Jane Austenová – anglická spisovatelka romantických příběhů,
195. výročí úmrtí

Jane Austen od počátku ovlivňovala mínění lidí svými vtipnými postřehy z vyšší třídy anglické společnosti přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V době vydání svých knížek patřila k autorům, vyhledávaných opravdu i nejvyšší anglickou společností – dcera budoucího anglického krále Jiřího IV., princezna Charlotta Augusta (1796–1817) – patřila ke ctitelkám jejího díla. Ve Velké Británii samé bylo několik vln zájmu o její dílo. Velcí angličtí spisovatelé ji obdivovali. Zájem ale neutichl dodneška – její romány byly zfilmovány už i v 21. století. Její díla byla překládána už v době, kdy vycházela – do francouzštiny v r. 1813. Romány byly přeloženy asi do pětatřiceti jazyků. Poslední překlad do dosud „nevyužitého jazyka“ – estonštiny – byl v r. 2006. U nás byl první překlad díla Jane Austen až v r. 1932.

Literární kritiky v různých zemích jsou zajímavé – od nadšeného přijímání – jakési „austenománie“, přes úsměvné chápání záležitostí dávno přežitých, až k ironickému pohledu na zvyklosti předviktoriánské doby.

A také poněkud záleží na pohledu za strany mužů a žen, aniž by se příliš zdůrazňovaly emancipační stránky díla této spisovatelky – co asi ve své době mohla prožívat žena, která neměla mnoho prostředků a neměla jinou podporu než svou rodinu a příbuzné.

Životopisný informací zůstalo poměrně málo. Asi z tří tisíc dopisů, které napsala svým příbuzným a přátelům, jich zůstalo asi sto šedesát. Její rodina většinu dopisů spálila ve snaze, aby na „hodné tetě Jane“ nezůstaly žádné pochybnosti. Tak se životopisné údaje většinou skládají z útržků, koho a kde navštívila.

Jane Austen přišla na svět v sobotu 16. prosince 1775 na faře ve Steventonu v Hampshire. Její otec George Austen (1781–1805) tam byl duchovní. Maminka Cassandra, rozená Leigh (1739–1827), pocházela ze zámožné venkovské rodiny. Jane byla předposledním dítětem z osmi dětí. Měla šest bratří, ale pouze jedinou sestru. Rodina byla velmi těsně semknutá, jak bývalo v té době obvyklé. O některých sourozencích jsou podrobnější údaje. Nejblíže měla k sestře Cassandře (1773–1845), která uměla malovat a byla po celý život Janinou důvěrnicí. Druhým sourozencem, který pro ni hodně znamenal, byl Henry (1771–1852), který nejdřív sloužil v oxfordské armádě, ale především byl Janiným literárním agentem. Hodně se o ni, sestru i maminku v těžkých dobách starali bratři Francis (1774–1865) a nejmladší Charles (1779–1852), kteří oba sloužili v královském námořnictvu a dosáhli hodnosti admirála. O nejstarším bratrovi Jamesovi (1765–1819) je zmínka, že se stal vikářem. Druhý bratr v pořadí George (1766–1838) byl nějak postižený, byl neslyšící a míval epileptické záchvaty. Vyrůstal u nějaké místní rodiny. Třetího bratra v pořadí Edwarda (1767–1852) adoptovala rodina bohatého strýce, přijal jejich jméno Knight.

Po několika měsících ji matka dala asi na rok až osmnáct měsíců k chůvě a kojné Elizabeth Littlewood, která bydlela nedaleko. Od mládí se rodina bavila pořádáním divadelních her, při nichž prý Jane velmi brzy účinkovala. První údaj je z r. 1782, kdy pořádali divadelní představení „Matilda“.

Na jaře r. 1783, když bylo Jane osm let a Cassandře deset, byly dívky poslány na vychování do Oxfordu k paní Ann Cawley (1736–1787), vdově po řediteli koleje Brasenose, která byla jejich vzdálenou příbuznou. S nimi jela i jejich dvanáctiletá sestřenice Jane Cooper. Je uváděno několik důvodů, proč už v létě přemístila paní Cawley dívky do Southamptonu, ale s tím Austenovi souhlasili. Dívky se ale nakazily tyfem a Jane Austen byla ve vážném nebezpečí. Paní Cawley rodiče dívek na vážnost situace neupozornila, ale Jane Cooperová napsala domů a maminky si pro dívky přijely. Teta Cooperová se ale nakazila a na podzim zemřela. Některé prameny ale uvádějí, že zemřela sestřenice. Dívky pak byly po nějakou dobu vychovávány pouze doma svými bratry a otcem, a kromě toho měl pan Austen bohatou knihovnu, ze které si mohly dívky vybírat.

