Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (6)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

MAGDA, JEJÍ ZTRÁTY A NÁLEZY

První celovečerní film.
Opět musím citovat Jiřího Menzela, který mi jednou řekl, že co se poezie týká, jsem výborný, jako vypravěč už horší a dramatik že nejsem vůbec.
Měl svatou pravdu, mé písňové texty jsou hodnotné, to poznám i já. S tím ostatním už je to slabší.
Žádná má činnost se neobejde bez rozporuplnosti, a tak je tomu i v tomto případě. Být dramatikem mi není sice dáno, ale navzdory tomu už čtyřicet let píšu divadelní hry a někdy i filmové scénáře. To by nebylo tak zvláštní, kdybych se tím už čtyřicet let slušně neživil a kdyby mnohé z těchto mých prací nedosáhly úspěchu mnohdy i mimořádného.
Že by se Jiří Menzel v hodnocení mých dramatických schopností mýlil? Ovšem že ne - Jiří Menzel se nikdy nemýlí, a když, tak výjimečně.
Má dramatická díla jsou si všechna v jednom podobná: nejsou dramatická. Jsou to útvary, v nichž absence příběhu, zápletky a napětí je nahrazována humorem. Ano, na mých představeních v Semaforu se lidé opravdu čtyřicet roků smějou a díky tomu zapomínají, že nemají nad čím trnout, nezajímá je, jak to dopadne, vlastně ani netuší, že nesledují příběh - prostě se jenom baví.
Tuhle zkušenost jsem se pokusil přenést i do svého filmu, s tím rozdílem, že třeskutost našeho divadelního humoru zde nahradím jemně vtipnou a ironickou konverzací.

Všechno začalo mou nespavostí, která mě čas od času postihne. Řeším ji někdy noční prací a jednou jsem ji vyřešil tím, že jsem si sedl k televizoru a počal jsem se s pomocí satelitní antény a dálkového ovládače procházet po nočních programech světových televizí.
Brzy jsem přišel na to, že v noci jsou televize krotší než přes den: namísto pěstí a revolverů tu vládnou lehce zábavné filmy a jedna stanice že vysílá po celou noc podmořské záběry, jiná pak pohledy na naši zeměkouli z pomalu putující družice a jedna dokonce nic než pohled do krbu. V němž hoří oheň, samozřejmě. U těch plamenů jsem zůstal. Civěl jsem na obrazovku a bylo mi dobře.
Absence jakéhokoliv vzrušení působila na mou mysl, zjitřenou celodenními problémy velmi pozitivně. A tu mě napadlo, co natočit film, který by na diváka působil podobně? Film, ve kterém by vlastně o nic moc nešlo. Plameny by byly nahrazeny decentními dialogy, občas zpestřenými poetickou písničkou, A když k tomu přidám příjemnou tvář Jitky Molavcové a jako přívažek svou osobu, která má mezi diváky taky pár příznivců, nebude snad zapotřebí víc.
Už při první projekci jsem pochopil, že náš člověk se nespokojí s decentními dialogy, trvajícími déle než dvě minuty - to je limit, po němž by musel přijít Mistr Bavič a odrovnat publikum několika peprnými fóry. Ten se však v mém filmu nedostaví.

