Šla jsem pomalu naší ulicí, usmívala se na svět, nakukovala do výloh – a vtom jsem ho uviděla. Ve výloze malého krámku visel lampion. Vypadal jako sluníčko, co se chechtá od ucha k uchu. Ale co mě zaujalo – to lampionové slunce mělo na očích nakreslené tmavé sluneční brýle. Vlastně se tak chránilo samo před sebou.

Možná, že všichni nosíme podobné brejle. Píšu brejle, protože se to k člověku nějak lépe rýmuje. Tak tedy brejle. Neviditelné člověčí brejle. Abychom sami sebe ochránili. Před námi samými, víme? To se ostatně vždycky může hodit.

Zkusme společně zapátrat v paměti. Pohádali jsme se s partnerem, zbytečně zakřičeli na děti, byli jsme protivní na prodavačku, vytočil nás hlučný pubertální spolek v tramvaji, vynadali jsme podřízenému, odbyli jsme hrubě bezdomovce? Asi nikoho nenapadlo, že by se ten křik mohl vrátit – jako bumerang, jako spalující sluneční paprsek. Jak by nám bylo? Přikrčili bychom se, tak jako to udělal náš potomek, a bojácně přivřeli oči?

A kdybychom si sáhli do svědomí trochu více – nepomlouvali jsme někoho, bezdůvodně neodsoudili, neobvinili…? Co kdyby se tahle negativní energie stočila a žahla nás jako medúza? Ještě že máme ty svoje člověčí brejle. To pomáhá. Na čas. Na chvíli. Na docela malinkou chvilinku.

Ono žít bez těch brejlí dá dost práce a námahy. Člověk aby se pořád kontroloval… A taky to chce hodně odvahy. Riskujeme, že se nám každý může podívat do očí.

Přála bych nám všem tolik odvahy a síly, abychom mohli chodit bez brejlí. Bez těch brejlí, co nemají dioptrie. Bez strachu z ostatních lidí, že nám uvidí do duše. Bez obavy, jací jsme, beze strachu před vlastním Já. Zkusme žít tak, abychom se s klidem mohli všem podívat do očí. A – především sami sobě. Nejen zrcadla nám dokážou vracet, co se v nich odráží.

Jak řekl François de la Rochefoucauld: "Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami."

Přeji vám samá sluníčková setkání s dobrými lidmi.