Dobromila Lebrová: Jaromír Borecký, básník, překladatel, hudební kritik a knihovník

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jaromír Borecký - 140. výročí narození
 
Pokud se zaměříme na život tohoto všestranně vzdělaného člověka, ze začátku máme dojem, že studujeme životy několika lidí. Vzpomínají na něj orientalisté, píše se o něm v hudebních publikacích, vzpomínají na něj kolegové - básníci a velice jej oceňují knihovníci. A pak najednou pochopíme, že se jedná o jednoho jediného člověka s velice širokým rozhledem a rovněž tak širokým polem působnosti.
O jeho dětství není téměř nic známo; i o jeho dalším soukromém životě jsou to jen střípky. Jaromír Borecký se narodil 6. srpna 1869. Gymnázium navštěvoval v Písku; okolní krajinu si zamiloval natolik, že zde i často pobýval.
Maturitu ale skládal už v Praze a r. 1887 se dal zapsat na pražskou univerzitu.
Jaroslav Kvapil (1868-1950) vzpomínal na první setkání s ním, že to bylo právě v únoru r. 1888, kdy jej Borecký s F. X. Šaldou (1867-1937) navštívili. Připomínal, že Boreckého už znal z přednášek profesora filologie Jana Gebauera (1838-1907) a že o něm věděl, že píše básně, ale že mu v té době ještě žádné nevyšly. Dále vzpomínal, že jej Borecký se Šaldou seznámili s dalšími svými přáteli - literáty - bratry Aloisem (1861-1925) a Vilémem (1863-1912) Mrštíkovými, básníkem Hubertem Gordonem Schauerem (1862-1892), Antonínem Sovou (1864-1928) a spisovatelem Václavem Hladíkem (1868-1913).
Na univerzitě byl sice Borecký zapsán pro obor germanistiky a romanistiky, ale měl obzvláštní zájem o východní jazyky. Poslouchal přednášky profesora Rudolfa Dvořáka (1860-1920) z turečtiny, etiopštiny, hebrejštiny a čínštiny. U indologa - profesora Josefa Zubatého (1855-1931) se zabýval především sanskrtem a také arménštinou. U něj také studoval „Avestu“, základní posvátný staroíránský text.
V r. 1888 mu vyšly ve Světozoru první básně. Ve svých básnických dílech byl ovlivněn především básněmi Jaroslava Vrchlického (1853-1912), stejně jako oba jeho tehdejší básničtí přátelé Šalda a Kvapil. Ale samozřejmě jako i oba přátelé byl ovlivněn tehdejší módou dekadentní poezie. Kvapil to v pozdějším věku úsměvně charakterizoval: „...samá mrtvá vůně a gotická katedrála a nostalgie a hříšné lásky...“. Dále ho pochopitelně ovlivňovala starověká literatura Přední Asie, především její rozličné básnické formy, které tehdy studoval.
V r. 1889 se Borecký začal vážně zabývat studiem perštiny, což pak byl potom jeho hlavní orientalistický zájem. Tehdy ještě s několika přáteli začali číst jedno ze základních písem perské literatury a historie „Knihu králů ( Šáh-náme). „Kniha králů“ popisuje dějiny Persie od dostupných počátků perské říše do 7. století. Zároveň se začal seznamovat se svou další životní láskou - poezií Omara Chajjáma (asi 1048-1131).
V r. 1890 přijal místo praktikanta, jak se tehdy říkalo „amanuensis“ v „c. a k. veřejné a universitní knihovně v Praze“. V r. 1991 byl jedním ze dvou posuzovatelů - spolu se spisovatelem a pozdějším ředitelem knihovny Národního muzea Vácslavem Řezníčkem (1861-1924) - stavu Veřejné obecní knihovny v ulici Na zderaze na Novém Městě v Praze. Konstatovali neudržitelnost současného stavu, ale také je pravda, že vycházeli ze svých dosavadních zkušeností, tak tehdy nedoporučili výstavbu nové knihovny. Až později byla zjištěna neudržitelnost knihovny ve stávajících prostorách a byla posléze postavena Městská knihovna v Praze na dnešním Mariánském náměstí.
V r. 1892 vyšla Boreckému první sbírka „Rosa mystica“ (Růže mystická), v níž byl velice ovlivněn perskou poezií, ve které se přímo odvolával na perského básníka a súfijského mystika Fattáhího (Muhammad Jahjá ibn Sibak 15. století), především v básni „Zdvojená balada ke chvále ňader své paní.“
