Ivan Kraus: Útěky Normana H.
Seděl jsem na bílém, písečném břehu ostrova a přemýšlel o tom, co si počít. Právě jsem se dozvěděl od bahamské úřednice zvláštní informaci. Abychom mohli opět opustit ostrov, je nutno navštívit britský konsulát. Ten je však na jiném ostrově, v Nassau. Dle bahamských nařízení se však nesmíme s českými pasy vzdálit z tohoto ostrova. Když jsem úřednici pro jistotu celé zadání úlohy zopakoval, potvrdila mi, že jsem úkol pochopil správně.
Ivan Kolařík: O idylce a havětích
Můj průzkum využívání volného času důchodci mě dovedl k neomylnému přesvědčení, že valná většina ani nepouští draky nebo uzdy svým koníčkům, ale že se z nich stanou vášniví cestovatelé, kteří šmahem zapomenou, že celý život šetřili pro děti, aby měli snadnější život než oni, a klidně, bez sebemenších výčitek svědomí, prošustrují veškeré bankovky za luxusní karavanky, tedy domky na kolečkách, se kterými popojíždějí po Austrálii.
Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“
Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.
Milan Turek: Zmrazená muzika
Pro blaho duše tam musí člověk stát na té zemi, opřít se rukou o bečku, pohladit futro a usrknout slzu, co zbyla v skleněné trubce vinařova nástroje. A ani nebude nikdy slast bez kamarádova ramene obejmutí, daleko uprostřed noci zavýsknutí a ztracené písničky. Nikdo tam na internetu nenajde stisk ruky nad ránem při loučení a tón vzdalujících se přátel.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (4)
Před rozbřeskem jsem byl v sedle. Nad vesnicí se vznášel mlžný opar. Pohanskou slavnost, včetně svatební noci, prožívala celá vesnice. Alespoň to tak vypadalo. Mnozí tanečníci, zmožení namáhavým trdlováním, nedokázali se patrně doplazit na svá lůžka a nyní pospávali kolem vyhasínajících ohnišť, někteří z nich ještě ve vzájemném objetí. „Člověče!?“ zaslechl jsem před sebou. Z vodních par, řinoucích se z hladiny řeky, vynořila se na břehu přede mnou ženská postava. Stála u loďky, naložené až po okraje nejrůznějším nákladem, malovanou masku si z obličeje dosud nesmyla, ale z uší již odložila cinkavé kruhy z bronzu.
Helena Dohnalová: Nákaza
Pokud jste žena, je vlastně jedno, jestli jste blondýna, bruneta, ruso či černovláska. Můžete být i dohola nebo pruhovaná jako zebra a váš manžel se chystá vstoupit do politiky, měla byste zpozornět. Zatím se o tom ještě nepíše jako o epidemii, ale mezi politiky, zvláště ve vyšších funkcích, se nezadržitelně rozšiřuje nákaza, snad přenosná vzduchem jako ptačí chřipka.
Milan Markovič: Neuveriteľné!
Aj vás pritiahol ten osvedčený titulok? Samozrejme, dali ste sa napáliť. Lenže ja to aspoň priznám, máličko som si vystrelil z čitateľa, ktorý z nedostatku vážnejších záujmov alebo len tak zo zvyku zalapá po priehľadnej návnade. A robí to často, súc nepoučiteľný. Veď čo je už neuveriteľné na spoľahlivo zaužívaných prázdnych slovách? A vôbec – existuje dnes ešte dačo, čomu by človek neuveril?
Miloslav Švandrlík: Přijde Mutějíček?/ Vytáhl mě Hejblík
Každý večer, krátce předtím, než usnu, si říkám: „Teď by měl přijít Mutějíček a požádat mě o ruku mé dcery!“ Při této představě se vždycky slastně zachvěji. Neboť je jasné, že bych s Mutějíčkem vyrazil dveře. Vypadalo by to asi takto: Mutějíček by se dostavil ve svátečním oděvu a v ruce by třímal kytku. Jeho nesympatická tvář by se chvěla obavami a vyprahlé rty by cosi naléhavě ševelily.
Pracovný úraz
Strážmajster Brnčalík sa cítil silne frustrovaný. Už roky stával na diaľnici D1, meral rýchlosť uháňajúcim autám, zastavoval nepozorných vodičov a dával pokuty za nevyhovujúci technický stav motorových vozidiel. Stále tá istá činnosť, stále tie isté sankcie, stále tie isté namrzené, ba rozhnevané tváre pristihnutých vodičov. Nik mu ešte nepoďakoval, že mu možno zachránil život, každý na neho len nadával.
Michal Čagánek: Malá (5)
Podle některých se Marek zbláznil, podle jiných konečně přišel k rozumu. To, co v poslední době provedl s obchodním domem, skutečně stojí za zvážení. V první řadě úplně zmizel dětský koutek. Místo něho je zde celé podlaží nazvané Dětský svět. Ten blázen pořádně popustil uzdu fantazie. Ty ji budeš muset také popustit, aby sis to celé dokázal představit. Malebná zákoutí plná barev. Výtvarnou dílnu, keramickou dílnu, pohádkový les. Vůni dřeva, zurčení vody, oblé tvary, čáry a máry, vše dokonale propojené.
Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (1) Začátek cesty
Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.
Emília Molčániová: Záskok | Doživotne | Posledná skúška
Bol som bez práce. Chodil som po fabrikách a zháňal pre úrad práce pečiatky. Prijal by som už, namôjdušu, hocijaký flek, ale odvšadiaľ som počul iba: „Nepotrebujeme vás.“ Na svojej pochôdzke som mal v ceste ešte ZOO. Viem, že táto inštitúcia krachuje, ale nedalo mi, aby som sa o niečo nepokúsil. „Ale, pravdaže sa nám hodíte! Máte ideálnu postavu, skoro dva metre výšku a vážite okolo sto kilogramov, o veľa som sa nepomýlil, však? Takého práve potrebujeme.“ „Smiem vedieť, čo bude mojou náplňou práce?“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (14)
Měli jsme po noční a vycházeli jsme z fabriky. Franta jezdil se mnou, protože půlka auta byla jeho, ale začínali jsme se hádat. Mně vadilo, že když někam chtěl jet musel jsem všeho nechat a odvézt ho tam, protože neměl řidičák. Jemu vadilo, že jsem si do auta kdykoliv skočil a odjel, aniž bych mu něco řekl.
Antonín Suk: Bába z hospody
Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!