Jaroslav Janečka: Módní salón

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Ve stejný den, kdy zemřel v Praze Ferenc Futurista, tenhle človíček narodil se ve stejném městě. Toho dne Sudičky nad ním dohadovaly se, co do vínku mu vloží pro tuto životní pouť - nebylo toho málo, ale v určité horlivosti jejich i přelévajících se vlnách přejícnosti a skouposti projevilo se jisté nevyvážení. To pak provázelo ho celým životem.
Hloubavá povaha jeho se časem a vědomostmi měnila v úpornou snahu jít za pravdou a poznáním v mnoha znalostních disciplínách zároveň. Bylo nesmírně zajímavé s ním v klidu posedět a pronikat k nadhledu nad jednotlivostmi, uvědomovat si je ve strhující souhře témat. Takové debaty s ním ale byly zároveň pro druhého školou trpělivosti a soustředění, protože Jarda v hlavě zpracovával několik témat paralelně, a tak musel vynakládat značné úsilí na to, aby formulované věty a slova v nich postihovaly to, co potřeboval vyslovit. Jeho rozhled a šíře znalostí nejrozmanitějších oborů by brala dech i lidem s nesrovnatelně větším počtem titulů, jimž by nechtěně svými postřehy a celostním přístupem připravoval horké chvíle.
To samozřejmě si vyžadovalo hledat určitou protiváhu. Ač založením byl spíše plachý, nacházel uvolnění na jevišti, kde jako neprofesionál okouzloval svými vzácnými kreacemi s neuvěřitelnými dávkami strhujícího humoru, jako by sám sebe nacházel v tom šklebu, jímž zároveň se opájel i trýznil. Měl štěstí na několik přátel, s nimiž toto realizoval, mezi nimi se proměňoval v osobnost úplně jiného záběru. Měl štěstí i na vyučující osobnosti na Lidové konservatoři v Praze, které mu zajímavě pomáhaly mapovat cestu rozvíjení nesporného talentu.
Ale dar Sudiček ukázal se časem postupně až nad jeho síly. Komplexní myšlení kladlo na něho stále větší nároky, soustřeďoval se na ně s větším vypětím sil, nelehká doba tomu nikterak nebyla vhodnou protiváhou, nevyváženost nabírala vrch. Dostával se do rozporu s obklopujícím ho prostředím, uzavíral se do sebe, kde se potkával jako v zrcadle, vyděšen změnami, které v něm nezadržitelně probíhaly. Vnitřní oheň ho spaloval, už nedokázal jím planout vně, příležitostná literární tvorba ani herectví nebyly již v jeho silách, geniální mozek postupně stravoval celou bytost. Cítil, že věkem má být na vrcholu sil a zároveň věděl, kam už nedojde.
A tak tento talentovaný, hloubavý a citlivý člověk zemřel dne 18.července 1989 ve věku pouhých 42 roků, spálen ohněm svého ducha, až faustovsky hledajícího. Navenek uhasínal, ale uvnitř oheň sálal naplno a umíral nepochopen okolím, ale zároveň přeplněn vlastním Sluncem.

Z jeho příležitostné a překvapivé literární tvorby dochoval se je  zlomek, bohužel nejsou k dispozici ani pracovní nahrávky básni Villonových, k nimž trpělivě hledal odpovídající výraz. Následují minipovídka se vzácně zachovala v archivu V.Pavlíka, s nímž Jarda procházel Lidovou konservatoří v pozoruhodné symbióze dvou protikladných a výrazných povah. V textu byly pro toto vydání pouze opraveny zjevné překlepy ve strojopisu, prvky hovorové řeči byly ponechány. Když Jarda uvedl na laskavou a upřímně povzbuzující výzvu Ivana Vyskočila tuto povídku v jeho pořadu v Redutě, byl to pro diváky příjemný šok a nečekané pohlazení. Zároveň s díkem autorovi přes údolí času Vám přeji příjemné čtení.

text © Jaroslav Volf, 20.7.2006  = trilobit.studio@atlas.cz
 
Jaroslav Janečka
Módní salón 

Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy.  

Krátce nato volala Kateřina.
Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek. 
 
V devatenáct nula nula jsem zazvonil u jejich dveří. Vím to zcela přesně, neboť časové znamení to odkudsi oznamovalo. Asi tak patnáct vteřin po signálu jsme se již oba těšili ze vzájemného soukromí.
Já osobně mám ten pocit nesmírně rád a přiznávám se bez mučení, že tentokrát jsem se jej chystal jak se patří vychutnat. Měl jsem připravenou i hru, teď šlo jen o to, aby ji Káťa přijala za svou. Pro jistotu jsem začal konverzovat, hned po uvítání, velmi opatrně.
 