Příznivou kritikou zahrnul tuto sbírku literární kritik Gustav Pallas v r. 1921 ve svých „Populárních dějinách literatury československé“: „V prvé sbírce „Rosa mystica“ (1892) opěvá rafinovaně tajemství lásky a dává nahlédnouti do mladistvě rozbouřené, toužící duše; krása života a jeho darů zůstává pak i nadále předmětem jeho vznětů básnických.“
Literární kritik a historik Arne Novák (1880-1939) v „Přehledných dějinách literatury české od nejstarších dob až do politického osvobození“ z r. 1922 naopak „zdrchal“ Boreckého i oba jeho přátele - Šaldu i Kvapila značně: „... úzkostivě přidržovali se Vrchlického. Celkem bylo jejich umění velice úzké a jednotvárné: byli básníky z druhé ruky; přijímali podněty více z literatury než ze života; podávali pravidelně pouhou básnickou dekoraci místo opravdové skutečnosti; opakovali do únavy své erotické motivy; neubránili se frásím básnickým; ukryli se za poetickou módou své individuality.“
Ve sbírce “Rosa mystica“ složil Borecký svůj vlastní refrén k převzatému gazelu. Gazel je druh básně, který pochází z doby ještě předislámské Arábie. Vyznačuje se rýmovaným dvojverším a refrénem. Prvním našim básníkem, který začal používat formu gazelu, byl Václav Šolc (1838-1871). V gazelech je většinou popisována láska navzdory bolesti, kterou sama působí.
Boreckého gazel vyjadřoval jeho vlastní tehdejší rozpoložení:
„Najdeš-li, co lásky hodno,
miluj a nech svět být světem.“
Dne 29. 9. 1894 se totiž oženil. Jeho manželkou se stala slavná baletka Národního divadla Barbora Františka ze Schöpfů (1862-1946), která začínala tančit jako patnáctiletá už v divadle Prozatímním. Patřila k pevným sloupům baletu Národního divadla, i když vedení Národního divadla dávalo přednost primadonám italským. Ale slečna ze Schöpfů byla schopná zaskočit za kteroukoli primabalerínu, což bývalo kladně hodnoceno publikem a kritikou, méně už vedením divadla. Po svatbě mladá paní působila na scéně Národního divadla pod jménem Františka Borecká. Účinkovala nejen v baletu, ale v operách i činohrách, pokud tam tanec byl. Její účinkování v divadle bylo v době před svatbou provázeno několika úrazy a i duševním zhroucením. I po svatbě tančila v mnoha významných úlohách. S tancem v divadle skončila v r. 1899, ale později - v letech 1919 až 1933 byla profesorkou dramatického oddělení na pražské konzervatoři.
Byla-li to vlastní básníkova zkušenost z manželství či jen určitý umělecký plán - v pozůstalosti Boreckého se našly desky s názvem „Oženil jsem se s nepozemšťankou“...
V r. 1894 vyšel Boreckému překlad „Perské povídky“ v Pečírkově národním kalendáři. Ale překládal i z jiných jazyků. Do r. 1900 mu například vyšly následující překlady z francouzštiny, italštiny a polštiny: Gustave Flaubert (1821-1880) „Pokušení svatého Antonína“ (La Tentation de Saint Antoine), Edmond Goncourt (1822-1896) „Bratři Zemganno“ ( Les frères Zemganno), Émile Zola (1840-1902) „Teréza Raquinová“ (Thérèse Raquin), Roberto Bracco (1861-1943) drama „Masky“ (Masquere) a Adam Mickiewicz (1798-1855) „Sonety krymské“ (Sonety krymskie).
V r. 1899 se Borecký připravoval na doktorát. Vrátil se k svému už rozpracovanému tématu - „Knize králů“ a jejímu autorovi - perskému básníkovi Firdúsímu (940 nebo 941-1020). Často bývá celé jméno básníkovo psáno následovně Abú - l - Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausi. Název Boreckého disertační práce byl: „Abú Kásim Firdúsí. Studie literárně historická s ukázkou překladu “Knihy králů” - vláda prvních čtyř panovníků“. Borecký byl poezií Firdúsího tak nadšen, že se rozhodl věnovat se celému jeho dílu. Ve své dizertační práci se pochopitelně jakožto básník věnoval i formě přeložených a komentovaných básní. Doktorát obhájil v r. 1900 pod vedením profesora Rudolfa Dvořáka.

