Dobromila Lebrová: Josef Zítek, architekt, stavitel Národního divadla v Praze - 100. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

O Josefovi Zítkovi lze říci, že v případě Národního divadla musel, jako jiní architekti před ním i po něm, splnit nemožné: na malé ploše, s malými náklady vybudovat dílo s velkým vnitřním prostorem, s patřičným technickým zázemím a hlavně vysoké umělecké hodnoty. Dnes se jeho dílu velice obdivujeme, ale ve své době se setkal s velkou kritikou...

Josef Zítek se narodil dne 4. dubna 1832 v chudých poměrech jako pohrobek. Světlo světa spatřil v Karlíně u Prahy, nedaleko někdejšího ČKD Dukla, tři měsíce po smrti svého otce.
V té době řádila po Evropě a tedy i v našich zemích cholera, které podlehl jeho otec, obuvnický pomocník, který byl před smrtí zaměstnán ve vojenské oděvní komisi. Maminka se s oběma syny Janem a Josefem přestěhovala na Kampu - do domu, který patřil zemskému advokátovi a politikovi Adolfu Mariovi Pinkasovi (1800 - 1865), a tam pak pracovala u Pinkasových jako pradlena. Pinkas byl vlastenec, měl velkou praxi ve šlechtických kruzích a patřil k umírněnější části tehdejší české politické reprezentace.
Přestože maminka Zítkova byla velmi chudá, poslala oba syny na studie - Josef studoval na stavovské reálce, což byla tehdy příprava na studium na pražské polytechnice - a jak stavovská reálka, tak polytechnika sídlily ve stejné budově v tehdejší Dominikánské ulici - v dnešní Husově ulici č. 5. V r. 1848 přešel Josef Zítek do stejné budovy na pražskou polytechniku.
Protože rok 1848 byl rok plný očekávání národního uvolnění nejen v našich zemích, ale po celé Evropě, připojil se Zítek také ke všeobecnému nadšení a vstoupil do studentské legie a byl i členem spolku Slavia. I jeho pan domácí byl v té době politicky velmi činný - byl členem české deputace k panovníkovi Ferdinandu V. Dobrotivému.

V r. 1851 odešel Josef Zítek na studia do Vídně. Očekával, že ve Vídni nabude lepšího vzdělání. Ve Vídni se zapsal zároveň na polytechniku a na akademii výtvarných umění - stejně jako i jiní naši architekti té doby. Vídeň byla tehdy přístupnější novým směrům technickým - a hlavně uměleckým - především z Paříže, která se v první polovině devatenáctého století přestavovala, a kde rozkvetla právě éra skvělých rekonstrukcí gotických chrámů - Notre Dame v Paříži nebo například stavby na ostrově Saint-Michel, prováděné především architektem Eugénem Viollet-le-Duc (1814-1879). Z Paříže nejvíce v té době přicházel do architektury duch novogotiky.
Polytechniku navštěvoval Zítek jen krátce, ale zato se vedle studií architektury vyučil zednickému řemeslu.
Po dokončení akademie pracoval ve Vídni v letech 1854 až 1855 u pražského rodáka - architekta a sochaře německého původu Josepha Andrease Krannera (1801-1871), který je například autorem pomníku Františka I. na dnešním pražském Smetanově nábřeží, Sovových mlýnů nebo schodiště z Karlova mostu na Kampu. Kranner byl znám právě pro své stavby v duchu novogotiky, což zřejmě ovlivnilo první Zítkovy architektonické návrhy. Tehdy Kranner zpracovával soutěžní návrh pro vídeňský Votivní chrám, který měl být díkem císaře Franze Josefa I. za přežití atentátu, spáchaného maďarským nacionalistou dne 18. února 1853.

