ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (12)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Abych pravdu řekl, dopustil jsem se chronologické nepřesnosti. Tehdy, když jsme psali a chystali Jonáše, vznikal nový soubor a protože ten chtěl taky něco hrát a já nedokázal tehdy ještě psát dvě hry najednou, vzpomněl jsem si na pořad v Redutě -Šest žen se jmenoval. Byla to vlastně četba z jakéhosi fiktivního deníku Jindřicha VIIIl., krále anglického, proložená písničkami. Věc jsme oprášili, doplnili novými písněmi a dali Heleně Philippové k nastudování. V roli Muže s knihou se pak střídali různí herci - Juraj Herz, já, Jiří Jelínek, Miroslav Horníček a jednou si to zkusil i Richard Fremund, známý malíř, který tu jinak hrával malíře a kreslil na scéně portréty jednotlivých Jindřichových chotí.

Moje chronologická nepřesnost spočívá v tom, že ač jsme Jonáše začali psát v době, kdy soubor Semaforu ještě ani nebyl ustaven, Šest žen nás předběhlo a jejich premiéra byla dřív než Jonášova. Přesně 9. června 1962. Jonáš a tingltangl měl premiéru 18. června téhož roku. Podtitul Šesti žen zněl: revue plná tak jemného humoru, že ho možná ani nepostřehnete. Humor byl skutečně jemný, ale publikum ho postřehlo. Vytrhnu teď pár listů z Jindřichova deníku, abych vám dal nahlídnout, jak asi hra vypadala.

Muž s knihou
Mé jméno je Jindřich, příjmením Osmý,
kaštanových vlasů a vousů,
výška 171 cm - pardon, pět stop a čtyři palce,
objem - na tom konečně nezáleží,
zvláštní znamení žádné.
Otisky mých prstů...
otisky mých prstů najdete
na všech hezkých ženách v Londýně.

Muž pak nalistuje stránku poslední a zde čte:

Je mi dnes bůhvíkolik let
a vím, že už mám na kahánku.
A těžko, že bych dneska sved
jedinou hezkou Londýňanku.
Do deníku na bílou stránku
básničku píšu akorát.
Až dopíšu, udělám kaňku.
A potom už mě nechtě spát...

Všem hezkým ženám v Londýně
(a je jich hodně, na mou čest)
chci říct, že jsem v tom nevinně,
že vzal jsem si jich jenom šest.
A ještě k tomu z cizích měst.
Dnes bych jen připít chtěl jim rád.
Ať jejich zdraví pevné jest.
A potom už mě nechtě spát...

Láska je ošemetná věc,
konečně - však to račte znát.
Nic nezbyde z ní nakonec.
A teďka už mě nechte spát...

Greensleaves končí, muž listuje dál.

14. května 1510
Dneska jsme se s Katy zase pohádali. Pravda, včera jsem byl trochu v náladě.
Kateřina mně pravila, že jsem se choval jako klacek z ulice a ne jako král.
Vysvětlil jsem jí, že král se může chovat i jako klacek z ulice, když si zamane.
Odpověděla, že král, který si zamane chovat se jako klacek z ulice, nemá u ní cenu ani půl šilinku.
Řekl jsem jí, že kdyby ten král, co nemá cenu ani půl šilinku, jí nepoukazoval měsíčně patnáct set liber, nevšiml by si jí dneska možná ani klacek z ulice.
Pravila, že klacek z ulice by si jí určitě nevšiml, protože by si ji všímali lidé vznešenější, než je půlšilinkový král, který jí vyčítá mizerných pár liber.
A potom nemám pít!
Řekne-li vám někdo: Mám hezkou ženu - politujte ho, není mu věrná.
Řekne-li vám někdo: Já mám ženu věrnou - politujte ho, není hezká.
Když vám někdo řekne: Mám nehezkou ženu a ještě k tomu je mi nevěrná - politujte ho, je to smolař.
A když vám někdo řekne: Mám hezkou ženu a je mi zcela věrná - politujte ho, je to blázen.
Anna byla hezká - dal jsem ji proto popravit pro nevěru.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
Šest žen Jindřicha VIII. (s Miroslavem Horníčkem).