Rodiče brzy zjistili vlohy svých dcer, takže pro Cassandru kupovali drahé papíry na malování a pro Jane na psaní. Cassandra také namalovala jediný portrét své sestry.

Uvádí se, že v r. 1784 nastudovala rodina Austenova amatérsky komedii „Rivalové“ (The Rivals) od Richarda Brinsleye Sheridana (1751–1816) a dále novou hru Davida Garricka (1717–1779) „Bonton, aneb vznešený život nad hvězdami“ (Bon Ton, or High Life Above Stairs).

Znovu šly dívky do internátní školy na jaře v r. 1785, tentokrát do Abbey School v Readingu v Berkshire. Pobyly tam pouze dva roky, protože Austenovi na jejich další vzdělání neměli prostředky. I tak se otec snažil přilepšit ke svému příjmu duchovního vyučováním i zemědělskými pracemi.

V internátní škole se dívky učily francouzsky, ručním pracím, tančit, dále studovaly hudbu a pravděpodobně i divadlo.

Po návratu ze školy asi do sedmnácti let napsala Jane řadu drobných prací, které jsou nyní souhrnně nazývány jako „Juvenilia“, uvedené ve třech zápisnících. Jsou to vedle krátkých povídek básně, modlitby a humorné parodie na současnou literaturu, které Jane psala pro obveselení rodiny. Například příběh „Krásná Cassandra“ (The Beatifull Cassandra) je pochopitelně věnován s velkým humorem sestře Cassandře. Je to příběh jednoho dne o dvanácti kapitolách, v nichž každá kapitola obsahuje jedinou větu.

Pojednání „Dějiny Anglie od panování Jindřicha IV. do smrti Karla I.“ (The History of England from the Reign of Henry the 4th to the Death of Charles the 1st) je parodie na anglické dějiny, stejně, jak by se na dějepis díval každý středoškolák. „Jindřich IV. nastoupil na anglický trůn v r. 1399 především pro své vlastní uspokojení, po tom, kdy zvítězil nad svým bratrancem a předchůdcem Richardem II., který mu trůn ponechal, aby na zbytek svého života odešel do ústraní na hrad Pomfret (Pontefract), kde se mu stalo, že ho zavraždili. Dá se předpokládat, že Jindřich IV. byl ženatý, protože měl určitě čtyři syny, ale je nad mé síly informovat čtenáře, kdo byla jeho manželka….“ Sestra Cassandra k tomu nakreslila králův portrét vedle dalších dvanácti akvarelových miniatur. Je to práce asi z r. 1790.

Později se Jane k těmto prvním pracím vrátila, pravděpodobně je zpracovávala pro své synovce a neteře

V letech 1789 až 1790 vydávali Janini bratři James za pomoci bratra Henryho v Oxfordu časopis „Tulák“ (The Loiterer). Henry se snažil o jeho prodej, což pravděpodobně byla pro něj určitá praxe pro jeho budoucí činnost Janina literárního agenta.

V této době pravděpodobně byla Jane uvedena do společnosti, čímž začala v této době společenské zábavy, které byly v její vrstvě obvyklé – návštěvy, plesy, kde, jak popisovala ve svých románech, se mohla mladá dáma seznámit s případným budoucím manželem. Dokud se neprovdala, žila takováto dáma s rodiči, pokud je měla, popřípadě u svých sourozenců; v nejhorším případě se stávala vychovatelkou.

Jane byla hrdá na to, že si dokázala některé věci sama ušít. Po večerech si rodina předčítala romány, později i její díla. Prý byla skvělou tanečnicí a tanec milovala.

V r. 1793 začala a později zavrhla krátkou divadelní hru, kterou později nazvala „Sir Charles Grandison, nebo Šťastný člověk, komedie v šesti jednáních“ (Sir Charles Grandison, or the Happy Man, a Comedy in 6 Acts), což byla parodie na téměř současný dopisový román Samuela Richardsona (1689–1791) „Příběh Sira Charlese Grandisona“ (The History of Sir Charles Grandison) o dokonalém, charakterním člověku, pravém gentlemanovi, kterému jeho konání dobra připravilo mnohé horké chvilky.

