| Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.
Tou dobou mi započala nejlepší léta mého života: byl jsem mlád - devětadvacet let je velmi příjemný věk, stál jsem, jak se tehdy říkalo, na čele snad nejoblíbenějšího divadla v ČSSR, oženil jsem se s báječnou bytostí a ještě ke všemu jsem se mylně domníval, že dovedu psát divadelní hry, a to velmi snadno a lehce.
Komunističtí ideolozi vedli se mnou boj, ale očividně prohrávali, upouštěli od boje otevřeného a přecházeli na tajné intriky, v nichž měli odjakživa velkou praxi, ale ani ty se jim nedařily, protože měli mezi sebou různé hodnostáře, kteří se přidávali na mou stranu - paradox této situace umocňovala má tehdejší naprostá bezelstnost a politická naivita, proti které stála všemocná a všehoschopná svita mocipánů ve zřejmých rozpacích.
Popularita Semaforu se rozletěla tak rychle, že jakýkoliv administrativní zákrok proti téhle nežádoucí skvrně na vykutáleném štítu socialismu nepřipadal v úvahu.
Samozřejmě, že si hledali řešení a samozřejmě, že řešení našli. Ale to už bude další kapitola. Nerad bych si tím kazil vzpomínky na nejlepší léta.
To děvče se jmenovalo Běla Novotná. S prezidentem téhož jména neměla naštěstí nic společného a dokonce ani s Datlem - Jiřím Novotným, pozdějším hercem Semaforu, žádná souvislost nebyla, což by mi ostatně tak nevadilo.
Bylo to děvče z buržoazní rodiny, dědeček vlastnil ohromnou továrnu na kostelecké párky, a já, proletářský synek, jehož rodiče se však s proletáři všech zemí navzdory nesčetným výzvám naštěstí nespojili, neviděl jsem v dívce Běle třídního nepřítele, nýbrž naopak - báječnou kamarádku.
Měla černého kokršpaněla, který se jmenoval Bonny a velice jí slušel. Neměla ráda honosné oblékání a většinou chodila v koženém zeleném a velice obnošeném kabátku, a já to nedovedl pochopit, protože dívky, které jsem znal do té doby, si potrpěly na parádu. Pochopil jsem to teprve později, když jsem poznal kamarádku Bělu poněkud zevrubněji.
I kostýmy, které tvořila pro Semafor, byly zásadně z druhé ruky, vybírané z fundusu a pak přešívané, barvené a případně ještě patinované. Od těch dob se mi zdá všechno zbrusu nové poněkud prázdné a chápu, proč velikáni tohoto světa nechávali v nově ušitých oblecích chodit nějaký čas své sluhy a pak je teprve brávali na sebe. Je to zhmotnělý dotek samotného Času.
Vzpomínám si, jak nechávala kostýmní návrhářka Bělina v letním čase kostýmy pro chystanou premiéru denně na sluníčku, aby vyrudly, jak je přibarvovala slabou hnědou barvou, aby jejich barvy měly tlumenější nádech, jak zeslabovala jejich intenzitu v odbarvovači a jak jsme se společně dohadovali o stupni zašpinění nebo i poškozování hotových výtvorů.
Spoustu věcí jsem se od ní naučil a ona toho hodně pochytila ode mne. Tohle jsme si často říkali v dobách pozdějších, kdy se dostavily různé životní problémy a kdy nám vzpomínky na tu nádhernou souhru v tolika jiných věcech pomohly všechna životní úskalí obstojně obeplout.
Všechno tehdy směřovalo ke svatbě a taky že k ní došlo. Na jaře v roce 1960, kdy Semaforu bylo už pár měsíců, vzali jsme se nejprve na úřadě - to nás oddával pan Budín z národního výboru, který mně tak ochotně vyšel vstříc, když jsem přišel k němu do kanceláře, že chci založit v jeho obvodu divadlo.
