|
Milý Pavle Bobku,
tak jsem se o sobě dočetl v časopise Instinkt několik zajímavých skutečností, které měly jednoho společného jmenovatele – nebyly pravdivé. Znám Vás příliš dobře, než abych Vás podezíral z nějakých nešlechetných záměrů, určitě jste odpovídal na otázky tak, jak jste měl za to, že je to správné. Bohužel jste vycházel z informací, kterých se Vám dostávalo pouze z jedné strany, a ze skutečného pramene jste nečerpal nic.
 Dočetl jsem se, že „fenomén Š+G byl ve své době tak populární, že zastínil i samotného zakladatele Semaforu Jiřího Suchého, který to těžce nesl a na Šimkovy aktivity žárlil.“ To pravil autor článku Jindřich Goth. A vy jste to ochotně potvrdil: „Ten na ně žárlil tak, že ani na nedávném výročí 50. let Semaforu nebyl schopen připustit, že tam kromě něj byl i někdo jiný, že tam byl Šimek, Grossmann, Sobota, Nárožný... nic. Jako kdybychom neexistovali.“
Nejdřív by mě zajímalo, podle čeho jste usoudil, že jsem žárlil? Že jsem neměl ten nejlepší vztah se skupinou Miloslava Šimka, nemuselo být důsledkem toho, že jsem jim záviděl. Mohlo to být také tím, co Vy v článku říkáte o kousek vejš: „...s příchodem Jirky Krampola místo Luďka Soboty a Petra Nárožného už mi ten humor nepřipadal moc dobrý.“ To říkáte Vy a já s Vámi souhlasím. A to byl jeden z důvodů odcizení našich dvou skupin v Semaforu. Pokud tam hrál Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem, byl náš vztah velmi přátelský. Oba hráli se mnou ve hře Benefice, oba jsem měl rád a jejich humor mi byl blízký. Co se mně později po odchodu Jiřího Grossmanna nelíbilo, to sám popisujete ve své odpovědi panu Gothovi: „ I Slávek Šimek říkával: Já ti rozumím, že se ti to moc nelíbí, ale podívej se na ty fronty před pokladnou.“ Ne, na takové fronty jsem skutečně nežárlil. S Jiřím Šlitrem jsme zakládali Semafor za pomoci Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, našimi štamgasty byli František Hrubín, Zdeněk Seydl, Jiří Trnka, Jan Werich, Miloš Forman... no mohl bych tady psát další a další jména, ostatně jste si je mohl přečíst na stěnách někdejšího Semaforu v pasáži Alfa. A tak se nedivte, že činnost skupiny Miloslava Šimka se mně nezamlouvala, stejně jako Vám. Ale pořád nemůžu vysledovat, proč si myslíte, že jsem na tuto skupinu zanevřel z žárlivosti, když daleko jednodušší vysvětlení by bylo, že mi přinesla zklamání z toho poklesu kvality a soudnosti.
A panu Gothovi prosím vyřiďte, že „popularita Šimkovy skupiny zastínila samotného zakladatele Suchého“ v době, kdy mu byly partají odepřeny veškeré sdělovací prostředky, zatímco Šimkova skupina měla zelenou. A já, pane Bobku, byl na toto zastínění pyšnej! Vždyť jsem si svým postojem k normalizační éře o ně přímo koledoval. Stačilo, abych odvolal pár svých podpisů, a měl bych stejné šance jako Šimkova skupina. Pak teprve by bylo soutěžení o přízeň diváka regulérní. A stejně bych na tom byl co do počtu příznivců hůř, protože jsem se nikdy nepodbízel a obracel jsem se na diváky méně „lidové“, a těch je vždycky míň. A činím to dodnes dobrovolně a rád.
Rozpovídal jste se taky o tom, jak jsem Vás přemlouval ke spolupráci. Za dob Š+G nebylo neobvyklé, že herci z mé skupiny hráli i u vás. Myslel jsem si, že tomu může být i naopak. Spíš mě zarazila Vaše další věta, že jsem Vás přemlouval ke spolupráci ještě za života Jiřího Grossmanna a že jsem poukazoval na jeho nemoc. Pane Bobku, myslím si, že čas tohle mé přemlouvání trochu znepřesnil. A víte, proč si to myslím? Ono to tak křiklavě neodpovídá mé povaze, že nemohu věřit, že jsem to řekl tak, jak píšete. A protože Vás nepodezírám, že byste mi chtěl podsouvat něco, co se nestalo, říkám si, že možná ty mé námluvy tak skutečně vyzněly, a jestli je to tak, velmi mě to rmoutí.
A teď ještě Vaše výtka, že jsem nezahrnul Šimkovu a Dvořákovu skupinu do oslav naší padesátky. To nepoužívejte, prosím, jako důkaz mé žárlivosti. Padesát let bylo totiž mé skupině, a zástupce ostatních skupin jsem pozval jako hosty. Josef Dvořák pozvání odmítl, Luďka Sobotu, kterého jsem v publiku zahlédl, jsem oslovil z pódia, ale o vystoupení těchto skupin rozhodovala televize, které se těch padesát let muselo vejít do devadesáti minut, a proto bylo rozhodnuto, že slavit budou skuteční padesátníci, a ne skupiny, které se, jak sám uznáváte, postaraly o pokles úrovně semaforské poetiky. A Grossmanna a Šimka jsme připomněli promítnutou fotografií, když jsme vzpomínali na ty, kteří už nejsou mezi námi.
A na závěr se dopouštíte dalšího omylu, když říkáte, že jste se se mnou o tom nikdy nebavil, protože víte(!), že bych tím nebyl nadšený. A tak si lámu hlavu, odkud to asi víte. Ujišťuju Vás, že méně nadšený jsem byl z toho, že jste se o těchhle věcech rozhovořil na stránkách časopisu, ale chápu, že hájíte barvy klubu, v němž jste léta působil, a to považuju za velmi polehčující okolnost.
Pane Bobku, přeju Vám hodně štěstí, a kdybyste si chtěl o tom všem popovídat, nadšený tím budu a řeknu Vám ještě řadu věcí, o kterých zřejmě nevíte a o nichž se nechci rozepisovat, protože si nemyslím, že by měly být předloženy široké veřejnosti.
Jiří Suchý
17. 5. 2010
Rozhovor s Pavlem Bobkem si můžete přečíst zde.
|