Mezi roky 1793 a 1795 napsala Jane Austen krátký dopisový román „Lady Susan“, který je považován za její nejpromyšlenější dílo. Je poněkud jiný, než její ostatní práce, hlavně v popisu titulní hrdinky, která je sobecká a chce pro sebe cynicky získat bez ohledu na přátelství, vztahy, morálku všechny výhody, které se kolem ní vyskytnou.

Po dokončení tohoto románu, jehož dopisovou formu později zavrhla, začala psát „Elinor a Marianne“, nejdříve opět v dopisech. Později román přepracovala a byl vydán pod názvem „Rozum a cit“ (Sense and Sensibility).

O vánocích 1795 navštívil Steventon synovec sousedů Tom Lefroy (1776–1869) z Irska, který právě dokončoval právnická studia a měl se stěhovat do Londýna, aby získal praxi advokáta. Podle některých pramenů se do sebe zamilovali, podle jiných šlo pouze o flirt. V každém případě Lefroyova rodina zařídila, aby se s Jane už nikdy nesetkal. Lefroy se koncem svého života stal hlavou irského soudnictví.

Tomova teta Anne Lefroy (1749–1804) byla Janinou literární rádkyní a přítelkyní. Je dost pravděpodobné, že tušila problémy, že by se vztah mezi oběma mladými lidmi rozvinul, a zařídila jeho odjezd. Přes to přátelství obou žen pokračovalo.

Někteří literární historikové tvrdí, že byl pro Jane předlohou pro její další román, nejdříve nazvaný „Pýcha a předsudek“ (Pride and Prejudice), později nazvaný „První dojmy“ (First Impression). Dokonce jsou známky toho, že se její tatínek pokoušel poslat román londýnskému vydavateli Thomasi Cadellovi (1742–1802), který jej nečtený vrátil, ale není jasné, zdali o tom jeho dcera věděla. Po kompletaci této práce se Jane vrátila opět k románu „Elinor and Marianne“ a přepracovala jej.

Jane se sestrou a rodiči navštívili Londýn a Kent - a postupně, jak se bratři ženili, navštěvovali jejich rodiny, ale i ostatní příbuzné. Tak je seznam míst, se kterými je jméno Jane Austen spojeno, poměrně rozsáhlý.

Po přepracování „Elinor a Marianne“ začala Jane další významnou práci „Opatství Northanger“ (Northanger Abbey), což měla být satira na tehdy oblíbené gotické romány, především od spisovatelky Anne Radcliff (1764–1823).

V sousedství měly obě sestry několik přítelkyň. Jedna z hodně blízkých byla jejich sestřenice Eliza Hancock, provdaná de Feuillide, která se vrátila z Francie v r. 1890 po vypuknutí Francouzské revoluce. Její manžel byl v r. 1794 gilotinován. Eliza, která byla inspirací pro některé Janiny hrdinky, se později stala manželkou Janina bratra Henryho. Některé z přítelkyň obou sester se postupně také staly jejich švagrovými.

V r. 1800 se Jane rozhodla k další revizi „Charlese Grandisona“. V prosinci 1800 oznámil pan Austen, že odchází do penze, že rodina opustí Steventon a přestěhují se do Bathu, což se stalo v květnu r. 1801.

Pro Jane to byl otřes, protože považovala faru v Steventonu za svůj jediný domov. Projevilo se to na její literární činnosti – nedařilo se jí psát tolik jako koncem devadesátých let. Taktak udělala nějakou revizi k „Susan“, začala a zase odložila nový román „Watsonovi“ (The Watsons).

Z vyprávění Austenovy rodiny se zdá, že se Jane v létě toho roku při návštěvě pobřežního Sidmonthu zamilovala do nejmenovaného mladého duchovního, ale ten zemřel pár měsíců na to, aniž by se podruhé setkali.

