěva měla za výsledek zakázku pro dvůr v Haagu.

V r. 1631 se Rembrandt už jako známý a slavný malíř přestěhoval do Amsterodamu, kde bydlel v domě obchodníka s obrazy Hendricka Uylenburgha (asi 1587-1661) a měl zde i ateliér.
Z té doby pochází jeden z dalších starozákonních námětů „Prorok Jeremiáš truchlící nad zkázou Jeruzaléma“. Na obraze je už patrný Rembrandtův zájem o nevšední kroje a oděvy - prorokův oděv je velice propracován s mnohými ornamenty, které jsou zde kontrastem k celkové tesklivé náladě postavy.
V té době začala umělcova sběratelská vášeň a zájem o drahé oděvy, krajky, šperky, což bylo později přičinou jeho zchudnutí. Nakupoval i obrazy a grafiky. Podle některých údajů dokonce do svých barev drtil drahokamy, aby se obrazy více třpytily.
V r. 1631 vznikl lept „Diana v lázni“. V témže roce namaloval také obraz pitvy „Hodina anatomie profesora Tulpa“, jakožto záznam přednášky z tohoto roku, kdy anatom přednášel laikům anatomii paže při pitvě popraveného zločince. Obraz prozařuje světlo z bílého těla mrtvoly a dotváří tak kompozici jednotlivých zděšených, zvědavých a udivených přihlížejících.
Z antické mytologie je z tohoto roku „Andromeda připoutaná ke skále“ podle Ovidiových „Proměn“.
Vznikla řada portrétů současných významných holandských osobností, jako například „Portrét loďaře Jana Rijcksena a jeho ženy“ z r. 1633. Na obraze z temného pozadí svítí obličeje i vlasy obou manželů a září jejich velké límce a čepec manželky. Na vyrovnání kompozice září ještě papír na stole a peníze, které žena muži podává.
V domě svého pana domácího se setkal Rembrandt s jeho sestřenicí Saskií van Uylenburgh (1612-1642), sirotkem po purkmistrovi města Leeuwardenu. Otec Saskie byl také významný tím, že byl jedním ze zakladatelů druhé nejstarší holandské univerzity ve Franekenu (která dnes už neexistuje). Hluboce se do sebe zamilovali a svatba byla 22. června 1634, v Het Bildtu, kde Saskia po smrti svých rodičů bydlela u své vdané sestry. Saskia byla bohatá nevěsta a její věno umožnilo vedle značných příjmů malíře novomanželům život v blahobytu.
Rembrandt se zároveň stal členem malířského cechu svatého Lukáše v Amsterodamu. Příštího roku se manželé přestěhovali do svého vlastního bytu, i když některé prameny uvádějí, že už to byl jejich dům na Anthonisbreestraat.
Od r. 1635 učil Rembrandt na své akademii. Mezi žáky byli nejslavnější Govert Tenniszoon Flinck (1615-1660), Gerbrandt van den Eeckhout (1621-1674) a Ferdinand Boll (1615-1660). V r. 1635 namaloval Rembrandt také „Hody Baltazarovy“ na biblický námět z Knihy Danielovy ze Starého zákona. Opět vedle hry světla a stínů a také děsu v Baltazarových očích po přečtení “mene tekel“ je patrná záře ornamentů na jeho oděvu. Bohužel manžele postihla první tragédie - jejich první syn Rumbartus zemřel dva měsíce po narození.
V r. 1637 se manželé přestěhovali do „Rembrandtova domu“, což je nyní „Rembrandthuis Museum“, na Anthonisbreestraat. Podle některých pramenů Rembrandt koupil tento dům už v r. 1635, podle dalších v r. 1639, podle některých až v r. 1642. Dům ale zakoupil na hypotéku, což opět přispělo později k jeho finančním obtížím.
Dům byl v blízkosti čtvrti bohatých židovských obchodníků, kde Rembrandt často hledal představitele pro své zobrazování scén ze Starého zákona.
Prameny se liší také v údajích o pohlaví jeho dětí - některé uvádějí celkem čtyři syny, jiné hovoří o tom, že se mu v r. 1638 narodila dceruška Cornelie, která zemřela ve věku tří týdnů a další, rovněž pojmenovaná Cornelie, zemřela v r. 1640 jednoměsíční.
