Publicistika – J+O Suchý
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (1)
Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (3) - Oldřich Nový
KDYBYSTE PROLISTOVALI KATALOGY, které vydala divadelní a literární agentura DILIA, překvapilo by vás, kolikrát je v nich uveden OLDŘICH NOVÝ (1899 - 1983) jako překladatel, upravovatel, autor nebo textař písní. Hervého Mam´zelle Nitouche, Goldoniho lhář, Straussův Cikánský baron, Websterův Plukovník chce spát, vlastní hudební komedie Pro tebe všecko a Tři a jedna - to je jen několik titulů, s nimiž je jméno Oldřicha Nového spjato.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (29) Boleslav Polívka
Poprvé jsem se s Bolkem Polívkou setkal v roce 1993 na jubilejním X. Filmovém smíchu v Rychnově nad Kněžnou, který byl věnován jeho filmové a televizní tvorbě. Když jsem byl na besedě vyzván, abych o tomto mimořádném klaunovi řekl pár slov, zmohl jsem se pouze na to, že z úcty a obdivu k tomuto našemu velmistru srandy se mně chce vyslovovat jeho příjmení spisovně – Polévka.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (18)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec...
Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (5)
Výrazný talent Jitky Molavcové se projevoval na divadle hlavně tím, že ať si vzala na sebe jakýkoliv kostým, ihned se proměnila. Neboli: ihned udělala něco, co jsem, až do jejího příchodu, považoval v Semaforu za přísně zakázané. Stanislavského metoda převtělování mi neseděla...
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (17)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.
Ondřej Suchý: Haló, haló, milí radioposluchači!
Vzpomněl jsem si na to na poslední chvíli, což se mi v mém věku stává čím dál častěji, ale vzpomněl jsem si - což je stále ještě dobré, ne? Napadlo mě informovat prostřednictvím Pozitivních novin ty z vás, kteří občas poslouchají v Českém rozhlase 2-Praha některý z mých nedělních pořadů (Padesátník a Nostalgické muzeum zábavy - vždy od 15.05 hodin), co jsem spáchal do vysílání příštích dnů a týdnů.
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (3/3)
Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy. Ale studie, o kterých tu píšu, působí, právě díky souvislosti s tak zábavnou věcí, jako je humor, nudněji než cokoliv jiného.
Ondřej Suchý: Když byl František Nepil skautíkem
Rád si listuji ve starých časopisech. Je tam mnohem víc příjemnějšího na čtení, než dnes – spousta zpráv a článků k příjemnému údivu, někdy k pousmání, někdy i k poučení. Tuhle jsem sáhl po jednom ročníku JUNÁKA, týdeníku junácké mládeže, ročník 29, tedy rok 1947. A když jsem zalistoval v čísle 43, nevěřil jsem svým očím: On tu byl celostránkový článek od Františka Nepila!
Jiří Suchý: Od pravěku k založení Semaforu (IV. a V.)
Když jsem si vymyslel tenhle titulek, měl jsem skutečně v úmyslu dopracovat se v těchto úvahách pěkně postupně od pravěku až k současnosti, která je pro mou osobu neodmyslitelně poznamenána divadlem Semafor. Představoval jsem si to jako práci systematickou, ne na přeskáčku. A tak jestliže dneska náhle zabrousím do žhavého současna, děje se tak proti mé vůli a z daleko prostších důvodů, než si možná představujete.
Ondřej Suchý: Smutný příběh Jany Werichové
V nejmenovaném týdeníku vyšel 7. prosince 2006 můj pohled na nedlouhý život a dílo Jany Werichové, herečky a překladatelky. Vyšel pod jiným titulkem, doplněn pasážemi, které dodatečně dopsal někdo jiný, patrně ve snaze udělat můj článek „senzačnější“.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (13)
No a pak přišla Sekta. První propadák na prknech Semaforu. Premiéra se konala 11. března 1965 a sice v půl jedenácté večer. A já tu dnes, po třiceti letech, na ni napíšu kritiku: Co se to děje? Semafor je divadlo, které jsme se naučili důvěrně znát. Známe jeho písničky, jeho humor, jeho poetiku, jeho protagonisty - to všechno nenajdeme v představení, které nese název Sekta. Všechno je tu jinak.
Ondřej Suchý: O Lídě Baarové (2/3)
Vaška Vašáka jsem pro tuto knihu oslovil proto, že mimo Stanislava Motla je nejznámějším novinářem, který zpovídal v Salcburku Lídu Baarovou. Vašák je navíc úspěšný v mnoha dalších profesích. Vyšlo mu sedm knih, do několika dalších přispěl, je vášnivým fotografem a cestovatelem, je známý jako zpěvák a hudební skladatel (po smrti Jiřího Schellingera se například stal zpěvákem skupiny Františka Ringo Čecha...
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (13) Josef Kobr
Několikrát jsem měl příležitost v osmdesátých a devadesátých letech zpovídat před televizní kamerou ostravského herce a divadelního režiséra Josefa Kobra. Na každé natáčení přišel se skvělou náladou a okamžitě začal to své: A tuhle znáte? Sypal anekdoty z rukávu tak, že jsem ho musel poprosit, aby toho před natáčením nechal, protože až se pojede „naostro“ nebudu vědět na co všechno se ho chci zeptat. Pak jsem četl jeho knížku Smějeme se s Josef Kobrem, která vyšla v ostravském Profilu, a zjistil jsem, že i tam každá kapitola jeho vzpomínek končí větou: A tuhle znáte? – a za ní hned následuje anekdota.