| No a pak přišla Sekta. První propadák na prknech Semaforu. Premiéra se konala 11. března 1965 a sice v půl jedenácté večer. A já tu dnes, po třiceti letech, na ni napíšu kritiku:
Co se to děje?
Semafor je divadlo, které jsme se naučili důvěrně znát. Známe jeho písničky, jeho humor, jeho poetiku, jeho protagonisty - to všechno nenajdeme v představení, které nese název Sekta. Všechno je tu jinak. Před námi se rozvine příběh, kterému se dá jen stěží porozumět - pokud mu porozumět chceme. Pokud se spokojíme s jakýmsi defilé podivných nápadů, pak jsme na tom líp - máme šanci si přijít na své.
Co tím chtěl autor říci, jest pitomá a školometská otázka, kterou zodpoví obvykle každý jinak, protože každý se domnívá, že ví, co tím chtěl autor říci a přitom to mnohdy neví ani sám autor. V případě Sekty tomu tak možná je. Možná, že ne.
Jiří Suchý se rozhodl, že nastoupí jinou cestu než tu, kterou šel dosud. Pokud si myslel, že touto cestou se bude ubírat i nadále, publikum mu tu bláhovost vyhnalo z hlavy hned při premiéře. Tudy cesta nevede. Což se ví teď, když se to zkusilo - a na to má autor nejspíš právo.
Ostatně, zamysleme se, zda je v Sektě všechno tak pomýlené, nebo zda tam nenajdeme přece jen zrnko dobré. Zamýšlím se a vidím těch zrnek hned několik. Tak třeba jazyk celého představení je vybroušenější než bývá v tomto divadle zvykem.
- Je dusno, ale bojím se otevřít okno. Lampa by přilákala můry a do místnosti by mohl vletět i smrtihlav. To by mi tak scházelo - smrtihlav. Jen jednou jsem toho motýla viděla a toho večera se otrávil profesor Petrov.
To je první věta hry. Opravte mě, jestli se mýlím, ale řekl bych, že je kultivovaná a kdybych nevěděl, kdo je autorem, myslel bych si, že ji napsal básník. Pravda, je to věta, kterou publikum od Semaforu nežádá, ale je otázkou, zda je to větší chyba autora či diváka.
Pak jsou tu dvě družičky. Pavlína Filipovská a Věra Křesadlová. Slušně napsané dialogy hrají s vervou a šarmem - jsou to dvě klaunky s věnečky na hlavě, které v rozporu se svými původně bílými šatečky jsou dost vulgární a oprsklé. Působí to, že se diváci dokonce smějou! Důvodů ke smíchu je v Sektě poměrně málo.
Pak jsou tu písně. Jestliže odborný list (Hudební rozhledy) o nich píše v superlativech, bude znít můj laický úsudek jen chabě - nechávám tedy hodnocení Hudebním rozhledům. O písničkách se tu píše:
Ty pak představují nejpozitivnější stránku celé inscenace. Jejich autorem - textu i hudby! - je Jiří Suchý; přestože není skladatelem z profese, dokázal, že je muzikantem duší.
Taky básničky, které se v Sektě vyskytovaly, by bylo při troše dobré vůle možno přičíst hře (a jejímu autorovi) k dobru.
Recept na elixír
Umořit bakterie lásky
Umořit bakterie slitování
A hlavně
Umořit bakterie pokory která
Čím je jí méně na světě
Tím více vadí
Stačí vzít litr laciného vína
A čtyři slepé oči ropuší
A čtvero chloupků vytržených z klína
Nejošklivější ze všech Venuší
Nechat je zplesnivět a přidat trochu dehtu
Nakapat na to kyselinu solnou
A trochu smradu z připálených nehtů
A vyčkávat až se ty šmejdy prolnou
Pak plivejte a blijte do té břečky
A vařte ji za vytí vlčí smečky
Takže jisté klady tato hra má a lámat nad ní hůl, až je praskání slyšet od Šumavy k Tatrám, je přehnané. Stačilo by dodat, že kromě kladů je tu dosti záporů.
Dva z nejvýraznějších: kus má rozpačitou dramatickou stavbu, režii schází do dokonalosti slušná dávka invence a zkušeností. Přiznejme však Suchému, že mohl jít přece cestou, kterou si vyšlapal svými minulými hrami a neriskovat. Odvaha je však taky pozitivní prvek, a té bylo zapotřebí k této inscenaci víc než dost.
Tak takhle bych nějak napsal kritiku na Sektu já. Patřil bych nejspíš ke kritikům, kteří chtějí psát pravdu a přitom neublížit. Nechápu třeba českého básníka Kryštofka, jemuž se Sekta zřejmě nelíbila a tak začal svou recenzi slovy:
Snad nejtrapnější záležitostí je to, co předhodil s povýšeností zcela nečekanou svému publiku v renovovaném Semaforu Jiří Suchý. ...Sekta není žádná hra, ale snůška trapností...
To, že se mu věc nelíbila, mu nemohu vytýkat. Ale psát, že jsem ji předhodil svému publiku s povýšeností zcela nečekanou, to snad nemusel. Vím, že nemohl nic vědět o tom, s jakým strachem a s jakým tetelem v duši jsem se svým pokusem předstupoval před publikum.
Ale v programu mohl číst, jak se předem omlouvám, kaju a jak předvídám průšvih. Píšu tam mimo jiné: Uvádět Sektu v Semaforu, tj. v divadle, které má zaběhaný typ pořadů, je nebezpečné / divák k nám přichází s ochotou přijmout určitý druh zábavy a my mu po způsobu špatných restaurantů předložíme ke konzumaci něco, co nechtěl a co si neobjednal / v restauraci se řeší záležitost tak, že necháme neobjednány pokrm odnést panem vrchním / v divadle to odnese dramaturg. 
Sekta je hra pro Semafor netypická, a proto už předem pospíchám s prohlášením, ne-li závazkem, že neznamená nástup nového stylu v našem divadle (zůstane nejspíš velmi osamocená).
Ať hledám, jak hledám, známky povýšenosti, kromě v recenzi Oldřicha Kryštofka, jinde nevidím.
Proč vlastně Sekta vznikla? Z nespokojenosti. Písničkové Zuzany, hudební komedie, úspěch Jonáše - to všechno mi naznačovalo, co se ode mne čeká. Ale já začínal v Redutě s písničkami, které nikdo nečekal, a sledovat úžas, které způsobily, bylo nádherné a mně se po tom stýskalo.
Tou dobou už jsem hodně četl a viděl jsem, jak moderní divadlo a moderní literatura objevují neustále nové stezky, a tak se pozvolna ve mně rodila touha si začít taky s něčím takovým. Neměl jsem k tomu nejspíš ještě předpoklady a napsal jsem hru, která asi nebyla dobrá, ale psal jsem ji s upřímným srdcem a tajně jsem doufal, že snad zasáhne určitý počet citlivějších diváků, což se taky stalo, akorát, že ten počet byl podstatně menší, než jsem čekal.
Skutečně, našlo se několik lidí, kteří na Sektu chodili víckrát a dodnes mi o ní při setkání vyprávějí. Několik recenzentů se jí (a taky mě) neohroženě zastalo (Alena Urbanová, Jaroslav Přikryl, Vladimír Justl, Václav Hepner, Saša Mikšovic... ono jich vlastně bylo dost). Někteří z nich mě dokonce nabádali, abych v téhle cestě pokračoval. Ale víc bylo těch, co mě prokleli.
Práce na Sektě pro mne nebyla vůbec bezvýznamná - zužitkoval jsem ty poznatky, které mi přinesla, ještě mnohokrát.
Hned krátce v následující premiéře - byla to naše opera Dobře placená procházka - jsem si dovolil něco, nač bych si asi dřív netroufl: vymyslel jsem si jakéhosi mystického pošťáka, který manipuluje s osudy lidí pomocí telegramů, teta z Liverpoolu je chvíli mrtvá a chvíli živá, jak je zrovna zapotřebí a text finálového chorálu
Kdesi nad kanálem
Potkala jsem málem
Barokního anděla
Halelujah
byl jasným ohlasem chorálových songů Sekty. Složil jsem si k nim hudbu sám, když mi Jiří Šlitr po přečtení libreta řekl, že ho to nezajímá.
Mým vzorem byl gregoriánský chorál, ovlivněný tak trochu dixielandem - já vím, že se to neslučuje. Gregoriánský chorál nepracuje s harmonií a s polyfonií, dixieland je na těchto prvcích založen. Ale byl jsem odhodlán prohřešit se proti všemu. V případě hudby se mně to dokonce vyplatilo - byla ceněna.
Největší radost mi udělal Miloš Forman, když si napsal o magnetofonový záznam písniček ze Sekty. Poslal jsem mu ho, vždycky jsem si totiž přál dopisovat si s nějakým Američanem, a když jsem tam po mnoha letech přijel, pásek měl na svém přístroji a přehrával jej hostům. Byl jsem šťastný, že jsem tuhle hudbu předhodil kdysi publiku s povýšeností zcela nečekanou a dodnes toho nelituju.
Sektu jsem zužitkoval pak ještě v letech sedmdesátých, když jsem psal snovou hru Smutek bláznivých panen. I tady jsem pracoval s iracionálnem, rozvíjel jsem příběh velmi bizarní a naštval jsem pár recenzentů, bylo jich však už mnohem míň. Rovněž publikum přijalo Smutek líp než Sektu. Sekta dosáhla pouhých 36 repríz - kolik jich docílil Smutek bláznivých panen, už nevím, byl však na repertoáru osm let.
A konečně dvě sektové družičky mně byly inspirací pro kreslené figurky - vyzdobil jsem jimi už nejednu knížku a jsou kvitovány velmi kladně. Zkrátka Sekta se ve mně rozpustila a občas se mně nečekaně projeví v nějaké práci. Nemůžu si na ni stěžovat.
Pokračování příště... Další díly najdete zde
(text k fotografii)
A tohle je snímek z problematické Sekty. Tam docela nahoře sedí Klára Jerneková. |
