Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas:
„Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc! Tuhle jsi říkala, že máš ještě pozdě odpoledne dvě důležité porady ohledně nových úvěrů, a zatím tě viděli U Zlatýho jelena, jak ti sedí na klíně obchodní ředitel a jak spolu dvojhlasně hulákáte Věrné naše milování!“
Oči se jí proměnily ve dvě nebezpečné škvírky.
„To ti donesl ten krysa Douděrka, co?!“ procedila skrz zuby. „Však já ho tam zahlídla, když přiklusal tý svý se džbánkem pro pivo! A ty, blázne, taky hned všemu věříš!“
„Ale U jelena jsi byla!“ opakoval zarputile.
„Byla - nebyla, Douděrka je krysa.“
„Prosím tě, výrazy, Drahuš, výrazy!“ napomenul ji.
„Ještě mě okřikuj!“ plácla dlaní do jídelního stolu a usedla těžce na kuchyňskou židli. „Víš, co toho mám? Nevím, kde mi hlava stojí, hoří nám byznys…“
„…a kde nehoří, Drahuš, kde nehoří..."
„Kde nehoří?!“ rozlítila se. „Všude hoří, abys věděl! Všude! A proč? Protože byznysmenky nemají klid ke své tvořivé práci! Všude samá nedůvěra, všude samé výčitky! Podívej na naši firmu! Můžu se já při plném pracovním zatížení ještě zabývat tím, kdo mi kdy seděl na klíně? Ééééé - co to plácám. Kde mě kdo s kým viděl? No?!“
Mužík se sklonil nad nádobím jako hříbeček, popotáhl a pak zažbrblal:
„V kapse jsem ti našel navoněný psaníčko z firmy Ocelpol, eseró...“
Pozvedla obočí a vstala ze židle.
„Jó, tak pán už mi prohlíží i kapsy?!“
„... jsem ti nes kabát do čistírny,“ pípl na svou obranu.
„Hele, nech toho!“ okřikla ho a šla k ledničce. „Ty máš vždycky nějakou výmluvu připravenou...“
Otevřela ledničku a nakoukla dovnitř.
„Máme někde pivo?“
„Nemáme,“ odpověděl uraženě, napůl zahanbeně.
„No prosím! Navoněný Ocelpol, to tě zajímá, co? Ale že v lednici není ani jedno pivo, to ne, viď...“
„No.“
„Co - no?“ zvedla nechápavě hlavu. „To je pěkný! Vlastní ženu bys nechal padnout žízní! Vlastní ženu! Dvě děti jsem ti porodila!“
Zabouchla ledničku a šla opět ke stolu. „Apropó - kde jsou?“
„Od sedmadevadesátého u babičky!“ odsekl. „Od té doby, cos začala podnikat!“
„Cože?! Jeníček a Mařenka že jsou tak dlouho u babičky?“
„Ne, Milošek a Hanička!“
Na moment se zarazila.
„O kom to mluvíš?“
„Přece o dětech, cos mi porodila!“
„Milošek a Hanička? Já že ti porodila Miloška a Haničku? Já ti porodila Jeníčka a Mařenku! Hele, že ty jsi dal k babičce úplně cizí děti!?“
Hrozivě se k němu přiblížila.
„Poslyš, Karle, totiž Rudlo, vlastně Emane, poslyš...“
Otočil se k ní a bylo vidět v jeho tváři, že nádoba nad dřezem už přetekla.
„Porodilas Miloška a Haničku!“ pravil a začal zvyšovat hlas. „A já už toho mám dost, rozumíš? Nejsem pro tebe žádnej Rudla, nejsem pro tebe žádnej Karel, ty tvoje věčný porady, jednání, mítinky a brífínky mi už lezou krkem, a jestli si myslíš, že ti budu celej život dělat jen služku, tak se pěkně mejlíš! Bafnu Miloška a Haničku, nechám ti klidně Jeníčka a Mařenku a uvidíš mě až u rozvodovýho soudu! Obětoval jsem ti svoje nejlepší léta a stáhnu z tebe kůži!“
„Pch,“ zašklebila se, „nejlepší léta?! Od dvaačtyřiceti do pětapadesáti!"
„Nebuď nechutně ironická,“ pokračoval ve svém spravedlivém hněvu. „Já si mohl najít takovou, která by mě na rukou nosila! A ne, aby si jí sedal na klín kdejaký mužský v nějakém pajzlu!“
Pochopila, že je nejvyšší čas změnit taktiku. Ztěžka usedla znovu k jídelnímu stolu, sáhla po jablku, které tam leželo na talířku, ukousla a zahučela smířlivě:
„Brzdi, Emane, brzdi. No tak...“
Zakabonil se, ale zmlkl. Vstala a přátelsky ho poplácala po tváři.
„Hele, Emánku, přece mě znáš. Jsem přepracovaná, přetažená, spletla jsem si děti, no bóže, to se stává, jiný si pletou celý domácnosti a kolikrát to trvá měsíce, než si všimnou, že bydlí jinde.“
Přecházela z jednoho rohu kuchyně do druhého, zatímco ji manželík Emánek nedůvěřivě poslouchal.
„Doba je zlá, nastala vlastně krize soukromého podnikání, levice se sápe po moci, koalice ve vládě se hádá, berňák nám šlape na paty, odběratelé neplatí, hrozí konkursy... hele, zítra ti koupím fungl novej klobouk, co říkáš? No...“
Našpulil dolní ret a pak se opatrně zeptal:
„Takový ten se širokou střechou?“
„Jaký budeš chtít, Emane!" pravila obřadně.
„Tedy já bych si představoval široký... bílý –„
„Tedy široký bílý,“ opakovala po něm a vyrovnaně přikývla. „Tak to vidíš, truhlíku. Budeš mít novou bílou hučku a v neděli uděláš mezi kamarády na fotbale parády až až! Douděrka pukne vztekem, he, krysa jedna!“ ušklíbla se nakonec.
Emánek vzal poslední mokrý talíř a jal se jej horlivě utírat.
„Myslíš, že mi bude ten bílý klobouk se širokou střechou slušet?“
Mrkla na něj světácky.
„Já si to nemyslím, já to vím, Karle!“
„Hele, nezačínej zase!“
„Žertuju, Emánku...“
Stála uprostřed kuchyně - krásná, statná. Pak dlouze zívla: „Vážně nemáme pivo?“
„Nemáme,“ zněla odpověď od dřezu.
„A U Zlatýho jelena…“, pokračovala Drahuš.
„…mají otevříno,“ zaševelil hlas jejího muže.
Usmála se na něj, sáhla do kapsy pro peněženku a div že nezašišlala: „Tak na co ještě čekáš, prdelko moje? Šups! Popadni džbáneček a utíkej pro litránek! A drobný si výjimečně můžeš nechat od cesty, ty můj kluku ušatá!“