V prosinci 1802 navštívily obě sestry své přítelkyně Aletheu a Catherine Biggovy, které žily na zámku Manydown nedaleko Basingstoke. Zde se setkaly s mladším bratrem obou slečen Biggových – Harrisem Bigg-Witherem, o pět let mladším než Jane, který byl jakožto jediný zbylý syn z rodiny dědicem velkého panství. Bylo o něm známo, že zadrhával a že se právě vrátil z Oxfordu, aniž by studia dokončil. V dětství prý nemíval dobré způsoby, byl netaktní, v řeči agresivní, nebyl příliš přitažlivý, a snad dokonce byl „příliš jednoduchý“. Požádal Jane o ruku a ona k velké radosti všech přijala. Pro rodinu Biggů to byla radost z toho, že se jejich členkou stane někdo, koho znají, pro Austenovy by to znamenalo zlepšení jejich finanční situace. Druhý den ráno ale Jane svůj souhlas odvolala a rychle se sestrou opustily zámek. Ujely k bratrovi Jamesovi, který se mezitím stal duchovním ve Steventonu. Nikde z té doby není zmínka, proč to udělala, ale později ve své korespondenci uváděla, že „bez lásky – nikdy“.

Dokončila román „Susan“, tj. první verzi „Northangerského opatství“ a Henry Austen ho nabídl na začátku roku 1803 londýnskému nakladateli Benjaminu Crosbymu. Ten za něj zaplatil deset liber za vydavatelská práva a slíbil brzké vydání. Na dotazy, jak to s vydáním vypadá, odpovídal, že je kniha v tisku, ale nic s ní nedělal. V dubnu 1809 se Jane Austen rozzlobila a poslala nakladateli rozhořčený dopis a tehdy mu nabídla nový rukopis knihy s požadavkem, aby původní vrátil, aby případně mohla zadat vydání někomu jinému. Crosby odpověděl, že se nezavázal knihu publikovat v nějaké určité době, jestli vůbec a že si Jane za původní cenu může vydavatelská práva odkoupit zpět. V té době na to neměla prostředky a odkoupila je až v r. 1816.

V Bathu začala, ale nedokončila svůj román „Watsonovi“ (The Watsons), o invalidním duchovním a jeho čtyřech neprovdaných dcerách, což byla v podstatě trpká studie o ekonomickém postavení žen v té době. - Fragmenty tohoto rukopisu byly jediným dílem, které bylo až do loňska v soukromých rukou. 14. července 2011 byly prodány v aukční síni Sotheby za téměř milion liber. Novým majitelem je významná oxfordská knihovna Bodleian Library.

Celá rodina často cestovala k ženatým bratřím i k přátelům, hlavně v létě. Právě na Janiny devětadvacáté narozeniny se zabila pádem s koně Janina přítelkyně Anne Lefroy. Janin tatínek zemřel náhle za pět neděl poté – a pro Jane a její rodinu to nebyla jen citová rána, ale i ekonomický problém. Někteří literární historikové se domnívají, že obě tyto události způsobily, že Jane přerušila práci na „Watsonových“.

Hned v březnu se paní Austen s oběma dcerami přestěhovaly poprvé. Synové maminku se sestrami sice podporovali, ale nebyli schopni platit pravidelnou podporu, přesto, že třeba Henry se stal po vystoupení z armády bankéřem. Podruhé se stěhovaly koncem ledna 1805. V r. 1806 se stěhovaly do Cliftonu, dnešního předměstí Bristolu, pak do Southamptonu, nejdříve do Francisovy domácnosti, později si pronajaly další byt. Až do doby, kdy bratři našli pro své příbuzné bydlení v Chawtonu v Hamshire, Jane nic nenapsala. Dům v Chawtonu ze šestnáctého století byl majetkem jejich bratra a syna Edwarda Austena Knighta a ostatní bratři se snažili dům upravit, aby byl pokud možno pohodlný. Dnes je to muzeum Jane Austen.

V r. 1809 se tam dámy přestěhovaly spolu se švagrovou jejich bratra Jamese, Marthou Lloyd. Bylo to místo, kde vznikla všechna díla, kterými se Jane proslavila. Na rozdíl od předchozích bydlišť to bylo místo klidné, bez možnosti společenských kontaktů, takže dámy udržovaly pouze svá předchozí přátelství a styky.