Na podzim 1641 se narodil syn Titus (1641-1668), ale jeho matka Saskia začala chřadnout, pravděpodobně v důsledku tuberkulózy a 14. července 1642 zemřela. V té době maloval Rembrandt jeden ze svých významných obrazů - „Noční hlídku“, jak je obraz nazýván nyní - i když se nejedná o noční výjev - obraz pouze časem potemněl. Obraz vznikl na základě zakázky cechu střelců - arkebuzníků, místních městských strážců - arkebuza byla primitivní palná zbraň, jakési malé dělo, připevněné k dřevěné násadě. Rembrandt kompozici pojednal značně netradičně - místo statického portrétu vážených pánů arkebuzníků je namaloval v akci, čímž porušil hlavně zásadu, že na portrétu měli být všichni zobrazení ve stejně důležité pozici, tak aby nikdo nijak „nevynikal“ nad druhé. Namaloval je, jak vycházejí z nějaké budovy a rozcházejí se po náměstí, přičemž každý z účastníků se zabývá jinou činností. Vedle členů cechu dokreslují kompozici další osoby. Obraz se objednatelům nelíbil, ale i veřejné mínění obraz odsoudilo a od Rembrandta se začali odklánět i další jeho patroni.
Obraz „Noční hlídka“ nyní není v původní velikosti - kvůli častému stěhování byl zmenšen. Ale byl i poškozen v r. 1975 nějakým psychopatem.
Už za nemoci Saskiiny byla chůvou a snad kojnou malého Tita Geertje Dicks, narozená mezi r. 1610 až 1615, vdova po trumpetáři. Snad mezi ní a Rembrandem vznikl milostný vztah ještě za života Saskie. V každém případě ji v r. 1636 vymaloval na slavném obraze „Danae“. Možná první náčrty byly ještě se Saskií, ale obraz dokončil podle Geertje. Je to obraz, který je vystavený v petrohradské Ermitáži v Rusku. Viděla jsem ho před více než čtyřiceti lety a několikrát jsem se k němu vracela právě pro onu tajemnou atmosféru, která se reprodukcí nedá zachytit v dokonalé podobě. Bohužel byl také tento obraz v 1985 vážně poškozen útokem nějakého šílence - poleptal ho kyselinou a pořezal. Obraz byl od doby svého poškození restaurován.
Rembrandt Geertji věnoval nějaké šperky po Saskii, ale to způsobovalo problémy s rodinou jeho zesnulé ženy; kromě toho poslední vůle Saskie byla taková, že by Rembrandt v případě dalšího sňatku pozbyl nároku na dědictví po ní.
V r. 1647 nastoupila do Rembrandtova domu jako služebná Hendrickje Stoffels (1623-1663), což se postupně stalo problémem vztahu Rembrandtova s Geertjí. Rembrandt se do mladé služebné zamiloval.
Ovšem problémy vyvrcholily až v r. 1649 ve stálých hádkách - nakonec Rembrandt nabídl Geertji, že jí bude platit do konce života nějakou apanáž, a ona se odstěhovala, nebo ji Rembrandt vyhnal - i v tom se prameny různí. Ale obžalovala Rembrandta za porušení slibu manželství a Rembrandt byl odsouzen k placení mnohem vyššího výživného podle jedněch pramenů, podle jiných jí stejnou částku nabídl na odkoupení šperků po Saskii, které zatím dala do zástavy. Protože ale stále dělala scény a snad ho i nadále vydírala, nechal ji Rembrandt odsoudit na dvanáct let k pobytu v ženském blázinci Spinhuis v Goudě. Ona tam zemřela už po šesti letech. V té době nedokázal Rembrandt namalovat ani jediný obraz. Toto období Rembrandtova života je v různých pramenech opět popisováno různě.
Po této době začal žít s Hendrickje a začaly vznikat obrazy, na kterých byla zobrazena. Byly to především obrazy s námětem ze Starého zákona o Betsabé, o kterou, i když byla vdaná, se ucházel král David. První obraz je s námětem „Betsabé v lázni“, což vlastně zavdalo příčinu, že se o ni král David ucházel, druhý je „Betsabé dostává dopis od krále Davida“.
Oba obrazy vznikly v r. 1654, kdy se Hendrickje narodila dcera Cornelie.
Za svůj poměr s Rembrandtem mimo manželství byla Hendrickje povolána před soud - s obžalobou za život v hříchu s malířem Rembrandtem - a rozsudkem jí bylo zakázáno přijímat svátost oltářní. Rembrandt nebyl členem stejné církve, takže nijak potrestán nebyl, ale společnost se od něj začala odtahovat a zakázky začaly klesat.
V r.1656 a 1657 vznikly opět další obrazy na starozákonní náměty - oba na téma ze života krále Davida „David hraje na harfu Saulovi“.
V té době se ale také začal jeho finanční úpadek. Převedl svůj dům na syna Tita, aby unikl věřitelům a začal rozprodávat své sbírky. Oženit s Hendrickje se nemohl, aby nepřišel o zbytek dědictví po Saskii.
