ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (9)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Další inscenace, o níž se musím zmínit, bylo Papírové blues. Ve snaze neopakovat se a hledat nové způsoby vyjádření (tuhle snahu jsem o něco později přehnal inscenací Sekta), rozhodl jsem se pro literárně-kabaretní představení.
Na počátku všeho byl Christian Morgenstern, s jehož tvorbou mě kdysi seznámil Ivan Vyskočil. To bylo ještě v Redutě. Některé mé písničky mu totiž připomínaly Morgensternovu tvorbu a tak měl za to, že jsem se na ní nainspiroval. Jenže já tehdy - hoch nevzdělaný - neměl o Morgensternovi ani potuchy. Byl to totiž básník v té době důkladně utajený, stejně jako všecko, z čeho nesálal socrealismus.
A tak Ivan mě poučil. Přinesl si s sebou do Reduty Morgensterna v nádherných překladech Emanuela Frynty a já jen žasl a poslouchal:

Sako, jež ve dne pracuje
za noci odpočívá, když
v rukách jeho rajtuje
si myš.

V rukávech jeho rajtuje
sem tam si strašidelně myš.
Sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když.

Odpočívá, vždyť pracuje
ve dne, a v noci potom, když
má volno, tak to rajtuje
v něm myš.

Inspirován touto podivnou poezií, napsal jsem s podtitulem literární kabaret pod patronátem p. Christiana Morgensterna ono zmíněné Papírové blues. Na motivy jeho básní jsem psal drobné povídky a úvahy... jeden příklad za všechny:
Na projekční ploše se objeví dojemné čtyřverší:

Jest v jedné mušli velmi
podivný červ. Je sám.
Ten šeptem otevřel mi
své srdce dokořán

Na scénu přichází herec. Má nasvětleny jen nohy. Do tváře mu nevidíme. Počne vyprávět:
Pane, ozval se slabý hlas, jak se jmenuje nejkrásnější měsíc v roce?
Květen.
Ne, ne, ten ne. Jiný!
Červen?
Ano, červen! Můj měsíc!
V prachu se pohnul malý podivný červ.
Vidíte, pane, lidstvo po mně nazvalo nejkrásnější měsíc. Červen. Všechno kvete, slunce hřeje, děti skotačí a všude plno červů... --- Neodcházejte! Slyšíte? Zůstaňte tady! Dostanu vás k poště!!! --- Ne, nikam vás nedostanu.

Když nás vylili z divadla Ve Smečkách, nastaly horší časy. Dobré rady soudruhů z radnice jsme však neposlechli - na kraj Prahy jsme se neodstěhovali, jen jsme obešli různá divadla a zarezervovali jsme si tu jejich volné dny - každé divadlo mělo dny, kdy nehrálo. No a pak jsme pendlovali.
Nejčastěji jsme hráli v Městské knihovně, když bylo hezky, tak ve Vojanových sadech, v krásném, dnes už nejsoucím Divadle Na slupi, u Jiřího Wolkera, v Déčku, v Gongu, v Klicperově divadle... celkem jsme takhle střídali čtrnáct pracovišť, a publikum si nás vždycky našlo.
Herec má mít však své místo v šatně, tam stolek se svými věcmi, zkrátka musí být v nějakém divadle tak trochu doma. Když tomu tak není, stane se to, co se stalo nám: soubor jaksi nedrží.

Po roce pracovní turistiky se první soubor Semaforu rozpadl. Problémy s Waldemarem mě donutily k tomu, že jsem mu nakonec musel dát tu několikrát slibovanou výpověď - v jeho vzpomínkové knize jsem se dočetl, jak to vlastně tenkrát bylo, já to však pamatuju poněkud jinak. Myslím, že bude nejlepší, když tuhle nesrovnalost přejdu konstatováním, že jeden z nás se nejspíš mýlí.
Výpověď pak dala i Eva Pilarová, dokonce mělo dojít i k jakémusi soudnímu jednání, od kterého Eva pak rozumně upustila. Odešel i Václav Štekl, který byl krátkou dobu i ředitelem divadla - nabídl jsem mu tuto svou funkci v domnění, že ji bude vykonávat lépe, což jsem mu však nakonec neumožnil, protože hned po jeho prvním gestu - vyloučil z vedení divadla Jiřího Šlitra - jsem nasadil všechny páky, abych získal své místo nazpátek, dokud ještě jsem v Semaforu.
A nakonec odešel i Karel Štědrý a bylo po Semaforu. Tenkrát se našlo jen málo optimistů, kteří věřili, že Semafor takovouto ztrátu krve přežije.
Sešli jsme se s Jiřím Šlitrem a přemýšleli, co dál. Měli jsme rozdílné povahy, na leccos jsme měli rozdílné názory, ale určité vlastnosti jsme měli totožné. Například jsme neznali kapitulantství. Ani chvilku jsme neuvažovali o tom, že by Semafor měl zaniknout. Dohodli jsme se tedy na následujícím postupu: já si napíšu se Šlitrovou muzikantskou pomocí program pro sebe - bude to kabaretní představení, na které jsem už nějaký čas pomýšlel. Jeho ústřední postavou bude smyšlený kabaretiér a my tímto představením vzdáme hold našim předchůdcům na veselých prknech. Jiří Šlitr se rozhodl vystupovat jako pianista a tak jsme vsadili na sebe.
Zatímco budeme pracovat na tomto představení, pokusíme se sestavit zbrusu nový soubor. Vsadili jsme na zvědavost publika. Určitě bude chtít vidět, jak se jejich milovaný nebožtík Semafor pokouší přežít svou vlastní smrt a určitě se najde hodně těch, kteří mu budou držet palce.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii) 
Snímek z literárně-kabaretního pořadu Papírové blues. Eva Pilarová, Jiří Procházka jako klaun, Juraj Herz, Renata Tůmová, Pavlína Filipovská a Zdeněk Braunschläger - všechny je tu máme pěkně pohromadě.