Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (2)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

 
Petr Adler dnesNovinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných  redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, PETR ADLER.
Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…
Dnes otiskujeme druhou část jeho vzpomínání.
 
 

■  V šedesátých letech jsi překládal, novinařil, dokonce jsi napsal knížku pro kuřáky dýmek, nikdy nevydanou Dýmkologii. Co tě tehdy nejvíc zajímalo a čím sis vlastně přál být?
Hm. Vzpomínáš si, jak jsem ti jednou v záplavě mladického šílenství řekl, že bych možná někdy rád psal filmy pro lidi, a ty ses nestačil divit? Já ani nebudu odhadovat, před kolika lety to bylo. Co je komu do toho, kolik let už jsme na téhle zeměkouli zažili. Pravda ale je, že jsem měl vždycky zájem o lidi, o příběhy obyčejných lidí. Že mi pak osud způsobil, že jsem dost často místo toho působil mezi hvězdami, to už byla jeho jízlivost.
 
■  Kdy jsi vlastně začínal se psaním?
Já začal psát, když mi bylo sedm. Jo. Ve třídě přede mnou seděla strašně krásná holčička, která se mi ohromně líbila. Později se z ní stala hvězda české operety, a nakonec bohužel zemřela, podle všeho se k smrti upila, ale tenkrát v těch sedmi to byla moje velká láska, která ráno přišla a řekla, hele, ona je pradlena a on je, co já vím, majitel státních drah, a na konci se vezmou. Teta Kateřina z Jirotkova Saturnina byla břídil! Celá Červená knihovna byla proti mým románům snůška amatérů.
Psal jsem až do konce vyučování. Učitelstvo si muselo říkat, jejda, to je přece jenom pilný žáček, tenhle Petr Adler. Jo, kdyby tak učitelé věděli, že jsem na konci poslední hodiny předal rukopis své lásce, a místo, abychom šli domů, ona do té své Plavecké ulice číslo (myslím 8) a já Na Výtoni číslo 5, šli jsme spolu na Vyšehrad, sedli si na šance, ona to přečetla, a když se jí to líbilo, dostal jsem pusu. Ne, ne, nic víc, nic jiného.
Později, mnohem později, jsme si o tom takhle povídali, opět úplně nevinně, a já zjistil, že většinu těch románů má ještě doma. Půjčila mi je, když jsem jí slíbil svatosvatě, že je vrátím. Zjistil jsem, že jsem napsal v životě spoustu konin, ale takhle krásně blbých konin jsem napsal velice málo. No jo, kde už ty sešity jsou…
 Petr Adler (sedí na bobku) na reporáži z motocyklového závodu v Brně. Na motorce legendární Franta Štastný. (Fotografoval Jovan Dezort)  Měli jsme se Slávkem Šimkem v Soběsukách v jižních Čechách kamaráda. Byl to agronom. Jmenoval se Václav Vohrna. K tomu agronomování ještě psal a udržoval místní kroniku. Moc se mi líbila – žádné zdeúřední kecy. Vyprávění o lidech. Říkal jsem si, že o něm napíšu.
Došlo mi, že má po celém domě všude nejrůznější housle, tak jsem se ho na ně zeptal taky. Vyprávěl mi, jak se kdysi chtěl stát mistrem houslařem, ale doba tomu nějak nepřála, takže se vyučil agronomii. Měl samozřejmě velkou výhodu, že jako agronom byl biolog, což znamená, že měl lepší ponětí o dřevě, než my oba dohromady, možná o dřevě věděl víc, než i mnozí mistři houslaři. Věděl, kde víc svítí slunce, kde fouká jaký vítr, jaká je tam půda, čili jaké tam bude asi dřevo, a takové věci. Když postavil první housle, zkusil na ně hrát. Nezněly špatně, řekl mi tenkrát, ale dobře také ne. Tak začal zkoumat dál. Až přišel, opět jako biolog, na to, že když dá pod lak těch houslí včelí vosk, může se dočkat lepšího výsledku. A taky že jo. Natřel housle propolisem a teprve pak normálním lakem. Výsledkem byl zvuk přímo italský. Dokonce si jeho housle pro své žáky kupovala konzervatoř, snad i AMU.
