Eva Vlachová: Prázdniny, pošta a píseň
Poštovními službami se nechalo inspirovat mnoho umělců. Stačí vzpomenout na školní léta, kdy jsme se učili báseň Jiřího Wolkera o poštovní schránce. Milý Jiří, doba pokročila a poštovní schránky už nejsou na každém rohu, jejich barva se změnila z nebesky modré na jasně oranžovou, ale pokud by ovšem někdo byl takový staromilec jako já, mohl by spatřit modrou schránku v Holyni, což je víska kousek za sídlištěm Barrandov.
Stanislav Rudolf: Česká žena u švédského stolu
Nevím, jak vám, milí čtenáři, ale mně začíná letní dovolená už v prosinci předcházejícího roku. To si postupně přináším domů katalogy různých cestovních kanceláří, listuji v nich a hledám to nejkrásnější na světě, kde bychom se ženou strávili příští letní dovolenou. Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu.
Egon Wiener: Dva kohouti | Jak spadnout do žumpy | Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici
To nemohlo sekat dobrotu. Už ta jména! Karlos a Pekáč. Kupodivu Karlos byl z plechu a stál, co by korouhvička, blízko komína a otáčel své pozlacené tělo po větru, kam vítr, tam Karlos. Pekáč hájil barvy dvorku před dravci na obloze, před liškou, před tchořem, před cizími ptáky svým mocným křikem opeřeného sólisty. A také před ohnivým kohoutem, který požíral dvorky, střechy, chalupy. Před liškou, psy se špatnými oumysly, co chtěli si odnést ze dvora něco bez dovolení. To byl Pekáč.
Miroslav Sígl: Tudle – nudle – Gogole aneb Brouzdání po internetu…
Nerad bych si z vás utahoval jako „na cezené nudli“, abych potom nebyl „rozsekán na nudle cimprcampr“, až by ze mne „nudle lítaly“ jak vlaštovky. Také se může najít šťoura, „kterému je to nudle“ (může mu to být ukradené) anebo „nedá nikomu ani nudli“ – čili vůbec nic nikomu zadarmo nedaruje.
Antonín Suk: Natěrači
V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (2)
Moje známá mi vyprávěla, jak s manželem nakupovali v hypermarketu. Její muž se někde mezi regály zapomněl. Pak ho konečně zahlédla. Stál u pultu s rybami, mával na ni a s dojetím v hlase jí sděloval radostnou novinu, že mají úúúžasně levného tuňáka. Zrovna si nechává zabalit asi dvě a půl kila, prý to stojí jen 50 Kč, je to v akci. No nekup to! Prodavač v tu chvíli hodil rybu na váhu a hlásil: „1350 Kč, mám ještě přidat?“ Ono to bylo 50 Kč za 100 gramů!
Jan Řehounek: Beranovo školení
Když mi bylo třináct let, měl můj děda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dělal svému jménu čest, vypadal opravdu jako ďábel, ale povahu měl holubičí. Jenomže my s bráchou jsme se rozhodli, že z něho uděláme hlídacího berana. To jako když by k nám náhodou přišli zloději nebo cikáni, tehdy ještě kočovali, tak aby se s nima Luciper vypořádal.
Dagmar Slivinská: Srdce v kalhotách aneb jak se zalátá díra v srdci
Řekla bych, že slovo srdce, je nejfrekventovanější slovo ve všech lidských jazycích. Při jeho vyslovení si okamžitě představíme i jeho tvar, což se třeba o slezině nedá říci, i když je neméně důležitá. V poslední době lidé asi opravdu cítí potřebu rozdávat srdce ve všech podobách. Na můj facebook dostávám nejrůznější jeho podoby, až mne udivuje, kam až lidská fantazie může dojít.
Michal Čagánek: Zrnka a zrníčka
Potřetí vychází děda na verandu, aby si zastínil oči dlaní a díval se daleko daleko, přes zahrady až k polím. Současně napíná sluch. Nic. Chvíli přechází po dvoře, potom se na několik okamžiků ztratí v domě, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru.
Emília Molčániová: Svadobná cesta / Ako Kramlička k peniazom prišiel
Mladomanželia Pampúchovci vystupovali z lode spolu s ďalšími pármi, ktorí využili služby cestovnej kancelárie Amore tour, čo sľubovala nezabudnuteľné zážitky na svadobnej ceste okolo sveta. Opálení, šťastní, neustále sa objímajúci, posadili sa všetci do prístavnej krčmičky, aby tu vyčkali na autobus, ktorý ich mal odviesť na letisko.
Anastázia Mahovská: Velký třesk v životě lidském a ve vesmíru
Už jako malá školačka jsem se na hodinách náboženství ptala kněze: „ Pán farár a kde sa ten Pánbožko vzal? Kněz mi řekl: „Po hodine pôjdeme spolu domov a ja ti to vysvetlím.“ Svůj slib splnil jenom částečně. Šli jsme ze školy spolu a já mu povídala: „Viete pán farár, to, čo nám vyprávate o Pánu Bohu, tomu rozumiem, ale nechápem, prečo a kdo stvoril Pána Boha?
Egon Wiener: Motýlka už na pasece nechytíš | Stalo se v Doubí | Zahradní slavnost
Já vás ale nechci zvát do příhraničních německých řetězců obchodních center, ale na zcela unikátní výstavu živého zvěrstva, nebývale krásnou a originální výstavu živých exotických motýlků, sklípkanů, želv, varanů, ryb, opiček a žab a to tak blízko za našimi hranicemi s Německem, že to ani blíž už nejde. Když v Žitavě po půl hodině klidné jízdy autem z Liberce vystoupíte u nádraží, přesednete na úzkorozchodný vláček směr lázně Oybin. V půli cesty se souprava rozdělí a vy máte před sebou dojezd do dalších lázní – Jonsdorf. To vše úžasnou krajinou žitavských hor a parní soupravou jedné z nejkrásnějších úzkorozchodných tratí bývalé NDR.
Ivo Jahelka: Balada o Gáborovi, jeho advokátce, bachařích a průmyslové kameře
V Budějicích městě je pěkná věznice, muklů je tam dvěstě, hlídaj je velice. Když je někdo bídák jako byl Calvera, tak ho prostě hlídá bachař a kamera. V lochu, hochu, tam si to vodkroutíš, v base zase už se rmoutíš. // Pankrác ani Bory, co světem stojí svět, nezažily story, co vám chci vyprávět. O co šlo v tom skutku - o lásku, mordyje, za mřížema, vskutku, děly se orgie!
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (21) Ztroskotanci v poušti
Marcel Vaslin byl dvacetiletý letecký mechanik, kterého poslala cizinecká legie do Tamarassetu. Byl to nejvzdálenější francouzský opěrný bod na Sahaře. Marcel měl s několika druhy připravit letadla pro generála Laperrina, který se chystal k průzkumnému letu do sedm set mil vzdáleného a tajemstvím opředeného města Timbuktu. Krátce před startem hledal Leparrine ještě jednoho dobrovolníka do posádky a Marcel se přihlásil. Časně ráno, 18. února 1920, se vznesly do vzduchu dva stroje. Legionáři z Tamanrassetu jim zamávali a letadla zmizela za žlutavým obzorem.