Publicistika – J+O Suchý
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (3)
Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.
Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2)
Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (25) Luděk Sobota
Komik burianovského rodu LUDÉK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát.
Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)
Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…
Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti
Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!
Jiří Suchý: Tři slabiky
Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.
Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)
Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Ondřej Suchý: Faktor a Kopecký a schody do nebe
Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:"Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem. - Tak tedy nic moc, ale žiju..."
Ondřej Suchý: Chantal Poullain - naše milá Šantalka
Přijela na Kokořínsko v době, kdy zkoušela v Národním divadle roli kněžny v Jiráskově Lucerně. Všechny nás okouzlila. A co všechno jsme se dozvěděli! Tady jsou některé zajímavosti z jejího života - třeba jste to dosud nikde nečetli… KDY SLYŠELA POPRVÉ O ČESKOSLOVENSKU: „Jako dítě jsem milovala kreslené filmy a ty, které se mně líbily nejvíc, byly právě z Československa.“
Ondřej Suchý: Zuzana Princová, princezna z Paravanu
Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail v němž se jistá Zuzana Vasa /Vášová/ z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém – jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy – zazněla písnička v níž se zpívá že: „ Já mám doma bratra a ten je vám zatra – cený kluk…“ Ta písnička zněla kdysi v představení divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tehdy se ještě jmenovala Zuzana Princová.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (20) W.C.Fields
DODNES VYCHÁZEJÍ v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce. WILLIAM CLAUDE FIELDS (1879—1946) byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Burianovi, i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film.
Ondřej Suchý: Jak mi pan Branald diktoval
Byl jsem tenkrát redaktorem Sedmičky, časopisu pro mládež (tehdy to stále ještě nebyla Sedmička pionýrů – psal se rok 1969), a tak jsem chtěl pana Branalda požádat o rozhovor. Ochotný Frank hned, že jdeme k Branaldům a dohodneme se s panem Branaldem, kdy by si pro mě mohl udělat čas. U Branaldů jsem se představil a hned také poprosil, jestli si mohu pana spisovatele vyfotografovat s jeho synem Ríšou, když budeme spolu „dělat“ ten rozhovor pro Sedmičku.
Ondřej Suchý: O Jiřině Bohdalové
Jiřina Bohdalová je „dámou na kolejích“ - míněno těch hereckých, divadelních - od padesátých let. Před filmovou kamerou se však objevila mnohem dřív. Nikdo netušil v době, kdy byla naší komičkou číslo jedna Věra Ferbasová, že devítiletá holčička Jiřinka, která se v roce 1940 objevila po boku Zdenky Sulanové ve filmu Madla zpívá Evropě, už za dvě desítky let začne pozvolna zdolávat vrchol žebříčku nejpopulárnějších českých komiček.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (39) Bratři Marxové
Výstřední komici bratři Marxové snad nejvíc ze všech zasáhli do vývoje americké filmové komedie. Na počátku jich bylo pět: Chico, Harpo, Groucho, Zeppo a Gummo. Poslední dva však v průběhu let „odpadli“, takže pod pojmem „Bratři Marxové“ se většině filmových diváků vybaví jen tři tváře, ty, které vidíte na snímku. Pět kluků začínalo společně pod dohledem rodičů jako hudební klauni. V roce 1925 poprvé vystoupili na Broadwayi, kde jejich divadelní kariéra vrcholila. Zanedlouho dostali první nabídky k filmu.