Druhá svatba, ta regulérnější, se konala dva dny po té v kostele Panny Marie pod řetězem (konec mosta), jak zní celý název chrámu. Ten kostel jsme si společně vybrali proto, že se nám líbil. Dodnes, když se v těch končinách ocitnu, musím souhlasit s naším tehdejším rozhodnutím. Oddával nás můj kamarád P. František Benda, kterému se říkalo Dann. Obě svatby byly naprosto tiché a bez okázalostí - i v tom jsme se s Bělinou shodovali.
Těch několik nejbližších příbuzných, které jsme pozvali na tu druhou svatbu, to už byl jakýsi ústupek, neboli kompromis - což byl v dalších letech jeden ze způsobů přežití. O tom se možná rozepíšu dál. Tenhle kompromis byl motivován snahou nezarmoutit několik dobrých lidí. 
Já na svatby a podobné radovánky moc nejsem, takže se o nich tady ani nebudu rozepisovat. Tehdy fakt, že už to mám za sebou, mě potěšil a tak jsem šel s dobrým pocitem večer hrát divadlo. Hrál jsem Malého lorda v Člověku z půdy jako obvykle, manželka na mě čekala a po představení jsme jeli spolu domů na skútru a pršelo a my jsme si moc libovali, jak jsme krásně promoklí v náš den svatební. Takovéhle věci nám činily potěšení nezměrné.
Do té doby jsem bydlel na Starém Městě u rodičů v Široké ulici - v den svatby jsem se však přestěhoval do vily na Ořechovku, což zní honosně, leč sdíleli jsme tam třípokojový byt spolu s rodiči mé ženy a s její mladší sestrou. Cítili jsme se poněkud stísněně, ale teprve když nám po čase vznikl v rodině přírůstek, uvědomili jsme si, jak jsme tam měli před tím volno. Naštěstí jsme se všichni navzájem snášeli a respektovali se a bylo nám fajn. Já jsem tou dobou dovedl v tom značně rušném prostředí psát, takže tu vznikala další hra pro Semafor a další písničky pro tuto hru, kterou jsem později nazval Taková ztráta krve.
Nevím už po jakém čase mi v Semaforu vzniklo několik dnů volna, a tak jsme se rozhodli, že vyjedeme na svatební cestu. Samozřejmě, že na skútru. Já jsem se na svém stroji ponejprv ocitl na volné silnici a připadal jsem si strašlivě vydaný na milost a nemilost kolem frčícím automobilům a - nebudu to dlouho omlouvat: zkrátka vyjeli jsme po obědě a večer jsme dorazili do Benešova.
Tam už jsem byl s nervama natolik vyřízen, že jsem odmítl v cestě pokračovat, a tak jsme vstoupili do prvního hotelu, který se nám (na benešovském náměstí) namanul. Ve svých pamětech v časopise Semaforům uvádím místo Benešova Dobříš. To je chybné. Zřejmě jsem byl ještě po tolika letech při vzpomínce na první noc naší svatební cesty natolik rozrušen, že jsem nevěděl, co píšu.
Byla to totiž noc hrůzy! Začalo to tím, že když jsme se zapisovali v recepci, oznámila mi Bělina, že si doma zapomněla občanský průkaz. To, proč jsme se vlastně úředně vzali, se náhle rozplynulo vniveč a já tu stál před recepčním jako normální záletník, který si vyjel pár kilometrů za Prahu zadovádět se svou šťabajznou. Dva jednolůžkové pokoje totiž neměli a recepční prohlásil, že za těchto okolností nás ve dvoulůžkovém pokoji ubytovat nesmí. Bylo nutno mu podstrčit desetikorunu - není třeba se smát, tehdy to byla docela slušná částka! Však taky recepční na mě spiklenecky mrkl, jeho mravní důslednost ustoupila a on nám předal klíč od pokoje s tím, že je tam uhlí a dříví, ale zatopit že si musíme sami, protože pokojská už odešla domů.
