Antonín Mareš: Nahlédnutí do odkazu Rudolfa Steinera
Dílko začíná vedle úvodu poukazem na jedno s prvních základních děl R. Steinera – Filozofie svobody. Bez znalosti tohoto díla není možné porozumět současné době v jejím duchovně duševním základu. Dále v tomto dílku se setkáváme s tím, jak byl R. Steiner ovlivněn a především inspirován dílem J.W. Goetha, jak se postavil ke svodům světa (dvoje zlo) a následně je zde definován jeho odkaz ve smyslu antroposofie.
Blanka Kubešová: HORROR HILL ... jako zrnko písku
„Arizona. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a vysoká saguara vyrážejí pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně k čiré bezoblačné obloze....“ JERRY, okolo 50, mnohokrát ženatý a obklopený neustále několika přítelkyněmi, utekl v 60.letech z Československa a po mnoha dobrodružstvích se usadil v Arizoně nedaleko Tucsonu.
Ivo Jahelka: Poučení pro osoby vstupující do jednací síně
Tak, a máte to! Sotva jste přečetli první stránky, už jste kvalifikovaně poučeni. Kdyby vám náhodou právě teď přišla obsílka k soudu, máte vystaráno. Nebudete totiž muset na soudní chodbě číst úřední lejstro, které je vyvěšeno na dveřích každé jednací síně. Ušetřený čas tak můžete věnovat něčemu užitečnějšímu, jako třeba zastrašování protistrany či smiřování se s manželkou. Doufám, že mnou zvolená forma vám utkví v paměti lépe než strohý jazyk úřední. Jsem si ovšem vědom letité policejní zásady, která praví: „Důvěřuj, ale prověřuj!“
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (8)
Branou jsme projeli bez potíží. Byla rozestavěná a dosud neuzavřená. Obyvatelé Pelhřímě ohrazovali osadu hradbou z kamenů, jimiž mínili zpevnit val pod kůly palisády, aby před ním mohli prohloubit příkop a časem ho napustit vodou z říčky, jež tu protékala a říkalo se jí Bělava. Strážný na věži mě poznal a zamával mi. Osada byla nyní jako vymetená, každý utekl před prudkým deštěm a tak nás nikdo neokukoval, jak se obvykle stávalo, když se objevil nový příchozí.
Luděk Ťopka: Pruhovaný uprchlík
Pomalu odložím ruksak a dalekohled na klády, opatrně se zvednu, obejdu skládku dříví a blížím se k plotu. Najednou se tráva rozhrne a na cestě stojí malý černožlutý markazínek, tak dva týdny starý. Spatřil mne a utíkal podél plotu dolů po cestě. Došlo mi, že bachyně nemůže být vně obory a že ten malý bez mámy uhyne, nebo padne za oběť nějakému predátorovi.
Tomáš Zářecký: Žádnej soused, dobrej soused
Není nadto, když vás o víkendu vzbudí hádka od sousedů a hlasité práskání dveřmi. Můžete je proklínat sebevíc, ale nic nezměníte na tom, že bydlet v paneláku, kde vás jen tenká stěna dělí od spousty dalších lidí, je občas sázkou do loterie. Někdy to je křik, jindy vrtačka a ve chvíli, kdy toužíte po klidu nejvíce, přijde na řadu capart bez hudebního sluchu trénující na housle či klavír.
Jan Řehounek: Nejkrásnější prázdniny
Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří s sebou vzali souseda Štefana – sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete!
Egon Wiener: Milan Novák, Pražská ulice a Hawaj
Psal mi přítel ze Spojených států, co nebyl doma v Liberci čtyřicet let, že čte mé knížky a vzpomíná na Pražskou ulici. Shodou okolností právě v ní jsem ho viděl naposled. Píše mi na internet, jak jinak v současné době, že jsme si oba dva nezávisle na sobě koupili kola v Pražské ulici u pana Nývlta. Milanův dědeček pracoval ve Vkusu. To bylo výrobní družstvo, kde se tak dobře šilo. Píše mi z Hawaje, jak „chodí“ Pražskou, a jak vzpomíná na kdysi rušnou libereckou ulici a na lidi, jako byl můj táta, kteří tam prodávali, a já vzpomínám s ním. Zavzpomínejte si s námi.
Sloupky Jiřího Menzela (36)
Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření. Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu?
Nemoc je jen špatná písnička
Tvrzení, že „každý zvuk je hudba“ ocení a docení jen ten, kdo se promeditoval a možná i protrpěl ke zjištění, že ucho slyší vždy jen v dokonalých intervalech (tzv. hudba sfér), ale mozek současníka ty dokonalé frekvence „překládá“ ...
Jitka Molavcová: Moje postel
Postel a sen. To patří k sobě. A bylo jich. Co já ve snu už všechno prožila. S kým vším se setkala. Ale snové setkání s Oldřichem Novým bylo nejkrásnější. Postel – katafalk smyslnosti. Postel – andělský kůr nevinnosti. A mezi tím já. Plačící. Smějící se. Čekající. Poste restante. Post skriptum. Pod peřinou, nad peřinou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Sne prodli!
Odpozorováno ze života (3)
Před lety se nacházela v Křižíkově ulici v Praze, téměř přesně naproti Hudebnímu divadlu v Karlíně, prodejna mražené drůbeže. Občas byly k mání drůbky nebo celá drůbež čerstvá. Informace o tom se vždy objevila na výstavních tabulích přímo na ulici.
Zdeněk Horenský: Vojenská základní služba
Nadešel ten čas, kdy i Ervín byl nucen nástupem na vojenskou základní službu splnit svou vlasteneckou povinnost. Jsa již po osmnáctém roku věku odveden a dle rozhodnutí odvodní komise schopen sice jen na stupeň C, což je ten pomalu na rozhraní s modrou knížkou, ale s jasným verdiktem schopen. V tom okamžiku sám sobě přísahal, že se armádě musí nějakým způsobem pomstít, a to se mu nakonec přece jen podařilo. A stalo se to způsobem, který mu byl více než příjemný, účel pomsty armádě splnil a on se při tom měl skoro jako v ráji.
Balada o servírce Hance (1/5)
„Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý.