TRILOGIE: FÍFA, BABANA a MAGDA

Výrazný talent Jitky Molavcové se projevoval na divadle hlavně tím, že ať si vzala na sebe jakýkoliv kostým, ihned se proměnila. Neboli: ihned udělala něco, co jsem, až do jejího příchodu, považoval v Semaforu za přísně zakázané.

 

Stanislavského metoda převtělování mi neseděla - kdo mě viděl hrát na divadle, musí mi dát za pravdu, že jsem pořád stejný, ať hraju Mocného pána lesů (Kytice), nebo Kapitána (Kapitáne kam s tou revuí), Generála Solomonova (Nižní Novgorod) nebo Malého lorda (Člověk z půdy). Myslím, že i kdyby mi byla svěřena role medvěda nebo bandasky, byl bych to pořád já.
Nedokážu, a ani nechci dokázat, být někým jiným než Jiřím Suchým, kterého sice nijak zvlášť nezbožňuju, ale jednou jsem to já, a to je pro mne rozhodující.

 

Jitka Molavcová, když hraje Pannu (Kytice), nebo Plavčíka (Kapitáne kam s tou revuí), Varvaru (Nižní Novgorod), či Červenou Karkulku (v dětské verzi Člověka z půdy), promění se ve čtyři naprosto různé postavy. Protože tato její vlastnost se odehrává hlavně na divadle a není zachována pokolením budoucím, vymyslel jsem pro ni postavy tří žen (i když ona dovede zahrát i chlapy).
Fífa - pražena z pravěku, Babana - sci-fi žena z jiné dimense a lehká dámička Magda z naší současnosti, to byly tři úkoly pro Jitku Molavcovou. 

  

Tak jsem to naplánoval, ale nějak jsem pozapomněl, že jsou to rovněž tři úkoly pro mne samotného. Ne, že bych úplně zapomněl, ale přípravné práce ovládly celou mou mysl a na nějakou rozvahu mi nezbyl čas. (Nezapomeňte, že jsem při tom téměř denně hrál v divadle, jehož jsem byl i ředitelem, psal jsem knihy, pracoval v rozhlase a semtam i v televizi, kreslil jsem ilustrace - sochař, který by měl za úkol postavit pomník Roztěkanosti, nenašel by pro něj lepší model, než jsem já.)
Film spotřebuje hodně peněz,a protože nejsem tak zámožný, jak by se slušelo, ujal jsem se řady funkcí: byl jsem nejen scénárista, ale i výtvarník, režisér, mnohdy i hudební skladatel a taky herec. Pro společnost jsem byl výhodný - lacinější síla, než jsem byl já, by se nenašla. Dělal jsem všechno zadarmo. (Proboha proč? Vždyť jsem mohl přece sám sobě skvěle zaplatit - z jedné kapsy do druhé)!

Filmy jsme pořídili nakonec opravdu dosti levně. Je to na nich znát, což těm, kteří milujou Molavcovou, zase tak nevadí. Vidí svou favoritku ve třech bizarních postavách a pokud mají rádi písničky ze Semaforu, ve třetím filmu o Magdě jich zazní několik zbrusu nových. Ale objektivně vzato, film je taky řemeslo s jistými zákonitostmi a v tomto směru jsem jaksi nenaplnil žádoucí parametry.

Jiří Menzel, moudrý a zkušený, mi jednou řekl: Připadáte mi, jako byste budoval mozaiku a rozplýval se nad nádherou jednotlivých kamínků zapomínaje na to, že mozaika má působit jako celek. (Ten přechodník ovšem nepoužil - větu jsem tu stylizoval do písemné podoby já. Význam však zůstává nedotčen.) 

  

Ano, nikdo, nebo jen málokdo si v mých filmech všímal těch krásných kamínků, na které jsem byl pyšný. Byly to někdy vtipné repliky:
Sekta: >Jste krásná, chtěl bych vás fotografovat jen tak, bez šatů<. >Tak se svlečte, mně to vadit nebude. <
Babana: >Nebudu se vsázet! Vo co, že ne!<

Jindy třeba verš písňového textu:
Magda: >Z Babylonský věže skočím bez řečí - jen když najdu někoho, koho to rozbrečí... <
Královna bublin: >Byl jsi mý malý, neduživý děcko - co kromě lepry mělo skoro všecko...<

Taky výtvarně zajímavý obraz to může být.
Fífa: Pražena sedící na skále a naslouchající zvukům Novosvětské.
Babana: Sci-fi žena na schodišti činžovního domu.
Písničky k smíchu - píseň V + W, Virginia: Jonáš a Melicharová pod deštníkem.

Občas to byla i melodie, herecky vydařený moment, ale někdy i výtvarně zajímavě zvládnutý úvodní titulek, co mě dovedlo nadchnout, a to jsou ty krásné kamínky, z nichž je složen obraz, někdy nepřehledný, jindy poněkud fádní... já vím, já vím.

 

Všechna řemesla, která jsem kdy ovládl, naučil jsem se jako autodidakt. Počínaje kreslením a malováním, přes herectví, psaní písňových textů, libret a scénářů, skládání melodií, jakémus takémus hraní na různé nástroje - na to jsem si přicházel sám. Myslel jsem, že právě ve filmu mohu tyhlety znalosti zúročit.
A tu se přihodila zvláštní věc: ano, zúročil jsem je, jsou tam, ale film jako celek zůstal mým záměrem nedotčen. Film si šel svou vlastní cestou a najednou došel k cíli, aniž bych jeho výslednou podobu svými záměry ovlivnil. A tak jsem vytvořil řadu filmů, které jsou svědectvím zvláštního úsilí, nejspíš nemajícího ve světě obdoby: jsou to filmy plné hezkých obrázků, vtipných vět, nejspíš i dobrých písniček a ten, koho zajímají hezké obrázky, vtipné věty a dobré písničky, si přijde na své. Klasický filmový divák, čekající na příběh, se prostě nedočká.
Ale díky chybám a omylům přicházím k cenným zkušenostem a Perplex se tak stává mou chybějící filmovou školou. Pravda, školné je tu dosti vysoké, dokonce někdy o něco vyšší, než jsem schopen zaplatit. Nárok na stipendium nemám.
Z Hollywoodu zatím nepřicházejí žádné zprávy o tom, že by tam došlo k nějakému výraznému zneklidnění. Točí si tam bohorovně dál své Jurské parky a Batmany, rozdávají si mezi sebou Oscary a Perplex jako by pro ně neexistoval. Ale není všem dnům konec. Zatím sedím doma a čtu si v bibli příběh o Davidovi a Goliáši. To mě vždycky přinese úlevu.

(pokračování příště)