Byl jsem s tím srozuměn a ujistil jsem recepčního, že se bez pokojské obejdu, což - jak se později ukázalo - nebyla tak docela pravda. S topením jsem si poradil, ale když jsme se chtěli uložit do postele, zjistili jsme, že už to nějaký čas dělal v tomtéž ložním povlečení někdo jiný. A tak jsem se zase oblékl, šel jsem vzbudit recepčního a požádal jsem ho o čisté ložní prádlo. On mně počal vysvětlovat, že přece pokojská odjela. Ujistil jsem ho, že si postel převleču sám.
Sám jsem si zatopil, sám si i postel převlíknu. Jenomže to nebylo tak snadné. Pokojská totiž ložní prádlo zamykala, neboť jí bylo svěřeno a ručila za ně. Po delším vyjednávání jsem šel ke skútru a s adresou pokojské (bydlela ve vzdálenější vesnici a do Benešova dojížděla) a s plánkem, který mi recepční nakreslil, jsem se za ní vydal. Ta koukala!
Nepříliš nadšena mou výzvou se nakonec přece jen oblékla a já za chvíli ujížděl s pokojskou na zadním sedátku směrem k Benešovu. Tuším, že přibylo ještě několik drobnějších problémů, ale paměť mi už neslouží natolik, abych si je vybavil. Druhý den jsme pokračovali ve svatební cestě, dojeli jsme do Pelhřimova a tam jsme strávili pár hezkých dnů.
To, co jsem tady popsal, nebyla jediná hrůzná noc v mém životě. Prominete-li, opustím trochu chronologii a vzpomenu na jinou noc, kterou jako by do mého života vepsal Franz Kafka. Tu zvláštní a bizarní noc jsem prožil v Domažlicích, v roce 1969, tedy deset let po noci svatební.
Taky při ní byla ženská bytost, v tomto případě ještě ne plně rozvinutá - Magdě Křížkové, která mi byla dětskou partnerkou, bylo tehdy deset nebo jedenáct. Jeli jsme účinkovat do Baden-Badenu, a protože první zkouška tam byla v deset ráno, rozhodli jsme se vyjet o den dřív, přespat někde poblíž hranic a druhý den v pět se vydat dál. Skončili jsme v Domažlicích. Tam jsme se ubytovali v hotelu Chodský dvůr a v tom momentě počala řada podivností. Hotel sám působil poměrně slušně a nebylo proč chovat k němu nedůvěru. Auto jsem na doporučení personálu nenechal před hotelem, nýbrž jsem ho umístil na hotelovém dvoře a všechno se zdálo být v nejlepším pořádku.
V recepci, když jsem žádal pro nás dvoulůžkový pokoj, koukali podezíravě. Pravda, byli jsme s Magdou trochu neobvyklá dvojice, ale plnil jsem přání jejích rodičů, abych ji nenechával v noci v hotelu samotnou - tak to bylo domluveno a tak jsem to taky vysvětlil nedůvěřivému recepčnímu. Ten nakonec souhlasil a vydal klíč. Když jsem ho však požádal o buzení na pátou hodinu, zalitoval - tou dobou totiž nikdo v hotelu není. Nakonec sehnal kdesi natahovací plechový budík a půjčil nám ho.
Odešli jsme na pokoj a měli jsme hlad.
Když jsem viděl zakouřenou restauraci plnou hlučících chlapů, rozhodl jsem se pro takzvaný room service. Požádal jsem vrchního, zda by nám nedodali večeři na pokoj, s ohledem na dítě Magdu. Vrchní řekl, že to oni nedělají, ale vzápětí svůj názor změnil, protože se stal svědkem něčeho, co ještě neviděl a já taky ne. Několik opilců v restauraci mě poznalo a tak se zvedli ze židlí, přiběhli ke mně se slovy „náš Jirka, to je náš Jirka...“ a počali mě objímat a někteří dokonce líbat. Následovali je další opilci, kteří se mně však už nedostali přímo k obličeji a tak se mezi těly svých rychlejších kolegů zmocnili aspoň mých paží a líbali mi ruce.