No jestli tohle není zajímavější než odpověď nějakého rockera na otázku po smyslu života, tak nevím…
Nebo jsme jednou jeli s Rudou Křesťanem na Moravu, protože jsme slyšeli, že je tam nějaký mzdový účetní místního JZD, který založil a řídil v té vesnici symfonický orchestr. Proč? Když jsme šli k jeho domku, viděli jsme, že má na zahradě takovou divnou stavbu. Takže naše první otázka se netýkala hudby, ale té stavby. Inu, řekl ten pán, prý ho už delší dobu zajímají hvězdy. Tak se naučil stavět hvězdářské dalekohledy. Ne, on je nekupoval – on se je naučil stavět a postavil si je. Navíc našel někde pohozený rozbitý motor ze staré mlátičky, tak ho opravil, dal do stodoly, kterou měl hned vedle baráku, vedl odtud složité soukolí, které udělal z převodových koleček německé stíhačky, kterou spojenci sestřelili za druhé světové války, až do věže s tím dalekohledem. Večer nastavil dalekohled, zapnul motor, chvíli očarovaně čučel na hvězdičky, pak odešel domů třeba na večeři, a když se vrátil, koukal dalekohled pořád na tu samou hvězdičku.
To jsme zalapali do dechu. A jak to bylo s tím orchestrem? No, pana účetního vždycky zajímala klasická hudba, dokonce se přihlásil na konzervatoř, jenomže Němci právě zatrhli veškeré české školství, a když bylo po válce, to už měl jiné starosti, měl před svatbou, a tak. Když ale děti dospěly, stará láska zaplála znova, a už to bylo.
Poslouchejte, nevydržel jsem, vás ale musí ta práce v účtárně přece strašně nudit, ne? On se jenom rozesmál. Když jsem později zkoumal, proč se tak smál, vypadly mi málem zuby: Ten mzdový účetní z JZD byl totiž autorem (nebo spoluautorem, teď už si nevzpomenu přesně) novely zákona o vypočítávání nemocenských dávek pro zemědělce, kteří přes zimu pracují v průmyslu. Jmenovala se ta reportáž Hanácký Leonardo, což bylo podle Da Vinciho, a jak vidíš, je to už hezkých pár desetiletí od doby, kdy vznikla, a pořád si ji pamatuji.
 
■  Jako reportér Mladého světa jsi byl hodně pilný…
Jistě, napsal jsem za ta léta spoustu reportáží, hovořil jsem se spoustou slavných mužů i žen, někdy se nám možná dokonce podařilo v takovém rozhovoru posunout látku myšlení jinam, než kde ji chtěli mít papaláši, ale obyčejní lidé, jako byli ti dva, o kterých jsem teď hovořil, ti mi přišli neobyčejnější než hvězdy filmového plátna. Nic proti hvězdám filmového plátna, ale nemohl jsem se dočkat, než mi jeden z autorů způsobu nahrazování nemocných a umírajících lidských jater z Ústavu pro experimentální medicínu v Thomayerově nemocnici v Krči vysvětlí nejen tu metodu, jak na to přišli, ale hlavně to, jak se vlastně stalo, že on, synek nějakého rolníka, teď už nevím odkud, našel v sobě tolik neuvěřitelné zvědavosti, že vydržel celé hodiny čumět do mikroskopu, i těch všech jejich ostatních přístrojů, než ta játra pochopil tak, aby je mohl opravovat.
 
■  Ještě bys měl říct něco k té Dýmkologii, knížce, kterou jsi napsal, ale nikdy nevyšla.
S Dýmkologií se to mělo tak, že jsem měl možnost hovořit se Sirem Alfredem Dunhillem. Nějak jsme si o tom povídali s tehdy začínajícím filmovým a televizním režisérem Jiřím Věrčákem. To je ten, co natočil například Saturnina. Já si vždycky myslel, že se to nedá natočit, ale on mi to své dílo poslal a já musím říci, že jsem se spletl. Dá. A dobře. Tenkrát jsme oba hulili dýmky. Já jsem jim propadlý dodnes. Řekli jsme si, že pro své ‚miláčky‘ musíme něco udělat, a tak – jako muži činu – jsme sepsali pro Mladý svět osmistranu s názvem Úvod do dýmkologie. To bylo, alespoň podle čtenářských ohlasů soudě, velice úspěšné dílo. Mě se pak někdo zeptal, jestli bych to nechtěl rozšířit do knížky. Já to zkusil, ale po invazi v osmašedesátém už to nebyl ten správný materiál. Alespoň ideologicky ne. A tak bylo po knížce.