V r. 1900 se také zabýval svou další celoživotní láskou - čtyřveršími - robájemi (robáijját) básníka Omara Chajjáma. V mladočeském časopise „Česká revue“ publikoval r. 1900 čtyřicet Chajjámových čtyřverší. Tehdy ho básník Jaroslav Vrchlický, kterému překlad věnoval, pobídl, aby připravil obšírnější práci. I když se k Chajjámovi Borecký vracel po celý život, k soubornému vydání došlo až na sklonku jeho života. Vrchlický za dedikaci poděkoval stylově rovněž čtyřverším:

„Moudrost světa rozmanitá
ve čtyřverších drobných skryta
líp jde k duhu, ve přítele oku,
když se srdcem prozářená čítá.“

V r. 1901 uveřejnil Borecký v Raisově časopisu „Zvon“ studii o tureckém básníkovi Bákím, celým jménem Mahmudovi Abdúlbákím (1526-1600), a rovněž reagoval v časopisu „Obzor“ na lednové úmrtí básníka Julia Zeyera (1841-1901) studií o jeho dramatech. Rok 1901 byl také rokem, kdy začal vedle své knihovnické činnosti přednášet na pražské konzervatoři českou literaturu.
V r. 1902 spolupracoval pro změnu se svým druhým profesorem orientalistiky - s Josefem Zubatým, tentokrát na překladu básně v sanskrtu od významného indického básníka z 5. století n.l. Kálidáse. O tomto básníkovi je známo velmi málo, některé údaje, které se o jeho životě uvádějí, patří spíš do říše bájí. Jeho jméno znamená „služebník bohyně Kálí“. Zubatý a Borecký přeložili bájný příběh „Médhadút“ (médha je oblak a dút je posel), v češtině překládaný „Oblak poslem lásky“. Jedná se o příběh nešťastného jakši, což je bytost z indické mytologie na úrovni víly, ale v mužském rodě, jak se trýzní láskou ke své ztracené víle a zprávu jí posílá po oblaku. Angličtí jazykovědci, literární historikové a kritikové považují Kálidáse za indický protějšek Shakespearův.

Již před r. 1900 byl Jaromír Borecký uznávaným hudebním kritikem a znalcem hudby. V r. 1903 přeložil dvoudílný „Katechismus dějin hudby“, v originále „Musiklexikon“ od význačného německého muzikologa Hugo Riemanna (1849-1919). První díl se nazýval „Dějiny hudebních nástrojů a dějiny osnov tónových a notace“ a druhý díl se nazýval „Dějiny forem hudebních“. Knížky vyšly v hudebním vydavatelství Mojmíra Urbánka.
Na konci roku 1903 se manželům Boreckým narodil syn Miloš (1903-1954), který byl později také význačným orientalistou, rovněž zaměřeným na Írán a starobylou perštinu.
V r. 1904 se Borecký opět vrátil k Chajjámovi a studie o čtyřverších vyšla ve „Zvonu“.
V r. 1905 vyšla Boreckého další sbírka „Básníkův kancionál“, která opět byla psána podle zásad dekadence, s hledáním záporných stránek života. Jedna z básní se jmenuje „Tanečnice“, kde lze vycítit inspiraci v tanci jeho manželky:

„V ramp světla sálavém plá stříbrem
šat tvůj bílý, jsi skvostná, nádherná,
když kráčíš v trojstupech
se sborem družek svých, jež v tanci prohýřily
své mládí, svoji ctnost, svou krásu i svůj dech.“

Ovšem ve smyslu dekadence v dalších slokách uvažoval ještě více o odvrácených tvářích života.
V r. 1906 byly poprvé provedeny „Písně o lásce“ od hudebního skladatele Vítězslava Nováka (1870-1949), v nichž jednou ze zhudebněných básní je báseň Boreckého. V tomto roce Borecký napsal esej o svém velkém vzoru a příteli Jaroslavu Vrchlickém „Jaroslav Vrchlický: Pokus o studium jeho díla“.
V r. 1906 vydal Borecký dílo perského historika a zeměpisce Ibn al-Fakíh al-Hamadáního z 10. století “Zát-al-havátir“ a jeho překlad z perštiny v časopisu „Český lid“, a zabýval se dalším významným perským básníkem a mystikem, nazývaným dokonce básníkem básníků - Mohamedem Hafízem ze Širazi (1315-1390) a vydal jeho čtyřverší. Také se vrátil ke čtyřverším Chajjámovým, která vyšla tentokrát v nakladatelském družstvu „Máj“.
V r. 1910 vyšla nákladem České akademie Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění jeho studie „Firdusí, Kniha králů (Šáh–náme)“, opatřená překladem a vysvětlivkami. Práci předložil Borecký jako habilitační práci pro docenturu na univerzitě. Bohužel nebyla práce přijata a on se vzdal svého snu stát se vysokoškolským pedagogem a zcela se v profesním životě zaměřil na knihovnickou oblast.
V období do 1. světové války mu vycházely různé básně, studie a články. V r. 1911 vyšla sbírka „Zpěvy života“ v nakladatelském družstvu Máj, v r. 1912 další část „Láska“ z „Básnického kancionálu“, a také uveřejnil studii o písňové tvorbě Antonína Dvořáka.
V r. 1913 se Borecký opět vrátil k Hafízovi a Hafízova čtyřverší vyšla v Topičově sborníku. V časopise „Česká lyra“ se zabýval básnickou formou gazelu a výkladem o něm a v letech 1913 až 1914 vydal „Perskou povídku“.
V r. 1915 se stal dopisujícím členem České akademie.
V r. 1917 začal redigovat „Hovory básníků“. Postupně mu vycházely články o Viktoru Dykovi (1877-1931), Antonínu Klášterském (1868-1939), básníku Lužických Srbů Janu Rokytovi (1864-1952), vlastním jménem Adolfu Černém. Dále to byla stať o jeho příteli Jaroslavu Kvapilovi v nakladatelském družstvu Máj.
Opět se vrátil k Omaru Chajjámovi a Chájjamova čtyřverší vyšla v r. 1917 v Topičově sborníku. Čtyřverší pak ještě vyšla krátce za sebou v různých časopisech v letech 1921 až 1923.

Po vzniku Československé republiky se stal v r. 1919 správcem Veřejné a univerzitní knihovny v Praze v Klementinu a v r. 1920 jejím ředitelem.
V r. 1920 vyšla poslední Boreckého básnická sbírka „Pršely růže“. Kritika byla spíše zdvořilá, ošperkovaná spoustou cizích výrazů, závěr zněl: „Borecký cítí se doma jen v umné, umělé, cizelérské formě nádherymilovného verbalismu.“ Zároveň vydal v r. 1920 svoji první a jedinou prózu - román „Na cizím“, který opět kritika příliš nepřijala.
Významnou složkou Boreckého činnosti v té době byla jeho činnost ředitele Univerzitní knihovny. Snažil se o vybudování předmětového rejstříku v českém jazyce, což se mu podařilo dokončit v r. 1925 a výsledkem byla „Pravidla katalogu základního (lístkového abecedního seznamu jmenného)“. Vzhledem ke svým vědomostem a zaměření Borecký velice podporoval snahy hudebního skladatele Ladislava Vycpálka (1882-1969), který byl v té době v knihovně také zaměstnán, aby bylo vytvořeno hudební oddělení knihovny, což se stalo v r. 1923. Vycpálkovi se pak podařilo setřídit, popsat, zkatalogizovat a zpracovat všechny dosud zanedbávané hudebniny v knihovně.

