více informací o knize
Tajné dějiny hudby

Tvrzení, že „každý zvuk je hudba“ ocení a docení jen ten,

kdo se promeditoval a možná i protrpěl ke zjištění,

že ucho slyší vždy jen v dokonalých intervalech (tzv. hudba sfér),

ale mozek současníka ty dokonalé frekvence „překládá“

a vnímá jako ruchy, sykoty, rachoty, šumoty, vřískoty atd.

 

Tibeťané přitom právě na tyto kategorie zvuky dělí
a pracují s nimi jako s hudbou.

 

Tak jako každý mobil potřebuje občas „dobít“,

tak i náš mozek potřebuje vnější příděl elektřiny:

proto nemáme na uších víčka – celé věky jsme se dobíjeli i v noci
zvuky přírody:

šuměním listů stromů nebo kapek deště, zvuky větrů 

(od tichého vánku přes meluzínu až po rachot vichřice),

šploucháním potůčku, zurčením vodopádu,

nebo pravidelným hučením mořského příboje.

Zvuky přírody nás konejšily a vyživovaly.

 

Už Pythagoras tvrdil, že „nemoc je jen špatná písnička“

a uměl prý hlasem vyléčit různé běžné nemoci.

 

Každá nemoc byla a je na počátku jen malinkým
energetickým rozladěním.

Jenže my už jsme zapomněli, také pro vnější hluk,

co to je umění naslouchat svému tělu,

nevěnujeme pozornost jeho signálům,

a necháváme „rozladění“ dojít až do formy konkrétní nemoci.

Lékař pak léčí koleno, ale příčina byla a je původně zcela jiná.

 

Bioakustika je moderním „zviditelněním“ toho,

co člověk dělával (a opět bude muset zase začít dělat)

odjakživa: zpíval si.

Jakýkoliv stres má za následek jakési malinké rozladění

„písničky“ toho kterého orgánu, té které tkáně.

Dnes víme, že každá buňka zpívá, a je-li nemocná,

začne povrzávat a kňučet

(a rakovinné buňky i v ranném stádiu zhoubného bujení už jen chrčí).

 

Když si člověk zpíval (jako to naši předci dělávali dnes a denně),

ty stovky frekvencí v jeho (neškoleném) hlase pomohly

„doladit“ všechno do toho unikátního gigantického akordu lidství

– a člověk byl zdráv a schopen podat neuvěřitelné výkony.

 

Jenže my zpívat přestali.

Zpívají za nás profesionálové,

kteří se ovšem na konzervatořích učí své hlasy „zúžit“

a potlačit v nich tak všechny alikvoty,

tedy jeho léčebné složky,

a kteří (v televizi dodnes) jen otevírají pusy

– zpěv jen předstírají.

Dnes již ovšem také víme, že

„čím víc maminka jiný stav prozpívá,

tím lépe pak děťátko všestranně prospívá“.

Zvuk matčina hlasu, zvláště při zpěvu,

je pro miminko v bříšku jak signálem pohody,

tak především
(zvláště pro utvářející se neurony v jeho rostoucím mozku)

zdrojem velmi výživných frekvencí.

 

Uvolnění hlasivek totiž znamená

uvolnění emočních bloků.

 

Z tohoto úhlu pohledu jsme všichni jen „oběti obětí“

a své nemoci jsme

 

zaprvé zdědili po předchozích generacích

(dědečkovo kouření ovlivní geny vnoučka,

nachlazení matky nebo stav jejích ledvin v těhotenství ovlivní,

protože se zkopíruje, zdravotní a psychický stav dcery),

 

zadruhé jsme si na ně „zadělali“ negativními emocemi
v dětství a dospívání

(poškození rodiče nás spíše kritizovali a trestali,
místo aby nás do sedmi let jen a jen chválili),

 

a zatřetí jsme je „podpořili“ tím, jak a co jíme,

pijeme, dýcháme, ale i myslíme negativního.

 

Přidejme pak války, hladomory, katastrofy

(tedy velmi negativní psychický stav těhotných žen

a tím i předávání a násobení nemocí v každé další
a poškozenější generaci)

a vyjde nám současný stav světa.
 

 

Nemá cenu něco vyčítat rodičům či prarodičům

– ti ještě netušili, jak moc ovlivňujeme sebe a svůj svět

např. právě negativním myšlením

(kritizováním, vyčítáním, neschopností odpouštět atd.).

My už ale, poprvé v historii lidstva

(i když někteří jedinci o tom všem věděli vždycky)

začínáme vědět a tušit, proč a jak.

 

I invalida nebo umírající babička může zářit štěstím

a být tak sobě i ostatním jakýmsi sluníčkem

(a často jsou to právě lidé, kteří až po nějaké nehodě,

třeba na vozíku, našli skutečný smysl života

a jsou „zdraví“ víc než ti „zdraví“ kolem nich).

 

Již dávný čínský mudrc věděl, že

„chceš-li zjistit, v jaké atmosféře žijí lidé toho kterého království,

poslechni si, jaké písně zpívají“.

Jaké „písně“ (nezpíváme a spíše jen) vysíláme v dnešní době?

Stále rychlejší, hlasitější, soutěživější a negativnější.

Konfucius by tedy z projíždějícího auta,

ze kterého duní ohlušující duc duc duc,

správně usoudil,

že jsme uspěchaní, nesoustředění, hluší,

a že proto neumíme naslouchat a domluvit se

a neustále se jen přeme a soupeříme.

 

Hudba a zvuk jsou daleko důležitější, než jsme tušili

a než nám kdy řekli.

Tibeťané a Indové přitom věděli odjakživa, že

„ten, kdo pochopí zákony zvuku, pochopí i zákony vesmíru“,

a že „zatímco oko těká a neustále jen hledá, ucho nalézá“.

Naše civilizace je až z 90% vizuální:

naprostou většinu toho, co vnímáme, vnímáme očima

(a děti co nikdy nestály poblíž živé krávy, jsou přesvědčeny,
že krávy jsou fialové).

Je nejvyšší čas, už v zájmu záchrany lidstva,

znovu se učit (svému tělu, přírodě kolem i partnerům
ale i kolegům a oponentům)

naslouchat, a znovu začít,

od početí  přes porod a výchovu až ke vzdělání,

zpívat.

 

Dnešní člověk by měl denně pět minut ráno, preventivně,

a nejméně deset minut před usnutím,

léčebně,

zpívat.

 

Děti, kterým jejich těhotné maminky stále zpívaly,

se rodí neuvěřitelně inteligentnější, zdravější, tolerantnější,

vyrovnanější a duchovnější než ty,

které „byly porozeny“ v nemocnicích, pardon, porodnicích.

 

Jak nahoře, tak dole a naopak. Planeta Země, na které

a které by její obyvatelé znovu začali zpívat,

by se (právě tak jako mysl člověka) mohla stát dokonalou,

protože preventivní

léčitelkou jakékoliv nemoci své i lidské

již v samém zárodku případného „rozladění“.

 

Každý člověk by mohl a měl umět zjistit „na vlastní uši“,

že „nemoc je jen špatná písnička“.

A stačilo by si pak zazpívat.