 
■ Po svém příchodu do Kanady ses stal novinářem a dosáhl jsi mety nejvyšší, stal ses šéfredaktorem. To je ale asi tak vše, co se tu o tobě na konci osmdesátých let vědělo. Můžeš dnes o své tamní práci prozradit něco víc? A máš tam v Kanadě nějaké kamarády?
Začnu těmi kamarády. Mám tu pár známých. Kamarád je něco jiného. Podle mého názoru víc. Kamarád je, z mé zkušenosti, člověk, na kterého se mohu spolehnout vždycky a ve všem. Člověk, Jaromíra Mayera navštívil v Kanadě Karel Černoch…který se může vždycky a ve všem spolehnout na mne. Jednoho takového tu mám, kromě své ženy a svých bratrů. Jmenuje se Jaromír Mayer. Zatímco pro většinu tvých čtenářů a posluchačů to bude jedině ten kdysi velmi dobře známý hudebník a zpěvák, pro mne je to člověk, s nímž jsme se na sebe spolehli už na gymnáziu (teda, tenkrát se tomu říkalo jedenáctiletka) v Botičské ulici v Praze. Zdálo se nám, že poznámky, které se o nás péčí našich učitelů objevují v tzv. třídní knize, nejsou zrovna, no, jak bych to opsal, nejpřesnější.
Mirek tenkrát přišel s nápadem tu třídní knihu upálit jako kacířský spis, zatímco já operoval tou dávnou královskou tradicí, podle níž se nepoctiví obchodníci dávali do koše, aby je pak mohli rozzuření zákazníci promáchnout ve vltavských vodách. Vltava sice tenkrát byla asi čistší, než je teď, ale i tak to byl potupný trest, a nebezpečný, protože se také mohlo úplně klidně stát, že takového podvodníka zapomněli vytáhnout včas. Bylo po podvodníkovi, a stal se z něj vodník. Tak jsme třídní knihu zabavili, ovázali špagátem, k němu jsme přidělali cihlu a takto vybaveni jsme ji ponořili za zpěvu potupných písní do Botiče v místě, kde se vléval u železničního mostu pod Vyšehradem do Vltavy. Bohužel nás někdo viděl. Nepřiznali jsme nic, ale malér byl.
Jaromír Mayer se před léty přestěhoval z Německa sem. Na zdejší poměry jsme sousedé; bydlí zhruba 15 km od nás, což je opravdu za rohem. Dodnes je to skvělý chlapík, jak jsem ho znával. Dobře pochopil, že na to, aby se tady zkoušel prosadit jako hudebník velkého formátu, přišel už asi příliš pozdě. Dnes tudíž dělá v jedné zdejší velké firmě na výrobu zařízení pro naftařský průmysl. Udělal si školu, takže umí zacházet s nejmodernějšími stroji, které řídí počítač, a to, co umí on, neumí v té firmě nikdo jiný, takže i kdyby se nakrásně naftařský průmysl zpomalil až skoro zastavil a nastalo všeobecné propouštění, Mirka si nechají. Petr Adler při rozhovoru s legendárním skladatelem, klavíristou a kapelníkem Jiřím Traxlerem, který letos oslaví už své 95. narozeniny.Navíc si postavil kapelu, s níž po víkendech hraje po klubech a zábavách, hlavně tanečních. Kdyby záleželo na majitelích těch klubů, hrál by Mirek do roztrhání těla. Vytvořil si takový okruh zájemců a fanoušků, že ať se objeví kdekoliv nápis, že dneska hrají Mayerovi Romantici, je tam narváno. Teď před několika týdny také vymyslel a dal dohromady pořad k uctění legendy českého swingu Jiřího Traxlera, což je další náš soused, a byl to obří úspěch. Naprosto profesionálně udělané a přitom to mělo jak srdce, tak ducha. Jak říkával Ján Roháč: uctivo.