Své cennosti však byl nucen prodat pod cenou, takže nestačil všechny dluhy pokrýt a tím jejich výše následkem úroků narůstala. V r. 1658 musel prodat dům na Anthonisbreestraat a odstěhoval se s Hendrickje a Titem do pronajatého domu na Rozengracht (nyní č. 184) v Amsterodamu. Byla to čtvrť, kde pobývalo mnoho umělců.
V té době se Rembrandt sám namaloval jako monarcha a rovněž provedl svůj portrét jako lept.
Vzhledem k místním zákonům přestal mít Rembrandt možnost po úpadku prodávat svá díla. Aby mu pomohli, založili Hendrickje a Titus v r. 1660 společnost pro obchodování s obrazy a Rembrandt se stal jejich výsadním dodavatelem. Tak mohli aspoň nějak žít. Titus se stal univerzálním dědicem, ale převedl část svého dědictví na svou nevlastní sestru. Na dokladu o založení společnosti, přestože Rembrandt a Hendrickje nebyli oddáni, bylo uvedeno „manželka pana Rembrandta van Rijn, uměleckého malíře“.
Rembrandt sám sebe tehdy zobrazil jako apoštola Pavla.
Pokud to ovšem jen trochu šlo, ve své sběratelské vášni přes dluhy i chudobu pokračoval. Ví se o jeho skromnosti ohledně životních potřeb, ale sběratelství byla vášeň doslova chorobná.
Z r. 1661 je obraz „Přísaha Claudia Civila“ na zakázku amsterodamské radnice a z r. 1662 „Syndikové“. Obraz „Syndikové“ je skupinovým portrétem pěti úředníků a kancelářského sluhy.
Tehdy získala rodina pro Rembrandta více zakázek od bohatých místních rodin.
V červenci 1663 zemřela Hendrickje. Současní lékaři usuzují podle její podoby jako Betsabé z obrazu „Betsabé dostává dopis od krále Davida“, že trpěla rakovinou prsu. Jiné prameny uvádějí, že zemřela na mor.
Někdy po této době namaloval Rembrant obraz, který byl donedávna nazýván „Portrét starého muže“, nyní umístěný v Rembrandtově muzeu v Amsterodamu. Podle současných výzkumů od největšího holandského odborníka na staré umění a na Rembrandta, profesora Ernsta van de Weteringa, se jedná o portrét našeho Jana Ámose Komenského (1592-1670).
V červnu 1665 složil Titus van Rijn maturitu a Rembrandt namaloval obraz „Židovská nevěsta“.
V r. 1667 Rembrandta navštívil jako zákazník toskánský velkovévoda Cosimo III. di Medici (1642-1723).
Podle některých pramenů tehdy pracoval Rembrandt na obraze „Návrat marnotratného syna“, který je považován za Rembrandtův umělecký odkaz a jeho vyrovnání se se životem. Ovšem, opět jsou prameny, tvrdící, že obraz pochází z dřívější doby.
V r. 1668 se Titus oženil a vzal si za ženu Magdalenu van Loo, dceru stříbrníka. Bohužel ale krátce po svatbě zemřel a nedočkal se ani narození své dcery.
Rembrandt pak žil s dcerou Cornelií.
Na jaře 1669 se narodila Rembrandtova vnučka Titia, šest měsíců po smrti svého otce. Rembrandt byl při křtu 22. března 1669 kmotrem. V tomto roce namaloval Rembrandt tři své podobizny.
Počátkem října 1669 navštívil Rembrandta amatérský genealog Piter van der Berederode (1631-1697), který udělal záznam o starožitostech a kuriozitách jeho okleštěné sbírky.
V úterý 4. října 1669 Rembrandt zemřel. Pochován byl 8. října v kostele Westerkerk (tj. západní kostel). Podle většiny pramenů zde byli pochování i Hendrickje a Titus. Přesné místo jeho posledního odpočinku není známo. Má se za to, že je to někde podél severní stěny.
Takže jeden z největších malířů světa zemřel v poměrné chudobě a osamělý - přežily ho pouze dvě příbuzné - nemanželská dcera Constancie a vnučka Titia.
Za svůj život namaloval asi osm set obrazů, asi dva tisíce kreseb a tři sta grafických listů.
Jeho obrazy jsou nesmírné ceny, ale jemu stačívalo k životu jen málo jídla, většinou byl oblečen v šatech, které nesly stopy jeho práce. Své bolesti, kterých v jeho životě nebylo málo, léčil únikem do světa svých představ, které zobrazoval na svých plátnech a leptech. Byly to ale i jeho bolestné životní zkušenosti, které daly jeho obrazům punc opravdovosti i ono „dojetí“, které do nich vložit chtěl.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 10. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.