Spolu s profesorem Bedřichem Hrozným (1879-1952) vypracoval Borecký pokyny pro transkripci z písem východních jazyků pro potřeby knihovníků. Také pro potřeby knihovny nakoupil řadu starých orientálních knih a písem.
Nelze ale opomenout ani to, že se za Boreckého ředitelování podařilo zrestaurovat barokní budovy Klementina pro potřeby tehdy moderní knihovny. Úpravy trvaly asi sedm let. A zároveň se Boreckému podařilo, aby knihovnu opustily všechny instituce, které tam nepatřily - především součásti filozofické fakulty a teologické fakulty. Na druhé straně poskytl azyl Technické knihovně, která na základě úmluv ze začátku Československé republiky musela opustit prostory Německé techniky v Husově ulici.
V té době se zabýval také libretem k baletu „Istar“ Bohuslava Martinů (1890-1959), který měl premiéru v r. 1924. Martinů psal libreto na naměty Zeyerovy básně podle starodávného sumerského mýtu o Ištařině cestě do podsvětí a pospojoval je s dalšími bájeslovnými prvky ze zemí Předního východu. Borecký mu radil po odborné stránce a napsal i stať o těchto úpravách a z čeho vycházely.

V letech do r. 1928 ho práce v knihovně zaměstnávaly natolik, že jeho vlastních autorských prací bylo méně. Byly to různé recenze a články. V r. 1828 například uveřejnil hudební studii o skladateli Janu Dismasovi Zelenkovi (1579-1745) a napsal „Stručný přehled české hudby“, ve kterém se rovněž k Zelenkovi vrátil a postavil jej na úroveň Johanna Sebastiana Bacha.
V r. 1929 se Jaromír Borecký stal členem Orientálního ústavu a v r. 1930 odešel do důchodu. V témže roce obhájil jeho syn Miloš Borecký doktorát na téma „O jmenných větách v památkách staroíránských“. Následoval tedy v zájmech zcela svého otce. Stejně jako on se stal knihovníkem Veřejné a univerzitní knihovny, překládal, hlavně poezii, a zabýval se íránistikou.

V r. 1937 přeložil Jaromír Borecký docela jiný druh literatury - a to drama „Šílený bůh“ (O locura, o santidad) španělského dramatika, stavebního inženýra a státníka Josého Echeragaye y Eizaguirre (1932-1916). Echegaray byl spolu s francouzským básníkem Frédericem Mistralem (1830-1914) nositelem Nobelovy ceny za literaturu v r. 1904. Obsah dramatu není zcela novým tématem: hlavní hrdina Lorenzo zdědí majetek, ale protože pozná, že štěstí není v hmotných statcích, dědictví odmítne. Ale protože jeho chamtiví příbuzní měli s dědictvím své plány, nechají ho zavřít do blázince. Drama je stavěno tak, že v každém kritickém momentě nastupuje otázka, zdali je Lorenzo opravdu tak svatý nebo je takový blázen.
V r. 1941 se Jaromírovi Boreckému narodil vnuk Vladimír (1941-2009), který po poměrně složitém životě naplnil přání svého otce a děda stát se vysokoškolským pedagogem a byl docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a pak profesorem na FAMU.
V r. 1945 byla konečně vydána knížka Chajjámových čtyřverší, kterou opatřil vysvětlivkami a doslovem Miloš Borecký.
V r. 1946 zemřela paní Františka Borecká.

Další osudy Jaromíra Boreckého jsou spíše osudem jeho syna. V r. 1947 dostal Miloš Borecký celoroční neplacenou dovolenou ke studiu v Teheránu. Mezitím přišel Únor 1948 a Miloš Borecký požádal o prodloužení dovolené, kterou pochopitelně nedostal, a byl v r. 1949 pro emigraci z knihovny propuštěn. Domů se nevrátil a pracoval pak v USA v knihovně Kongresu. Manželka i syn poměrně dost na tento jeho krok doplatili. Zemřel poměrně mladý v r. 1954.

Jeho otec Jaromír Borecký zemřel 8. března 1951.
Jaromíra Boreckého velice citují dekadenti dnešní doby - zřejmě prožívají obdobné situace jako on před sto lety - zklamání při konfrontaci přání a představ se skutečností světa.
Velký význam má Jaromír Borecký především v položení základů české íránistiky a nemalou zásluhu má na budování našeho knihovnictví.
Ulice Boreckého je v jeho rodných Českých Budějovicích a pak v Olomouci. Nenalezla jsem, kde byl pochován, ani nejsou žádné pomníky nebo pamětní desky.
Asi bych skončila, jak jsem začala - Jaromír Borecký obsáhl několik oborů lidských činností a asi proto, že si každý z těch oborů vezme jen to své, nestačilo to na celkový součet, aby skutečně vynikl jeho celkový význam pro naši kulturu i vědu.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 08. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.