A teď se tedy vrátím k sobě, když jinak nedáš. Já jsem se nestal novinářem při svém příchodu sem. S drzostí sobě vlastní tvrdím, že jsem sem už jako novinář přišel. Ale to ve mně zahrál instinkt redaktora, nic víc. Ovšem když jsme sem přišli, nedalo se očekávat, že celá Kanada sedí bez dechu, jejda, přišel nám sem pan Adler, a ten nám teprve ukáže, jak se dělají noviny!
Okolnost, že jsem uměl anglicky, a dodnes tvrdím, že jsem uměl a pořád umím tuhle řeč líp, než mnohý rodilý Kanaďan, a mohu to i dokázat, ta mi byla na nic. Nakonec, anglicky tady dovede snad každý druhý. Jo, říkávali: dobrý, všechno dobrý, ale nemáte kanadskou zkušenost. A jakpak ji mám, sakra, získat, když mi nedáte možnost? Kromě toho, po víc jak čtvrtce století kanadského novinaření tvrdím, že kanadská zkušenost je doopravdy ohromná kravina a blbost. Že když umím zacházet s řečí a znám řemeslo, musí to každému stačit. Kdybych se nakrásně dneska zbláznil a šel ke konkurenci, budu se muset učit jiný styl novin, ale řeč a řemeslo zůstanou stejné. Takže na začátku jsem přispíval do vancouverského deníku The Province a do zahraničního vysílání kanadského veřejnoprávního rozhlasu CBC, ale živil jsem se jako místopřísežný soudní tlumočník a překladatel. Bylo to zajímavé, ale nebylo to nic pro tátu od rodiny. Jeden měsíc jsem vydělal, druhý měsíc ne, prostě – jak to šlo. I když vidět kanadskou spravedlnost zblízka a ze všech stran, to také byla zkušenost k nezaplacení.
Ale to už by bylo na jiné a mnohem delší vyprávění. Prostě jsem se pořád ohlížel po novinářském místě. Ozvali se mi z hlavního města kanadských Severozápadních území, tady se jim říká NWT, a to město se jmenuje Yellowknife. Že mě vezmou jako reportéra. Tak jsem tam odletěl. Z obřího, přímořského Vancouveru, do polárního, malého Yellowknife. Ono, mimochodem, to tak bylo dobře. V Evropě poznáš zemi tím, že žiješ v některém z jejich větších kulturních středisek. Tady poznáš zemi a hlavně lidi tak, že žiješ v nějaké menší obci. Yellowknife byl novinářský ráj; ta území jsou federální, takže bylo federální (neboli celostátní) zpravodajství. Je to ale také hlavní město území, takže bylo zpravodajství územní i místní. Lidé si tam nepotrpí moc na nějaké velké formality, prostě - novinářský ráj.
Životně ne: drazemilovaná bytost Mirka s dcerou Terezkou zůstaly ve Vancouveru. Mirka tam pracovala, současně studovala na jedné z tamních dvou univerzit, Terezka tam taky chodila do školy, nikdo jsme nevěděli, co to bude obnášet… Takže jsem si pěkně zalétal mezi Severem a Jihem. Pak se vinou nebo zásluhou Václava Hudečka, ano, toho výborného houslisty, ozval majitel vancouverské koncertní agentury, že by mě chtěl najmout. Od Hudečka měl naše telefonní číslo domů, do Vancouveru, takže nejdřív mluvil s Mirkou. Když pak zavolal mne, poděkoval jsem, ale řekl jsem, že noviny jsou noviny, a ty když má člověk v krvi… On jen dodal, že si to mám rozmyslet. Chvilku na to volala Mirka. Jestli prý jsem s tím pánem mluvil. Podivil jsem se, jak to může vědět. A odkud dostal asi tvé číslo? poptala se s jízlivostí, kterou bych dneska neváhal označit za nevkusnou. Dneska si to mohu dovolit, protože není právě doma. Mirka řekla, že kdyby nic jiného nezbývalo, tak by na konci školního roku s Terezkou dorazily, ale takhle…
Takže jsem se stěhoval do Vancouveru. Ne, že bych se v té koncertní agentuře nudil, ale abych se tam nějak moc bavil, to taky ne. Jediné opravdové vzrušení jsem tam zažil, když nám těsně před nějakým turné operní skupiny jménem Bel Canto Quartet vybouchl tenor. No, vybouchl.  Našel si jiný kšeft. Majitel řekl, že teda turné zruší, a já mu řekl, aby byl tak moc hodný a dal mi 24 hodin. Probůh, má tucet vyprodaných štací a nepřijede. A nějak jsem našel tenora v San Francisku, čili jen pár hodin letadlem, který znal ten samý repertoár, ba dokonce ho znal v těch samých vydáních a měl odpovídající barvu hlasu.