"Káťo, víš, napadlo mne, zda se se mnou nenudíš?"
Podívala se na mne zkoumavě, ale nic neříkala, mohl jsem tedy pokračovat.
"Totiž, zdálo se mi, že jsou třeba oblasti, o nichž jsme dosud nehovořili. Například taková móda."
V jejích očích mihl se údiv. Tázavě ke mně vzhlédla. Nějak si nedovedla představit, jak by se mnou mohla mluvit o této ryze ženské záležitosti. Využil jsem momentu překvapení a vyrazil ze sebe další větu.
"Myslel jsem, co kdybychom si dneska zahráli na módní salón?"
"Na módní salón?" zeptala se pomalu, jako by v duchu zkoumala vhodnost či nevhodnost hry. "A kde chceš mít ten salón?"
"Tady v pokoji. Třeba zrovna místo piana jako stojí dvě singrovky, nad nima je pár střihů, na zemi si představ spoustu odstřižků a špulku nití, a tady je jako závěs a za ním pár hotových výrobků. Já jsem mistr krejčovský a ty jsi zákaznice. Teď se ještě vžij do situace, že sis koupila nádherný proužek, mimochodem strašně levně, čtyry metry dýlky a sedmdesát čísel tuplovaný šířky a chceš to ode mne spíchnout."
Byla roztomilá, když si pro sebe opakovala: "Mám proužek sedmdesát čísel tuplovaný šířky a chci to od něj spíchnout."
Vyndal jsem z kapsy přichystané rekvizity, to jest krejčovský plátěný metr a papírek nalezený ve sběru, a mohli jsme začít.
 
"Dobrý den!" pravila Káťa.
"Ručku líbám. Služebníček, má úcta. Čím mohu posloužit?" pravil jsem já.
"Nezlobte se, pane Vajtyngr, že vás obtěžuji, ale koupila jsem si takový hadřík a chtěla bych z toho něco udělat."
"Ale ale, to je pěkná věc, kde jste to sehnala? To je z Túzu, né? To je kvalita, kolik toho je?"
Čtyři metry."
"Hm, čtyři metry, podívejme se. A co by to jako mělo být?"
"Víte, nejdřív jsem si myslela, že by z toho byla pěkná blůza. Ale pak se mi zdálo, že by to stačilo i na šaty. Jenomže teď si zase myslím, že by z toho šly udělat i kalhoty, víte, trochu do zvonu a takový bolerko k tomu."
"Ano, ano, ano, já vám rozumím."
"Já jsem tušila, že si s tím poradíte, vy jste takovej šikovnej."
"Tak teda by snad bylo nejlepší, abychom vzali nějaké míry, co říkáte?"
 
A začal jsem brát míry. Nejdřív obvod hlavy, kdyby náhodou měla zákaznice zájem o klobouček, a pak pěkně jednu míru po druhé přesně podle papírku. Obvod krku, těla, pasu, boků, délku i šířku zad, taktéž vpředu. Trochu starostí mi dělala vzdálenost od středu. Nevěděl jsem, který střed měli v ateliéru na mysli, a tak jsem si pro jistotu určil středů několik. Pak přišla výška prsní, mimochodem velmi sympatická míra, následovala délka sukně, kalhot, rukávu kimono, dále šíře rukávu pevně nahoře a jako poslední přišla na řadu hloubka sedu. Rovněž velice pikantní a zajímavá míra. Podle přísloví dvakrát měř a jednou řež jsem si pro jistotu ještě několikrát všechny míry zopakoval, a abych dokázal zákaznici serióznost podniku, přidal jsem několik měr úhlopříčných, které se v seznamu vůbec neuváděly.
 
Poté jsme si úlohy vyměnili. Já dělal zákazníka a Káťa vedoucí. Pro změnu jsme si tentokrát hráli na komunální podnik. Po pravdě musím přiznat, že jsme si užili dost veselosti, na příklad u míry výška prsní to došlo tak daleko, že jsem musel obnažit svou hruď, aby bylo možné vůbec nějakou míru zjistit. Rovněž kolem "středu" bylo mnoho diskusí. Nikdo by nevěřil, co ženská dovede považovat za střed těla.
 
Ptáte se asi, kde až ta hra skončila? Buďte klidní, u těch třech povolených knoflíčků na mé hrudi.
Slibovali jste si toho asi víc, co? A já vás zklamal? Jenže já vás zklamal docela rád, protože takový lidi, kteří si nedovedou vážit obyčejných malých radostí, nezaslouží, aby jim někdo vyprávěl o těch velkých a neobyčejných.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 07. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.