Publicistika – J+O Suchý
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (6)
Řada anket a průzkumů u nás i v zahraničí ukázala, že filmy vážné, například psychologické, historické nebo s válečnou tematikou, zaujímají v zájmu nejširších diváckých vrstev místa až za filmovými komediemi a filmy dobrodružnými. Je zajímavé přihlédnout k této skutečnosti nad výsledky jedné zcela mimořádné mezinárodní ankety, ve které se jednalo o sestavení tabulky nejlepších filmů světa...
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (2)
"Začneme-li přemýšlet o tom, co estetika shrnuje pod titulem ,Komedie a její odnože‘, nebo ,Komedie a její druhy‘, objeví se před našima očima naráz les problémů,“ napsal ve své teoretické studii 0 komedii Jaroslav Boček. „Les problémů prorostlý houštinami pověr, iluzí a nesplnitelných požadavků. Třeba jen současné zaměňování humoru se satirou. Ztotožňování základních kategorií komična. Celá řada mylných výkladů podstaty smíchu. A účelu komedie. Nedorozumění kolem intelektuálnosti a lidovosti komedie. Podceňování komedie ve srovnání s vážnými žánry...“
Ondřej Suchý: Vzpomínka na Jiřího Šlitra
ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ. Víte například, že Jiří Šlitr uměl hrát nejen na piáno, ale také na všechny druhy harmonik, na varhany, na kytaru a že se učil i na trubku a na saxofon? Víte, že neměl rád vařenou mrkev, kedlubny a rajskou polívku? Že nikdy nespletl text písně Co jsem měl dnes k obědu? Že na duchy nevěřil, ale bál se jich? Že ho ve škole bavila nejvíc matematika, deskriptiva a latina?
Ondřej Suchý: Purpura a bílý vánoční slon
Vzpomínám dodnes na tu noc, kdy jsme se sešli s Jitkou a tehdejším hudebním režisérem Pavlem Žákem před budovou Československého rozhlasu. Každý jsme vytáhli stovku a obolus dali zvukaři, který už měl dávno po „směně“, ale zůstal s námi ve studiu. Pod dohledem Pavla Žáka jsme pak s Jitkou nazpívali Bílého vánočního slona.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (11)
Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent.
Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (4)
Model gaučo. Pokud nosíte tento klobouk pouze do deště, dá se usuzovat, že jste v jádru praktický muž, i když věc je poněkud nedomyšlená, což si uvědomujete nejspíš sám při vylévání vody ze střechy klobouku. Umíte zdolávat překážky - vždyť jen projít se vám stává problémem, a to nechci ani mluvit o smekání.
Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (3)
Rekreační klobouk slaměný - pokud je nošen v létě v přírodě, svědčí o zdravém postoji k životu. Je vzdušný, chrání proti slunci a jeho poněkud kovbojský tvar svědčí i o smyslu pro romantiku. Horší však to s vámi je, pokud nosíte tento klobouk v zimě do společnosti. V tom případě vás neváhám označit za člověka, který nemá špetku soudnosti.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (11) Jiřina Šejbalová
Jiřina Šejbalová byla původně vystudovanou operní pěvkyní, ale - jak jsem zjistil až po mnoha letech – to, co se nám zachovalo na některých předválečných filmech a gramofonových deskách nemělo s operním zpěvem nic společného. Jiřina Šejbalová nazpívala řadu šlágrů s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, Jaroslava Ježka, se Setlery a Emanem Fialou, některé trampské písně jí dedikoval kamarád, herec a známý textař a scenárista Josef Gruss. Měla krásně sytý, podmanivý hlas, její pěvecký projev mi připomíná zpěv hvězdných vampů, Dietrichové či Leanderové.
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (3)
Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy.
Jiří Suchý: Návod k použití SEMAFORU (1)
Nevím, koho by bavilo opakovat pořád tytéž pravdy - nejspíš nikoho. A přece žijou mezi námi jedinci, které tento trpký úděl postihuje téměř denně. Například já. Jmenuju se Jiří Suchý a věřím, že se tak budu jmenovat ještě nějaký čas. V roce 1959 jsem založil divadlo Semafor a vlastně jsem ani na to nebyl sám - pomáhal mi právník Jiří Šlitr.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (3) Josef Náhlovský
Když jsem si do Šemanovic u Kokořína pozval k natáčení rozhlasového Nostalgického muzea zábavy komika Josefa Aloise Náhlovského, přivezl mi jako dárek svůj KRUŠNOHORSKÝ KALENDÁŘ pro rok 1999, ve kterém nebylo pouze zábavné čtení „z historie klanu Krušnohorců“, ale navíc tucet jeho originálních receptů na skvělá jídla. Pochopil jsem ihned, že když se pan Josef setká s Petrem Novotným, mají si ti dva věru o čem povídat. Na jídlo jsme pak narazili i přímo v průběhu natáčení a já zde rád stvrzuji, že můj host odpovídal publiku s mimořádnou ochotou a zaujetím na cokoliv, co se jeho kulinářského umění týkalo a na co byl tázán.
Jiří Suchý: Mravenec
Jednou jsem četl takovou zajímavou věc. Až k nevíře. Že kdyby nebyl pánem přírody člověk, byl by to nejspíš mravenec, kdo by tuhle funkci vyfasoval, protože mravenci prý mají hned po lidech největší inteligenci. Tvrdí se to taky o delfínech, ale to nevím. Sám jsem v životě viděl rozhodně víc mravenců než delfínů, tak se budu zaobírat spíš jimi.
Ondřej Suchý: Stále ještě máme smysl pro humor
I když to někdy tak vypadá, Češi neztrácejí smysl pro humor. Přesvědčuji se o tom čas od času v diskusích pod novinovými zprávami, které čtu na Internetu. Záleží na inteligenci chatujících. Z primitiva kloudného vtipu nedostaneš, ale občas do těchto míst, vyhrazených pro názory čtenářů, zabrousí někdo chytrý a to je pak radost si něco přečíst!
Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (7)
Herec Jaroslav Dušek má čtrnáctiletého psa, který se jmenuje Bertold Brecht. Když ho Duškovi dostali jako štěně, jmenoval se prý Pepíček. Jenomže byl tak aktivní, že ho Jaroslav velmi záhy přejmenoval na Bertíčka (že by vzpomínka na čertíka Bertíka Štěpánky Haničincové?). K Bertoldu Brechtovi to už byl jen kousek. „Ale proč zrovna Brecht?“ ptal jsem se Jaroslava. „Přece proto, protože Bertold Brecht byl na herce pes,“ odpověděl mi se svou obvyklou samozřejmostí.