V r. 1857 krátce Zítek navštívil Benátky a Terst a po návratu vypracoval projekt kostela právě v novogotickém slohu, což mu přineslo cenu na výstavě Akademie výtvarných umění. V letech 1857 až 1858 pracoval v ateliéru vídeňských profesorů Eduarda van der Nülla (1812-1868) a Augusta Siccarda von Siccardsburg (1813-1868) na soutěžních návrzích spořitelny pro Prahu, vídeňské univerzity a vídeňské burzy. Pro zajímavost - budovu spořitelny v Praze stavěl nakonec architekt Ignác Vojtěch Ullmann (1822-1897) a dnes je to budova Akademie věd ČR na Národní třídě.
V r. 1858 získal Zítek na doporučení svých učitelů stipendium na cestu do Itálie, kde se v Římě setkal s dalšími umělci z Prahy - architektem Antonínem Viktorem Barvitiem (1823-1901), sochařem Václavem Levým (1820-1870) a malířem Josefem Mathiasem Trenkwaldem (1824-1897), pozdějším ředitelem pražské akademie výtvarných umění.
Důležité bylo hlavně jeho seznámení s německým malířem Friedrichem Prellerem starším (1804-1878), který byl i Goethovým přítelem a měl také vliv u výmarského velkovévody. Preller právě zpracovával cyklus obrazů určený pro výmarskou galerii a měl se poohlédnout po vhodném architektovi. Umělci se spřátelili a některé cesty po italských památkách na jih od Říma - v Sorrentu, Pestu, Pompejích a na ostrově Capri uskutečnili spolu.
Zítek se v Itálii zcela přiklonil k názorům svých vídeňských učitelů, kteří byli stoupenci německého architekta Gottfrieda Sempera (1803-1879), velkého obdivovatele antiky a tvůrce drážďanské Semperovy opery (1841) - a zcela vzplál pro antiku a renesanci. Již v r. 1861 zaslal své návrhy na stavbu galerie do Výmaru.
V Itálii se Zítek seznámil také s německým architektem Gustavem Adolfem Gnauthem (1840-1884), který znal nového belgického majitele zámku Bečov u Karlových Varů, a který mu v r. 1862 dopomohl k práci na projektu rekonstrukce bečovského zámku a místního loveckého pavilonu.

Po návratu do Vídně Zítek dále krátce spolupracoval s Nüllem a Siccardburgem na projektové dokumetaci ke stavbě vídeňské opery, protože oba architekti vyhráli soutěž na její realizaci.
V srpnu 1862 dostal další stipendium na cestu do Francie, Německa a Belgie. Zastavil se ve Výmaru, aby dojednal podmínky stavby galerie. Ale výmarská sněmovna se tehdy rozhodla, že Prellerova galerie bude součástí muzea, které se postaví. Zítek si tedy zjistil podmínky a prohlédl si budoucí staveniště a pokračoval v cestě na západ. Zdržel se v Porýní a dále jel do Bruselu, kde obdržel od belgického vévody Friedricha Beauforta Spontiniho (1843-1916) objednávku na projekt přestavby zámku Bečova.
Po Francii cestoval kolem zámků na Loiře a pak do Paříže, kde studoval, jak se změnila její tvář velkou přestavbou.
V r. 1863 byl Zítek pověřen stavbou muzea ve Výmaru. Celý rok zde osobně na stavbu dohlížel, stavba ale trvala až do r. 1868. Dostal nabídku ke stálé spolupráci, kterou však nepřijal, předpokládal, že se trvale usadí ve Vídni. Bohužel výmarské muzeum bylo v březnu 1945 těžce poškozeno bombardováním a teprve nedávno bylo zrekonstruováno.

Po návratu do Vídně pracoval Zítek pro hraběte Černína na projektech přestavby zámku a pivovaru v Petrohradě na Lounsku a na v projektech pro výletní restauraci Rudolfov nedaleko Jindřichova Hradce, kterou nechal v r. 1864 hrabě Černín postavit a pojmenoval ji jménem svého syna. V Rudolfově o mnoho let později napsal Karel Čapek (1890-1938) svůj román Krakatit.
Dále pracoval Zítek na výkresech pro úpravu schodiště Thunovského paláce v tehdejší Ostruhové, nyní Nerudově ulici v Praze.
V r. 1864 získal ve Vídni stavitelskou koncesi a zároveň byl téhož roku povolán do Prahy vést „II. odbor stavitelství pozemního na Zemském polytechnickém ústavu“, celým názvem „Königlich böhmisches polytechnisches Landes-Institut in Prag“. Přednášelo se jednak v Dominikánské (Husově) ulici a pak na Kampě v Odkolkově mlýně (nyní po úpravách po několika požárech a jiných pohromách pod původním názvem Sovovy mlýny), kde v r. 1867 Zítek dokonce vedl se svým žákem a spolupracovníkem na dalších projektech a stavbách - Josefem Schulzem (1840-1917) - práce na jeho restaurování i modernizaci.