Majitel pak chtěl napsat všem operním domům Severní Ameriky, že ten původní tenor je nespolehlivý parchant, čili ho chtěl dostat na neviditelnou černou listinu, ale to jsem mu rozmluvil. Ten kluk je mladej, řekl jsem mu, udělal chybu, když nebude vůl, nezopakuje ji. Zaplatí pokutu a bude si to pamatovat, nenič ho. Ende gut, alles gut. Ale mít takovouhle vzrušující honičku jednou za rok, to mě moc nebavilo.
Asi po roce vyhlásili konkurs na místo šéfredaktora novin v Port Hardy. To je hlavní středisko části Vancouverova ostrova a kryje také Ostrovy královny Charlotty. Vancouverův ostrov není místem polárních září, takže Mirka souhlasila, abych se přihlásil. A oni mě vzali. Teprve tam jsem pochopil, co to je příroda. Já, který tvrdíval, že žid patří do kavárny, protože to je ideální místo k životu, ani doma, ani na čerstvém vzduchu, jsem tam začal uctívat přírodu. Ne, žádný Greenpeace. Jen jsem pochopil a začal si ji vážit a mít ji rád. Rád, ne milovat! Pozor – v tom je rozdíl.
A teď musím přerušit děj a dodat: proboha, bylo by dobré, kdyby mi všichni věřili, že se nevytahuju. Nakonec tohle všechno, ani to, co bude následovat, nebyla žádná legrace. Prostě nějak se mi stalo, že jsem těm novinám v Port Hardy vyhrál všechny soutěže a ceny, co jich bylo, a nevěděl jsem, co dál. Za prvé jsem se začal nudit, a za druhé jsem si říkal, no jo, a to mám teď všechny ty ceny a trofeje obhajovat? Vždyť to je blbost! Noviny nejsou sport. Já za to nemohl, že nás tam majitel přihlásil. Ale on teď bude chtít první místo i ze soutěže o nejlepší prd, jestli taková existuje. Záběr z televizní písničky U Kokořína, s níž slavil úspěchy Jaromír Mayer v duetu s Milanem Chladilem. („U Kokořína, u Kokořína je Kateřina…“ - ale žije tam dnes také shodou okolností i autor otázek na Petra Adlera.)
A v tu chvíli se ozval majitel novin z Yellowknifu, že mu odešel šéfredaktor, a jestli bych neznal někoho…
A já mu skočil do řeči, že náhodou znám, že je skvělý, že zná Sever jako své boty, prostě jsem asi 30 vteřin kecal, a on řekl: Jo, tak ty to místo chceš. A kdy nastoupíš? Domluvili jsme se, že mám určitou ctižádost, totiž, že se chci dostat zpátky do nejvyšší ligy, což z toho ostrova nepůjde, ale že se mu zavážu na jeden rok a když, tak to pak prodloužíme, a že za sebe vycvičím náhradu.
Tak jsem letěl zpátky na Sever. Mirka s Terezkou tam za mnou přijely na léto, takže zažily bílé noci, kdy sluníčko jen ťukne o obzor a už leze zase zpátky nahoru. Polární noci jsou trochu ostřejší – tma od nevidim do nevidim. Také jsem tam zažil tři nebo čtyři neděle mrazu, který byl mimořádný i pro Yellowknife: mínus 45°, s větrem jsi to cítil mínus 75°. A pak najednou oteplení: mínus 25°a bezvětří. To jsme ovšem vylézali bez čepic i bez rukavic. On  nám to mráz sice za chvilku připomněl, že jsme blbí, ale užili jsme si tropů.
