Jiří Suchý: Tři slabiky

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii. Ale já tu chci vydat svědectví o ochotnickém spolku, v němž jsem nakonec zapustil kořeny, i když, pravda, ne příliš hluboko.
Spolek se nacházel na kraji města a nebyl příliš věhlasný, a tak tam brali každého, kdo měl zájem o ochotnickou práci - tedy i mne. Když po dvou zkouškách odhadli rozsah mých schopností, byl jsem poučen, že není malých rolí a že dobrý herec dokáže »paní, tady je to psaní« sehrát tak, že publikum zírá s úžasem. A tahle možnost, že je mi dána, a záleží jen na mně, co z ní vytěžím.
Šlo o komedii ze současnosti a já měl, až skupina mých mladých spoluhráčů rozverně prohlásí »Jdeme se opalovat!«, vběhnout na jeviště a zakřičet: »Já taky!« Ano, pouze ty tři slabiky. Já taky! Vtip bude v tom, že přiběhnu v plavkách a že budu černoch. Bude to nejspíš opravdu veselé, protože sám režisér, který si to vymyslel, se zajíkal smíchem, když mi to říkal. Představa, že se budu kvůli třem slabikám muset celý natřít na černo, mi moc neseděla, ale bál jsem se roli odmítnout, protože mé postavení v souboru bylo dost vratké a vyloučení ze spolku by znamenalo konec mé herecké kariéry, protože žádný další soubor ve městě není - jen ty, v nichž jsem už měl možnost neuspět.
Ostatně režisér byl ke mně shovívavý a při zkouškách jsem směl zůstat bělochem. Ovšem v den generálky mě požádal, abych se natřel. Přišel jsem do divadla dvě hodiny před ostatními, vysvlékl jsem se a počal jsem roztírat po těle černou barvu. Hlavu jsem si nechal na konec, protože tu jsem hodlal pojednat jako umělecké dílko.
Přehnal jsem si velikost rtů, mastixem jsem přichytil k čelu a ke krku černou kudrnatou kožku vystřiženou ze starého perziánového kožichu, k uším jsem si připevnil zlaté kruhy, a když jsem pak v černé tváři vyvalil oči tak, aby bělmo vyniklo, měl jsem sám ze sebe radost. Přestal jsem myslet na to, že kvůli třem slabikám budu muset podstupovat po několik večerů líčící martyrium, a těšil jsem se, jak budou diváci zírat.

Generálka začala. Čekal jsem trpělivě v zákulisí, a když se ozvala věta: »Jdeme se opalovat,« vběhl jsem na scénu a zvolal své tři slabiky: »Já taky!« Pod nánosem černé barvy jsem cítil, jak rudnu. Řekl jsem své tři slabiky tak nepřesvědčivě, že jsem to poznal i já.
»Stop!« ozvalo se ze sálu.
Režisér ponejprv přerušil zkoušku.
»Změna. Kolektiv řekne své a jde se opalovat, a dodá: Kdo jde s námi? A na scénu vběhne černoch a zvolá: Já!«
Dvě slabiky z mé role ubyly. Cítil jsem se silně pokořen. Když pak už všichni opustili divadlo a já se ještě odličoval, dostal jsem nápad.
V den premiéry jsem s nikým nemluvil, jen jsem inteznívně pracoval na rozšíření své role. Překvapím všechny tak, že na to do smrti nezapomenou. Budou svědky toho, jak z totálního autsajdra se stane hrdina večera.
A pak přišel večer. Načerněn a odhodlán šokovat, čekal jsem v zákulisí na narážku.
»Jdem se opalovat! Kdo jde s námi?«
Vběhl jsem na scénu, uklonil se a spustil: »Já! Jsem Othello, benátský mouřenín, a posílá mě Shakespeare, abych tu vaši hru, dříve než prohrou se stane, svým uměním posvětil.«
Spoluherci zůstali úžasem stát a civěli na mě. Čekal jsem, že začnou improvizovat, že mi něco odpoví a já že jim řeknu větu, kterou jsem si připravil: »Přestaňte žvanit a mluvte se mnou řečí básnickou -já veršem jsem vás oslovil a veršovanou odpověď si žádám!« Oni však mlčeli a já nevěděl, co dál. Rozpačitě jsem se rozhlédl, publikum užasle zíralo a nechápalo, co se děje, a tak jsem se rozhodl pro ústup. Otočím se a opouštím scénu, a vtom za mými zády zabouřil ohlušující smích.
Ano, za mými zády, která jsem si zapomněl načernit. Jeden z mých kolegů se konečně vzchopil a zvolal: »Kam jdeš, Othello?! Jen pojď s námi na pláž, potřebuješ si opálit hřbet!«
Další salva smíchu. Herci se začali uvolňovat. Jeden z nich ke mně přiskočil a jedním škubnutím mi stáhl trenýrky. Pod nimi jsem byl, pochopitelně, taky bělochem. Herec, který mě takhle pokořil, začal povykovat: »To jsem si moh myslet! Potřebuješ jít na nudistickou pláž!«
Publikum řičelo. Natáhl jsem si trenýrky a vyběhl ze scény. Přehodil jsem přes sebe kabát a ostatní svršky jsem smotal do neforemné koule a utíkal jsem domů. Netušil jsem, že diváci mě nepřestávají vyvolávat a že jsem byl skutečně zlatým hřebem večera.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2007.