V době založení Zemského polytechnického ústavu se na škole přednášelo německy i česky, po r. 1869 císař Franz Josef I. dvojjazyčnost vyučování zrušil; instituce se rozdělila na českou a německou část. Profesor Zítek učil architekturu na německé technice a architekt Josef Schulz učil architekturu na české technice.
Rok 1966 byl pro Zítka zvláště významný - byl pověřen stavbou Národního divadla v Praze.
Zadání projektu předcházelo mnohé dohadování, spory a změny na tehdejší české politické scéně. Od návrhů postavit divadlo na místě někdejšího Divadla v Kotcích, přes umístění ve spodní části nynějšího Václavského náměstí až k rozhodnutí, že Národní divadlo by mělo stát naproti Pražskému hradu.
S uskutečněním snu mnoha vlastenců se započalo po r. 1848, kdy byl zřízen „Sbor pro zřízení českého Národního divadla“, jehož prvním předsedou byl František Palacký (1798-1876). Nejdříve byla získána parcela na místě staré solnice a u tehdejšího řetězového mostu postaveno v r. 1962 za řízení architekta Ullmanna Prozatímní divadlo.
Spory ve Sboru vyvrcholily v r. 1865 porážkou starší generace vlastenců a ve výboru Sboru nastoupili mladočeši v čele s Karlem Sladkovským. Podmínkou Sboru bylo začlenění Prozatímního divadla do budovy Národního divadla.
Tím se uvolnila možnost výstavby a už v únoru 1866 byl výstavbou Národního divadla pověřen Josef Zítek.
Ale hned nato došla Sboru nabídka Ullmannova finančně výhodnější; Sbor přijal jeho návrh pouze k volné soutěži a tehdy se přidal i další architekt Josef Niklas (1817-1877) se svým návrhem. Podle původního ujednání Sboru měly být projekty posouzeny vídeňskými architekty Nülem a Siccardsburgem. Pochopitelně Zítkovi konkurenti, vzhledem k tomu, že Zítek byl žákem těchto pánů, požadovali také posouzení českou veřejností. Avšak i zde vyhrál opět Zítkův návrh. Veřejnost jím byla nadšená. Rovněž posudky od Nülla a Siccardsburga byly vynikající. Smlouva mezi Sborem a Josefem Zítkem byla uzavřena v r. 1867, základní kámen byl položen 16. května 1868.

V době stavby Národního divadla - mezi roky 1871-1874 - vedl Zítek také práce na výstavbě karlovarské Mlýnské kolonády.
Bohužel se při stavbě Národního divadla Zítkovi nedostávalo klidu především pro jeho umělecké záměry. Začalo se také nedostávat peněžních prostředků, po r. 1873 byla krize; měnila se politická scéna a česká politická reprezentace ochabovala i v důsledku problémů po tzv. prosincové ústavě z r. 1867, kdy nedošlo ke splnění tužeb českého národa po vyšší autonomii v rámci rakouské říše, ale větší autonomii získaly Uhry. Znovu docházely peníze v době, kdy se Praha chtěla divadlem pochlubit korunnímu princi Rudolfovi Habsburskému (1858-1889). Divadlo bylo chvatně dostavěno a 11. června 1881 v něm bylo slavnostní představení Smetanovy Libuše za přítomnosti korunního prince.
Avšak 12. srpna 1881 Národní divadlo vyhořelo. Už při otevření a ještě více po požáru bylo vůči Zítkovi více kritiky než uznání. Byl znovu vyzván k rekonstrukci vyhořelé budovy, ale požadavky na konstrukční úpravy byly pro něj nepřijatelné a na nové rekonstrukci se odmítl podílet. Do konce svého života do Národního divadla už nevkročil.

Naštěstí se Zítek dokázal s kritikou lépe vyrovnat než jeho vídeňští učitelé. Po postavení Vídeňské opery za vedení Zítkových učitelů Nülla a Siccardsburga se totiž na ně snesla rovněž vlna kritiky; dokonce císař Franz Josef I. se prý vyjádřil, že mu budova připomíná nádraží. Van der Nüll kritiku neunesl a právě na Zítkovy 36. narozeniny spáchal sebevraždu. Jeho spolupracovník Siccardsburg zemřel krátce na to. Některé prameny uvádějí, že na tuberkulózu, jiné, že na infarkt v důsledku rozčilování. Císařem to velice otřáslo a od té doby byl v kritice, i kdyby byla zasloužená, velice opatrný.
Důvodem, proč Zítek překonal krizi způsobenou kritikou tisku i veřejnosti, mohlo být i to, že se v r. 1881 oženil. Vzal si Bertu, dceru velkostatkáře Jana Adolfa Lipperta, se kterou odcestoval hned v roce svatby do ciziny. Česká veřejnost mu i toto odcestování měla za zlé. Manželé měli syna Bertolda.
Od své svatby až do své smrti měl Zítek byt skoro proti Národnímu divadlu - na dnešním Janáčkově nábřeží č. 53.
Národní divadlo v Praze pak dokončil Josef Schulz. Pro zajištění technického zázemí divadla byl získán dům na jižní straně divadla.

