Jan Hora: Sběratel dobrodružství (4) Rybáři z Kiribati
Vlastí Tamanga Teitiky byl kouzelný ostrov s bílou písečnou pláží a rybářskými chatrčemi ukrytými ve stínu palmových hájů. Pocházel z Kiribati, z pásma Gilbertových ostrovů, nacházejících se v tichomořské Mikronesii. Tamango se společně se svým strýcem Takuu Katatiou vypravil 10. prosince 1996 ráno na moře. Vyplouvali spolu každý den za úlovkem do čtyřicetikilometrového volného pásu moře, kde se jim vždycky podařilo naplnit rybářské sítě až po okraj.
Ivan Kraus: Svetr s jeleny
Svetr s jeleny, dostal jsem ho k Vánocům. Byl černý s třemi bílými jeleny, kteří po mé hrudi táhli saně. Byl to neobyčejný svetr, odolný, že ho neprofoukl ani nejsilnější vítr. Stejně dobře odolával dešti. Spolužáci mi ho záviděli a měli proč. Liják máčel jejich svetýrky, až zplihly, avšak můj svetr zůstal netknutý.
Iveta Kollertová: Byla jsem královnou
Jediné, na co jsem si zatím ale netroufla, bylo nakupování. Sama bych se do obchodu neodvážila, ani to u nás dost dobře nejde. Nechápu všechny ty architekty či projektanty, co plánují chodníky a přejezdy. Možná se tomu říká bezbariérový obrubník, ale ti dotyční zcela určitě nikdy na vozíku neseděli.
Petra Nachtmanová: Bílé čertisko
„Začertím si, Zuzko,“ spustil na mě Majk hned po ránu čtvrtého prosince. „Ty?“ prohlížela jsem si téměř kostnaté bílé tělo a divila se nešťastnému rozhodnutí. „Myslíš, že někoho dáš do pytle?“ „To nevím, ale jsem si jistý, že už nejsem anděl. Deset let jsi měla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se neměl pouštět do andělů a loňský rok mne za to potrestal tragickým osudem.
Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o podzimu
Je podzimní odpoledne. Jsme venku, zachumlaní v teplých bundách a hledáme tu pomyslnou hranici mezi podzimem a zimou. Neboť, jak psali v novinách, „paní Zima už přebírá žezlo od Podzimu a chystá se vládnout“. Tak dobře. Zde podávám zprávu o našem pátrání:Trávě už je zima a oblékla si šaty z jinovatky.
Antonín Suk: Muškaření
V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.
Ivan Kraus: Televizní zajíc
Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)
Konečně začínalo být v Radňově tepleji. Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili.
Egon Wiener: Kočky | Svět pod paneláky
Nemám rád chlupatá zvířata a taky hady, ještěrky, žáby a mloky. Mnozí páchnou, jsou slizcí a nechtějí si hrát. Nekomunikují. Má přítelkyně jednoho z těch živočichů vlastní. Kocoura. Kočka, kocour, myš nebo fretka, to je jedno, snad jenom, že tenhle kocour vůbec nesmrdí. Čím mě však uráží, je to, že mě přehlíží. Já pro něho jednoduše neexistuji. Když mě vidí, mizí. Kam? Nevím. Proč? Nevím.
Blanka Kubešová: Dárek pod stromeček - Spisy Františka Langera
Je to už čtyři roky, co přišel nadační fond Fr.Langera°° a jeho duchovní otec PhDr.Vladimír Justl se záslužným projektem, jak přiblížit širší veřejnosti dílo tohoto časem polozapomenutého spisovatele a dramatika.
Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není
Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.
Karel Bůna: Vzpomínky, čili defragmentace
Čím to asi je, že se v pozdním věku všichni v myšlenkách vracíme k dějům dávno minulým, že se nám nečekaně a většinou i nechtěně před očima objevují vzpomínky na něco naprosto nedůležitého, co náš následující život vůbec neovlivnilo? Je náš mozek „harddisk“, stejný jako ty počítačové, jen z jiného materiálu, místy zatížený resty životních zážitků či drobných událostí? Potřebuje rovněž občasnou defragmentaci? A když tak neučiníme sami zpytováním svědomí nebo zpovídáním se někomu, čistí se tento náš „harddisk“ samovolně?
František Mendlík: Odměna za krádež v restauraci Šerák
Výpravčí Vašek Rambousek pamatuje osvětlení návěstidel a výhybkových těles petrolejem. Na stavědlech a traťových hradlech čistil komínky a doléval petrolej.Člověk snadno přivyká civilizaci. Pobyt na chatě bez vymožeností civilizace může být pro romantické duše zážitkem. Většina populace však raději vstřebává drsnou krásu přírody prostřednictvím televizní obrazovky.
Jan Jurek: Tichý člověk
Bylo to tiché klidné místo, chtělo by se říci téměř zapomenutý kout světa. Každý tam znal každého a věděl o něm tolik, jako by to byl člen rodiny. Až na jednu výjimku. Muž, který se tam jednoho krásného dne objevil, byl pro tamní starousedlíky velkou neznámou. Koupil si starý malý dům, položený v přívětivém a hřejivém prostředí pod kopcem plným vinic a v závětří už tak málo zabydleného místa. O tom člověku kolovaly nejrůznější řeči, ale jen malá část z nich se zakládala na pravdě.