Brzy Jane začala revidovat své dřívější spisy a neúspěšně se je pokusila za pomoci bratra Henryho vydat. Až v r. 1810 souhlasil londýnský vydavatel Thomas Egerton s vydáním románu „Rozum a cit“ (Sense and Sensibility), což byla poslední verze dřívějšího díla o sestrách Elinor a Marianne, kde každá ze sester představovala jednu z vlastností uvedených v názvu. Bylo to ale na náklady spisovatelky a kniha vyšla v r. 1811 pod jménem autora „od jedné lady“ (By a Lady). I když kniha nebyla bestselerem, znamenala pro Jane malý výdělek. Mezitím pracovala Jane na dalším románu „Mansfieldský park“ (Mansfield Park), který byl současnou verzí pohádky o Popelce.

V r. 1810 nastalo v Anglii období regentství, kdy král Jiří III. (1738–1820) byl prohlášen za šíleného a místo něj vládl princ Waleský, budoucí Jiří IV.

Vedle častých stěhování žily také dámy, buď všechny, nebo jen některé u svých příbuzných. Podrobný životopis Jane Austen je plný smrtí jejich švagrových i přátel. Zvlášť bolestně nesla smrt své sestřenice a švagrové Elizy, manželky jejího nejmilejšího bratra Henryho v r. 1813.

V r. 1813 vyšla u Egertona také anonymně poslední verze románu „Pýcha a předsudek“ (Pride and Prejudice). Také „Mansfieldský park“ vyšel u Egertona v r. 1814 a do půl roku byl vyprodán. Tentokrát byla autorkou „Autorka Rozumu a citu a Pýchy a předsudku“, čímž bylo jasně dáno najevo, že Jane Austen začíná být vyhledávanou spisovatelkou. Ovšem její knihy byly vyhledávány pouze čtenářskou veřejností, literární kritikové byli chladní, spíše odmítaví.

Jane začala pracovat na dalším románu „Emma“. Bylo to období, kdy se princ regent obzvláště zajímal o literaturu. Tehdy podpořil i skotského spisovatele Sira Waltera Scotta (1771–1832), který se cítil poctěn. Princ byl obdivovatelem předchozích románů Jane Austen, stejně jako jeho dcera a vyjádřil přání, aby mu bylo další dílo věnováno, a to přes Janinu anonymitu. Jane musela souhlasit. Na rozdíl od Scotta poctěna nebyla, protože si Jeho Výsosti naprosto nevážila pro jeho rozmařilý život. Román „Emma“ vyšel v prosinci roku 1815, opět bez uvedení jména autorky – jen „Od autorky Pýchy a předsudku“. Pojednával o bohaté mladé dámě, poněkud panovačné, která se pokoušela řídit životy svých bližních a postupně zjišťovala, že to nejde.

Tentokrát vyšel u známějšího vydavatele Johna Murraye, u něhož také příští rok vyšlo druhé vydání „Mansfieldského parku“. „Emma“ ale byla finančně úspěšnější. Přání regenta Jane sdělil jeho kaplan a knihovník James Stanien Clarke, jehož jméno, až na tuto spojitost s Jane zcela zapadlo. Jane zřejmě dával pokyny, jak má psát, protože ona mu písemně odpovídala, že těžko může psát o mužském světě a mužské konverzaci, protože je nezná; domnívala se totiž, že muži spolu rozmlouvají na vědecké úrovni, což je téma, o kterém ona moc nezná. Ale poněkud ironicky si napsala „Plán románu“ (Plan of a Novel) podle narážek z různých stran – osnovu „dokonalého románu“, založená na mnohých radách knihovníka.

V té době měla už Jane tolik prostředků, aby mohla odkoupit od Crosbyho zpět román „Susan“ a začala ho připravovat k vydání. Jeho jméno pro vydání bylo „Northangerské opatství“ (Northanger Abbey). Také psala román „Přemlouvání“ (Persuasion), který u nás vyšel pod názvem „Pýcha a přemlouvání“, ale pracovní název byl „Elliotovi“ (Elliots).

Po bitvě u Waterloo, i když pro Anglii vítězné, se změnily podstatně hospodářské poměry a oba bratři, kteří nejvíce maminku a sestry podporovali, byli nuceni ohlásit bankrot. Henry se nechal vysvětit na kněze, aby měl vůbec na obživu. Všichni bratři měli velké ztráty a Jane si nemohla z finančních důvodů dovolit vydat své k vydání připravené práce „Northangerské opatství“ a „Přemlouvání“.

Už na jaře 1815 měla nějaké zdravotní potíže, Cassandra ji vzala do lázní Cheltenham. V létě 1816 se začala cítit vážně nemocná a přes její snahu v práci pokračovat a podílet se pracích v domácnosti se její zdraví stále zhoršovalo.