Během toho roku se nám povedla zvláštní srandička. Majitel přišel, že slyšel, že někdo chystá konkurenční list, a co s tím chci udělat. Budeme si konkurovat sami, odpověděl jsem. Máme noviny na víkend? Nemáme! Tak je uděláme, dáme jim jiné jméno, třeba Weekender, v té samé sazbě jako Yellowknifer, což byly naše hlavní noviny, a ten název se dá po pár letech úplně klidně změnit ve víkendovou přílohu Yellowkniferu. Zatáhl mě do své pracovny, vytáhl ze stolu lahvinku irské whisky, zapálili jsme si dýmky a on řekl: Mluv.
Tak jsem si na místě vymyslel noviny. Nejlepší bylo, že on chtěl, aby tam byl horoskop, a já řekl, že nic takového nebudu od nikoho kupovat, od žádné z těch agentur, které tyhle věci prodávají stovkám novin, ale že ho budu psát sám. On se zeptal, jestli jsem už někdy v životě psal horoskop, tak jsem mu po pravdě řekl, že nikdy, ale že přece všechno na světě má své nějaké ‚poprvé‘.
Druhý den jsem našel na stole podrobný rozpočet (ten člověk měl neobvyklé schopnosti regenerace po opici) a prosbu, abych začal vydávat do tří týdnů. I s tím horoskopem.
To byla skvělá zkušenost. Já si totiž dodnes nepamatuji ani znamení, ani data, ke kterým se vztahují. To strašné tajemství znal tenkrát jenom majitel, holka, která měla na starosti lámání právě téhle stránky, a já. Říkali jsme tomu hororskop, a Jenny přišla a řekla: Hele, Pete, máš, co já vím, tucet palců přes dva sloupky. Tak jsem oznámil sekretářce, že půlhodinku nebudu zvedat telefony, zavřel jsem se v pracovně, rozdělil si obrazovku, na jednu stranu vytáhl znamení s daty, a pak, vyzbrojen znalostí místních drbů, jsem se do toho pustil. Někdo třeba letěl do Edmontonu a odtud jel vlakem do Vancouveru. V mém podání ho čekala dlouhá cesta nejméně dvěma dopravními prostředky. Lidi mě pak zastavovali na ulici, říkali, že je to neuvěřitelné, a ptali se, odkud ty nádherně přesné horoskopy máme? Tvářil jsem se záhadně a odpovídal jsem, že máme výlučnou smlouvu s nějakým guru z Dalekého Východu.
Teď mě napadlo, že kdybych byl v Čechách, založil bych si na tom firmu. Řekl bych nadšeným čtenářům, že jim zprostředkuji, aby jim ten guru, za patřičnou úplatu, pochopitelně, sepsal osobní horoskop. Byl bych sice v naprostém střetu zájmů, což je tady dost nepřijatelné, ale v Čechách by mě asi obdivovali, jak jsem zatraceně šikovný, případně by mi to také záviděli. Nebo obojí. No, to už je dneska jedno.
Neudělal jsem to a nelituji toho. Za to jsem kývl, když jsem na základě těch nových novin dostal nabídku místa redaktora přes zpravodajství v Edmontonu. To už byl můj vytoužený návrat do nejvyšší soutěže. A toho také nelituji. Po osmi letech usilovného redigování v deníku The Edmonton Journal se mi stalo, že jsem se stal jedním z rodičů nové pobočky, která se zabývá novými sdělovacími prostředky. On to totiž nemusí být jenom Internet, proto to tedy raději říkám všeobecněji.
Journal, spolu s řadou dalších největších kanadských novin, totiž patří obřímu podniku, který se tenkrát jmenoval Southam a teď se jmenuje CanWest-Global. Tomu CanWestu také patří druhá největší soukromá televizní síť v zemi, která se vynalézavě jmenuje Global. 