Zároveň během stavby Národního divadla, rovněž s Josefem Schulzem, vedl Zítek také stavbu pražského Rudolfina, které se stavělo mezi r. 1876-1881 a slavnostně otevřeno bylo v r. 1885. V případě Rudolfina byly podmínky příznivější - parcela byla větší, i když na druhé straně zadání předpokládalo nejen koncertní síň, ale i obrazárnu. Obojí vyřešili stavitelé geniálně.
Všechny tyto nejvýznamnější Zítkovy stavby jsou pojaty v novorenesančním slohu; Zítek sám k nim přistupoval jako někdejší renesanční umělec s větším důrazem na uměleckou stránku díla, než na stránku technickou. Stavbu se snažil v maximální míře vždy doplňovat další uměleckou, především sochařskou výzdobou. U těchto vrcholných prací Zítkových na nás působí monumentalita a pocit jako na nějakém posvátném místě.
V r.1883 koupil Zítek od svého tchána panství se zámkem ve Lčovicích v Pošumaví a pak se z hlediska stavebního věnoval pouze úpravám svého zámku.
Jinak působil jako člen v různých komisích a uměleckých soutěžích a pracoval jako poradce při řešení stavitelských uměleckých problémů, například při stavbě svatovítské katedrály nebo při rekonstrukci hradu Karlštejna. Také byl poradcem při osazování trig na střechu Národního divadla, protože jejich tvůrce, sochař Bohuslav Schnirch (1845-1901) předčasně zemřel. Po Schnirchovi dílo dokončovali sochaři Ladislav Šaloun (1870-1946), Emanuel Halman (1873-1945) a František Rous (1872-1936).

Vztah české kulturní veřejnosti byl v jeho době vůči Josefu Zítkovi zřejmě zvláštní: všimla jsem si totiž, že například nakladatel Josef R. Vilímek mladší (1860-1938) nezařadil Josefa Zítka do svého „Národního alba“, obsahujícího sto nejvýznačnějších osobností českého kulturního a politického života v 19. století. Národní divadlo je v tomto Albu připisováno spíš Schulzovi a o Zítkovi je tam pouze malinká zmínka. Bylo-li to způsobeno tím, že vyšel z vídeňské školy, nebo že učil na německé technice, případně, že asi jeho manželka nepatřila k vlastencům nebo byla spíš rakouského smýšlení... Jméno syna by tomu nasvědčovalo. Na druhé straně byl Josef Zítek například čestným členem Umělecké besedy.

Do r.1904 přednášel Zítek na technice a vychoval řadu významných architektů. Vedle Josefa Schulze byli jeho žáky například Josef Fanta (1856-1954), známý návrhy pražského Hlavního nádraží, dále budovy nynějšího ministerstva průmyslu a obchodu na Františku; Antoním Wiehl (1846-1910), známý návrhem Slavína na Vyšehradském hřbitově; dále František Roth (1876-1942), který navrhl budovu Městské knihovny v Praze a Živnobanky na Příkopech, a Antonín Engel (1879-1958), který stavěl Podolskou vodárnu a budovy dnešních ministerstev obrany a dopravy a spojů. Talenty se snažil Zítek vyhledávat a posílal je na zkušenou především do Itálie.

V r.1908 císař Franz Josef I. jmenoval Josefa Zítka baronem; proto je v některých pramenech psáno „von“. Za Rakouska-Uherska bylo nemožné udělený titul nepoužívat nebo odmítnout - je tedy nespravedlivé, ty význačné osobnosti, které nějaký šlechtický titul v oné době za své celoživotní dílo získaly, nějak kritizovat z pohledu dneška.
Osazení trig na střeše Národního divadla se Josef Zítek už nedočkal. Zemřel v Praze právě před 100 lety dne 2. srpna 1909. Pochován byl nedaleko svého panství - na hřbitově v Malenicích. Panství ve Lčovicích jeho syn v r.1929 prodal a nyní je zámek v soukromém vlastnictví.
Na Zítkovu počest je na Mlýnské kolonádě v Karlových Varech jeho busta. Na domě v Praze, ve kterém zemřel, je pamětní deska.

Zítkových ulic je v naší zemi několik, ale není jasné, jsou-li pojmenovány po tomto slavném staviteli nebo po jeho neméně slavném jmenovci, pěvci Národního divadla - Vilému Zítkovi.
Jeho výtvarná pozůstalost po Zítkovi byla v r. 1930 umístěna do pražského Národního technického muzea.
Jeho dílo bylo vystaveno v r.1932 v rámci výstavy generace Národního divadla, uspořádané Uměleckoprůmyslovým muzeem.
V r. 1995 byla v Rudolfinu výstava „Architekt Josef Zítek a pražské Rudolfinum“.
V každém případě Josef Zítek patřil k vrcholům naší architektury devatenáctého století a pobyt ve stavbách, které navrhoval, vzbuzuje slavnostní a posvátné pocity.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 08. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.