V lednu 1817 začala psát román „Sanditon“, jak ho po její smrti nazvala rodina. Původní název byl „Bratři“ (Brothers). Byl to takový spisovatelčin pokus konverzačního románu na téma, jak přebudovat obyčejné město na věhlasné lázně řadou rodin, jejichž vztahy byly různě propletené a charaktery jejich členů výrazně vykreslené. Je to psáno pohledem hlavní hrdinky, mladé dívky Charlotty, která město navštíví a stane se pozorovatelkou místních dramat. Ale z románu za svůj život stihla napsat pouze prvních jedenáct kapitol. S prací na „Sanditonu“ musela přestat v březnu 1817. Cítila se tak špatně, že koncem dubna napsala svou krátkou poslední vůli.

Koncem května odjela se sestrou na léčení do Winchesteru. Zde zemřela před sto devadesáti pěti lety v pátek 18. července 1817. Pohřbena byla podle pokynů bratra Henryho 24. července ve winchesterské katedrále.

Důvody její smrti jsou uváděny různě. Původně se věřilo, že zemřela na Addisonovu chorobu, což je selhání nadledvinek. Ona sama své potíže přičítala problémům se žlučníkem a revmatismu. Současní lékaři uvažují o Hodgkinově chorobě, jiní o tuberkulóze, způsobené pitím nepasterizovaného mléka. Pravděpodobnější ale budou poslední výzkumy, které naznačují, že by mohlo jít o recidivu jejího tyfem onemocnění z dětství, které se vyvinulo do Brill-Zinsserovy choroby při nějakém stresu, kterých měla Jane Austenová dost.

Vydání jejích zbylých dokončených románů se podařilo bratrovi Henrymu až v r. 1818. Byly to „Northangerské opatství“ a „Přemlouvání“. K nim tentokrát dopsal Henry Austen dodatek, v němž zveřejnil sestřinu totožnost, jakožto autorky obou románů. Nejdříve se romány prodávaly dobře, ale před r. 1820 zájem poklesl. V r. 1832 koupil autorská práva další vydavatel a romány začaly vycházet a byly neustále v tisku, i když častěji byly prodávané romány Waltera Scotta a později Charlese Dickense.

V polovině devatenáctého století dokončila román „Watsonovi“ pod názvem „Mladší sestra“ (The Younger Sister) neteř Jane Austenové Catherine Anne Hubback (1818–1877), dcera bratra Francise, která později emigrovala do Spojených států.

V r. 1869 vydal synovec Jane Austenové James Edward Austen-Leigh (1798–1874) „Vzpomínky na Jane Austenovou“ (A Memoir of Jane Austen), kde představil spisovatelku jako drahou, váženou, staropanenskou tetu. V důsledku toho obliba jejích románů prudce stoupla, proti čemuž protestovali vážní a fundovaní literární kritikové, ale veřejnost o její díla stála. Vznikaly různé fanouškovské kluby.

Poslední nedokončené dílo Jane Austenové „Bratři“, později nazvané „Sanditon“ vyšlo poprvé v r. 1925. Dokončila ho na základě zachovaných fragmentů australská spisovatelka Marie Dobbs, o níž není nic dalšího známo, ba ani to, zda jméno, pod nímž knihu dokončila, je její pravé.

O zájmu o dílo a život Jane Austenové svědčí, že ve Velké Británii působí od r. 1940 v Chawtonu Společnost Jane Austenové (The Jane Austen Society of United Kingdom), která byla založená s cílem zachránit a rekonstruovat dům, ve kterém Jane bydlela a učinit z něj muzeum. Společnost pořádá mnohé akce.

Další společnost je v Severní Americe a zahrnuje spisovatelčiny obdivovatele ze Spojených států i Kanady. Je to JASNA – Jane Austen Society of North America, která byla založená v New Yorku v r. 1979 a má asi čtyři tisíce členů a šedesát pět regionálních skupin. Tato společnost pečuje především o další vydání spisovatelčiných knih, především formou online.

Díla Jane Austenové byla zfilmována a vydána už mnohokrát. Její romány oceňují především ženy, protože je jim blízký pohled spisovatelky na svět žen i mužů přes dobu dvou set let. Podstata chování ani charakteru se během proměny vnějších okolností příliš nemění.