A co se písňových textů týká, zjistil jsem, že doby, kdy diváky vzrušovaly, jsou nenávratně pryč. Věřím, že jejich kvalita stále odpovídá normě, na kterou je ohodnotil Jiří Menzel, a uznal by to snad každý, pokud by si jich všiml. Takových diváků však nebylo.
Jen jeden přítel, Svojmil, mě dojal, když mi zpaměti ocitoval několik řádků a vyslovil nad nimi upřímný obdiv a ve mně tím probudil pocit, že jsem ten text přece jen nenapsal nadarmo. Svojmilů je však málo, snad čím dál tím méně.
Hudba písniček, kterou jsem si složil sám, zaujala zase Jitku Molavcovou a Jaromíra Klempíře, který, když ji aranžoval pro orchestr, pravil, že mu v několika případech naskočila husí kůže - vím, co chcete říct - ale pan Jaromír dodal, že to se mu stává jen při silnějším a pozitivním citovém zážitku a husí kůži na ruce mi opravdu ukázal. Díval jsem se na tu husí kůži s hlubokým dojetím.
Netušil jsem, že je nejen prvním, ale i posledním důsledkem mé hudby k tomuto filmu. Nemám zprávy, že by od té doby někomu něco podobného naskočilo.A tak jsem postupně poznával, že všechno to, co mělo nahradit absenci vzrušujícího příběhu, postupně selhává.
Když jsem napsal scénář, dal jsem ho posoudit dr.lvanu Vyskočilovi a ten si velmi liboval nad scénou z Institutu pro výchovu mládeže, který se zaobírá trestáním dětí. To mě potěšilo. Méně mě potěšilo, že jinou scénu navrhl vypustit - scénu odehrávající se nad fotografiemi na zahrádce jistého Montecarlovana. V lecčems jsem Ivana poslechl - v tomhle ne. Chyba. Ta scéna nikoho nezaujala a patří k těm, které jsou tam navíc.

Na filmu Magda, její ztráty a nálezy jsem si nadělal řadu zkušeností, které jsem se rozhodl zúročit ve filmu dalším. A to už se schylovalo ke Královně bublin

KRÁLOVNA BUBLIN

Královna bublin je pohádka. Vymyslel jsem ji tak, aby se na ni mohly při nejhorším dívat i děti.
Je natočena podle mé teorie, že od určitého věku se s dětmi musí přestat jednat jako s dětmi. Příběh je tu částečně pohádkový - maminka v nebíčku ovlivňuje život svého pětašedesátiletého caparta pomocí bublin, částečně realistický - manžel Kaviár je sužován značně semetrickou manželkou.
Když se chce, může se tedy vysledovat ve filmu jakýs takýs příběh, i když vtipy, písničky a slova tu stále ještě dominují. Už tu však nejsou řeči typu:
- Její matka umřela, když jí byly čtyři. Holka z toho neměla ještě rozum, a tak jsme jí řekli, že máma odjela k tetě. Jednou... to už jí bylo šestnáct... přijdu domů, a holka ležela na kanapi bez duše - spolykala prášky a na stole mi nechala lístek:
ODJELA JSEM K TETĚ. Měla smysl pro humor, co?
(Magda, její ztráty a nálezy)

Tentokrát jsou tu mono- a dia-logy neseny přece jen v prostším tónu:
Řekla jsem ti přibal kulmu, nebo neřekla?
Ale řekla. Jenomže já špatně slyšel - ty jsi řekla kulmu a já slyšel rukavice.
Rukavice místo kulmu - to může slyšet leda idiot.
Dobrá, jsem tedy idiot. Co sis vzala, to máš.

Humor zde má přece jen trochu jinou kvalitu - dalo by se říct, že bližší českému srdci. Vedle dialogů je tu taky děj, příběh, který je už natolik zřetelný, že by se dal dokonce i vyprávět, což se u filmů předešlých nikomu nemohlo podařit.
Když jste se, dejme tomu po zhlédnutí filmu Moritat, zeptali diváka o čem to bylo, přivedli jste ho do rozpaků, ve kterých pak několik dní setrval.
Příběh v Královně bublin už přítomen je, není však natolik strhující aby dal odborníkům zapomenout na jisté chyby a prohřešky proti filmovému řemeslu. Je vyprávěn spíš slovem než obrazem. Ale opět jsem si na něm objevil několik pravd, notoricky známých, ale mně dosud utajených, a vím už asi o dvanácti chybách, kterých se musím v příštím filmu vystříhat. Pokud patříte k těm, kterým se Královna bublin líbí, držte mi palce - příště to bude ještě lepší!



(dokončení příště)

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2008.