MORITAT

To, čemu se v odborných kruzích říká experimentální film, jsem velmi dobře znal, ale jen od vidění. Později jsem však měl přijít na to, že něco jiného je vidět a něco jiného zkusit. Já měl ještě navíc tu zvláštní touhu natočit experimentální film, postrádající onu výlučnost experimentů, která je činí pro průměrného diváka nestravitelnými. Natočit experiment, nesený v lidovém duchu, který by byl přijatelný nejen pro diváka esteticky vytříbeného, ale i pro diváka tzv. prostého. Vyšel mi zajímavý kompromis: natočil jsem experimentální film, který není přijatelný ani pro jednoho, ani pro druhého.

Dva jarmareční zpěváci v boji proti zlu - tak by se dal zjednodušeně vyjádřit jeho obsah. Postavy Jonáše a Melicharové jsou tu zapleteny do podivného příběhu gangstera, kterého hraje Jiří Datel Novotný.
To, že jsme tuto hlavní postavu zapomněli uvést v závěrečných titulcích, je samo o sobě dokladem naší tehdejší nezralosti - dneska už se nám něco takového nestává. Kdyby v ničem jiném, tak alespoň v tomto směru jsme prokazatelně dál.
Film jsme dokončili v celkem rekordním čase, ale hned při prvním promítání jsem viděl, že je zle - to autor pozná.
Komické postavy Jonáše a Melicharové slibovaly divákovi směšné dialogy, situace a písničky - namísto nich se tu rozpoutal jakýsi podivný příběh-nepříběh. Pravda, něco se tu dělo, bylo tu několik výtvarně docela zajímavých záběrů, pár nasurrealističtělých nápadů, ale namísto očekávaných gagů jen pár směšných okamžiků.
Jitka Molavcová vnesla v roli Melicharové do filmu svůj bezprostřední komický talent, ale autor filmu - tedy já - jí nedal šanci jej naplno uplatnit.
Říkám si však, že když film před příznivci humoru Jonáše a Melicharové neuspěl, jak by asi dopadl na nějaké přehlídce experimentálních filmů? Jak by zapůsobil na diváky, kterým by tato dvojice nic předem neslibovala, protože by ji neznali? Možná, že by lépe vynikly všechny ty nápady, které Moritat nabízí, a že by film snesl srovnání s opravdovými experimentálními filmy, které, připusťme, trpí někdy zdlouhavostí a nudností, protože autoři, zahledění do jednotlivůstek svého díla, občas na diváka pozapomenou - pokud na něj nekašlou programově. Možná, že po třech, čtyřech závažných experimentálních filmech by na takové přehlídce zapůsobil náš experiment jako jarní vánek, který by přinesl divákům dar řekněme duševního nadechnutí. Všechno je totiž relativní.
Kdo ví, možná, že by získal cenu diváka.

KOŠAMATÝNA
Nejdřív, co to zvláštní slovo znamená:

Tenkrát, když jsem se usnesl, že natočím film o tom, jak se ten náš národ bránil proti nepřízni osudu humorem, sáhl jsem hluboko do minulosti - začal jsem u Kašpárka.
Jitka Molavcová se uvolila, že tu roli vezme, a já začal psát. Chtěl jsem, aby Kašpárek mluvil tak, jak mluvíval u starých českých loutkářů. Probíral jsem se hrami Matěje Kopeckého a tam mě zaujalo, že Kašpárek, když vstoupí na scénu, začne mlít pořád jedno slovo.
Někdy košamatýna, jindy košamadýne - připadalo mi to směšné, ale nevěděl jsem, co to znamená. Tak jsem se začal ptát loutkářů. Taky nevěděli. Připustili, že to Kašpárek říkal, ale co tím sledoval, bylo i jim neznámé.
Tou dobou jsem udělal dobrý skutek: svezl jsem do města jednoho našeho souseda. Ptal se mě, co dělám, a tak přišla řeč i na slovo košamatýna. Pan soused se usmál: "To je přece košamstr dýnr, spisovně gehorsamster Diener - nejposlušnější služebník - starý rakouský pozdrav, který si zkomolili už sami Rakušané a Kopecký ho dokomolil."
A tak jsem se dověděl, co to slovo znamená. Nechci zdržovat, ale ještě tu je jakési pokračování. Asi po roce jsem si dělal pořádek ve své diskotéce a do rukou mi padlo elpíčko, které mi někdy v létech sedmdesátých věnoval Jan Werich. Na obalu je vyfocený, jak smeká klobouk a na klopě jeho saka čtu vzkaz:
„Pane Suchý, já Vás zdravím (Košamstr Diener) J.Werich“



Tak a teď, když je v otázce tohoto podivného slova jasno, podívejme se na film.
Dal by se označit jako dokumentární, střihový, doplněný písničkami a hranými scénkami - tedy tvar poněkud komplikovaný. Je mi líto, že archivní materiály, které bych tu rád viděl, nebyly zrovna k maní a na druhou stranu jsem rád, že k maní byly materiály, o nichž jsem neměl tušení. Myslím, že film není nezajímavý - ostatně potvrdili mi to i jeho konzumenti, kteří mi o něm napsali své mínění.
Manželé Tigridovi sedli a napsali dokonce bezprostředně po zhlédnutí, a ráno jsem našel jejich dopis ve schránce neofrankovaný, neboli vlastnoručně donesený. Jestli si dobře vzpomínám, lehce jsem se při čtení toho chvalozpěvu zapýřil. Taky dopis Miloše Formana mně udělal radost, stejně jako jeho souhlas, abych směle to psaní využil k reklamním účelům. Takže - tady je ....

Co bych měl k filmu ještě dodat? Snad jen, že všichni, kteří ho chválili, měli pravdu.

(pokračování příště)