S tou partou jsme vymysleli, že nové sdělovací prostředky by měly a mohly být něco víc, než jenom naházet na Internet obsah novin, případně zaznamenávat zpravodajství, jak se děje, neboli, v odborné řeči, ve skutečném čase. Došlo nám, že by šlo u důležitých zpráv jít pěkně do hloubky, dávat čtenářům také obraz a udělat z něj diváka, a zvuk a udělat z něj posluchače, ale hlavně, dát čtenářům-divákům-posluchačům všechno, co potřebují, aby znali okolnosti zprávy do důsledku a měli podklady k tomu, aby o ní mohli přemýšlet co možná nejzasvěceněji. Zda se budou chtít zasvěcovat, nebo o čem se budou chtít zasvěcovat, to už nechme na  nich. Proto také tvrdím, že nové sdělovací prostředky jsou nejdemokratičtějším zřízením, jaké může být.
Ale abych nebyl zase až tak moc vážný. Sranda byla, například, když jsme si řekli těsně před odhalením stránek zrakům užaslé veřejnosti, že úřední název southam.com není nic moc sexy. Kamarád, interaktivní šéf Andy Walker a já, šéf přes obsah,  jsme se sebrali, zaběhli za roh do české hospody s příznačným názvem PRAHA, objednali si po gulášku a po pivku (měli tenkrát, jestli se dobře pamatuji Radegasta) a začali jsme koumat. To bylo šest večer. Stránky měly být odhaleny o půlnoci. Při třetím guláši a šestém pivě jsem řekl, že by to mělo být něco strašně jednoduchého. Při pátém guláši (piv bylo po dvou na porci guláše) jeden z nás pochopil, že jsem měl pravdu, a že krása je opravdu v jednoduchosti. Já tvrdím, že to byl Walker, on tvrdí, že jsem to byl já, ale najednou jsme měli jméno: canada.com.
Zaplatili jsme a sprintovali za roh do redakce. Na stránkách, kde se registrují jména (domény) jsme zjistili, že nás – uf! – nikdo nepředběhl, takže jméno je naše. Já vytáhl úvěrovou kartičku, okamžitě jsem to zaplatil, a bylo to. To už bylo něco kolem desáté večer, tak jsme do půlnoci přejmenovali všechny odkazy a podobně, a úderem hodiny duchů byly stránky canada.com na světě. Dodnes jsou. Už je jim jedenáct let! To snad ani není možné… Jdu k počítači, nastartuji vyhledávač a zjistím, že jo, že to možné je.
Od té doby uteklo spousty vody, napadly a roztály spousty sněhu, i stránky www.canada.com  vypadají jinak než vypadaly, snad líp, my vypadáme jinak, než jsme vypadali, určitě líp, dcera Terezka, co přišla do Kanady jako dítě, které nechtěli v Těžkoslovensku vzít do školky, vystudovala na červený diplom na zdejší univerzitě psychologii, dala nám dvě krásná vnoučata, ta chodí do školky a nikdo se jich neptá, jak jsou na tom kádrově či politicky a zda schvalují spolupráci sociální demokracie s komunisty, zatímco drazemilovaná bytost Mirka, která nikdy neměla ráda, když jí nějaké úřady říkaly, co se smí a co nesmí, případně také co se musí, je nadšená, že tady takové úřady ani neexistují.
No jestli není život sranda, já už nevím, co je! 

... pokračování příště  
Fotografie (po kliknutí myší se fotografie zvětší na původní velikost) 
Vzhledem k tomu, že na tento rozhovor přichází dodnes mnoho ohlasů, se svolením Petra Adlera uveřejňujeme jeho mailovou adresu: peter_adler@canada.com 

= Petr Adler (sedí na bobku) na reporáži z motocyklového závodu v Brně. Na motorce legendární Franta Štastný. (Fotografoval Jovan Dezort)
= Jaromíra Mayera navštívil v Kanadě Karel Černoch…
=  Petr Adler při rozhovoru s legendárním skladatelem, klavíristou a kapelníkem Jiřím Traxlerem, který letos oslaví už své 95. narozeniny.
=  Záběr z televizní písničky U Kokořína, s níž slavil úspěchy Jaromír Mayer v duetu s Milanem Chladilem. („U Kokořína, u Kokořína je Kateřina…“ - ale žije tam dnes také shodou okolností i autor otázek na Petra Adlera.)

foto © archiv P.Adlera a O.Suchého a Jovan Dezort

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.