Po chvilce se toho nabažili a začali si ke mně chodit po způsobu patnáctiletých školaček pro podpisy. Na pivní tácky. Když jsem se vrátil na pokoj, abych Magdě vysvětlil, že jdem spát bez večeře, byly tam už dvě servírky ve zbrusu nových čistých zástěrkách a prostíraly stůl. Pak přišel vrchní s jídelním lístkem a room servis začal v hotelu Chodský dvůr náhle fungovat.
Objednali jsme si a za chvíli se jedlo.
Náhle se ozvalo zaklepání a do pokoje nám počali vstupovat žadatelé o další autogramy. Někteří z nich chtěli podpis i po Magdě a dokonce jí vykali. Ta pak důstojně podpisovala a chovala se distingované.
Pak tam taky přišel statný chasník s pohlednicí a se zvláštní žádostí - že je totiž zpěvák-amatér a že mu v Domažlicích říkají Chodský Chladil. Abych mu k podpisu přičinil i věnování. Napsal jsem tedy Chodskému Chladilovi, a tím autogramiáda skončila.
Roztomile rozpačité servírky pak stůl opět uklidily a nastal konečně klid. Netrval však dlouho. Nevím, jako dlouho jsem spal, když tu se mnou začal kdosi cloumat. Byla to Magda. Celá rozčilená mně oznamovala, že se jí spustila z nosu krev. Trpěla tím dost často a vzpomínám si, že se jí to přihodilo jednou i při představení. Když jsem viděl její zakrvácenou postel, pokusily se o mě mdloby.
Nejdřív jsem se pokusil zastavit krvácení a pak jsem začal prát lajntuch. Nikdy jsem to do té doby nedělal a tak jsem ani nevěděl, že krev je nutno prát studenou vodou a ne horkou. Prostě - vyprat skvrny se mi nepodařilo, prostěradlo jsem začal sušit na ústředním topení, ale ani to se nepovedlo, protože to už zazvonil budík a hlásil, že je pět. A tak jsme se oblíkli a chtěli jsme opustit hotel. Nešlo to. Všechny vchody byly zamčené, všechna okna v přízemí zamřížovaná.
Spouštět se z prvního patra po zakrváceném prostěradle s dítětem na zádech, to se mi nechtělo, a tak jsme se vydali na průzkum. Nakonec jsme objevili ve sklepě malá plechová dvířka, kterými se tam sypalo uhlí a těmi jsme se dostali na dvůr. Když jsme přišli k autu, zjistili jsme, že někdo vypáčil zámek od zavazadlového prostoru a všechny naše kufry ukradl - nechtěli jsme naše četná zavazadla tahat na těch pár hodin do pokoje a věřili jsme, že na hotelovém dvoře se nemůže nic stát. Stalo se.
Místo do Baden-Badenu jsme tedy odjeli na policii, kde s námi sepisovali protokoly, pak se nám podařilo přidrátovat víko zavazadlového prostoru a odjet se značným zpožděním a bez jakýchkoliv zavazadel do Německa.
V Baden-Badenu se o nás postarali, Magdě koupili na vystoupení nové šaty, pojišťovna nám pak dala jakousi finanční náhradu - Magda jen litovala památníčku, do kterého sbírala podpisy všech svých slavných partnerů, se kterými kdy účinkovala - byla totiž dobře zavedené televizní a filmové dítě. Podpisů měla hodně - počínaje Zdeňkem Štěpánkem a konče mnou - a všichni jsme ji kromě podpisu připsali něco pěknýho. Tehdy jsem měl ukrutný vztek na ty naše spoluobčany, kteří kradou a ubližujou dětem.
Pokračování příště... Další díly najdete zde
(text k fotografii)
Zkoušíme novou hru, už ani nevím kterou, a v hledišti sleduju výkon svých kolegů, spolu s Jiřím Šlitrem a se svou ženou Bělinou.
|
