Egon Wiener: Kočky | Svět pod paneláky

Rubrika: Literatura

Kočky

Nemám rád chlupatá zvířata a taky hady, ještěrky, žáby a mloky. Mnozí páchnou, jsou slizcí a nechtějí si hrát. Nekomunikují. Má přítelkyně jednoho z těch živočichů vlastní. Kocoura. Kočka, kocour, myš nebo fretka, to je jedno, snad jenom, že tenhle kocour vůbec nesmrdí. Čím mě však uráží, je to, že mě přehlíží. Já pro něho jednoduše neexistuji. Když mě vidí, mizí. Kam? Nevím. Proč? Nevím. Kdysi, v rozpuku jeho mládí, jej kdosi i se sourozenci umístil do kontejneru. Byli to, jak se zdá, muži, neboť k nim pojal zášť a nedůvěru. Aspoň tak to vidím já. Nestál ani o to, aby mi tuhle část životopisu autorizoval. To s ženami si takhle nezahrává. Ty ho krmí a přepravují k lékaři. Muži jsou tu dobří jen k tomu, aby zase z bytu odešli…

Je to diskriminující a pro nás chlapy ponižující. Od kdy kočky mají co přehlížet pána tvorstva? Zralého muže? Setkání, nesetkání, vždy to odstůně mé sebevědomí. Přerůstá mi to přes uši. Tohle snad není kočka, to je svědomí. Zpytuji jej pokaždé, kdykoli na kocoura pomyslím. Má něco, co mi schází. Dlouhý zahnutý prst, respektive dráp, kterým mi něco ukazuje, kterým mě odkudsi zpod postele rentgenuje, hlídá a nabádá. Co já vím? Vítězí nade mnou v psychologii, v testech hrdosti a přehlížení. Drtí mé ego, tančí na mém já a s rozkoší intelektuála odchází uprostřed divadelního dějství. Nelíbím se mu. Tím jsme to zjednodušili a můžeme se odporoučet.

Jsme jenom lidé. Kočky tu zůstávají, ptáci létají, hadi se plazí a ryby tiše plavou od moře k moři. Co jsme jim my, lidé, dali? Pracují pro ně lobisté i různé politické strany. Zvířata jsou dnes byznys. Drogy, ženy a oni. Pak teprve nafta, drahé kovy, potravinové doplňky, losy.

Jo, tak to ve světě dnes chodí a zavinili jsme si to sami. Zrušili jsme otroctví, šlechtu, plynové lampy, Textilanu, libereckou mlékárnu a přestaly růst houby. Lidí je jako much. Jsou všude a jsou všudypřítomní. Nedivme se potom, že jsme alergizující pro mnoho plemen, co chodí po čtyřech a nemluví naší řečí.

Kočky, kočky, samé chlupy a nechtějí si se mnou hrát. Jsou prý hrdé. To já taky, ale přeci, sakra, my jsme lidi, tedy něco víc. Na to se ti chlupatí nezmohli. Je to obtížné a je to o palci, který stojí v opozici k ostatním prstům.

Když to celé zjednoduším, je i vám jistě jasno, jak hluboko jsme klesli. Jak vysoko to jejich krédo vzlétlo! Zvlášť u toho kocoura Jany. Něco mám v plánu. Já s tím zatočím. Nejde to takhle dál, přemýšlím…

Svět pod schody paneláku

Na stromě seděla straka a pod ním štěkal pes. Tak nějak vnímám přírodu v našem parčíku uprostřed města. Pokaždé, když pospíchám a zavírám dveře od domu, nechtěně s nimi bouchnu. To vyruší straku hnízdící na stromě několik metrů odsud, a psy chodící s pány brzo ráno na malou stranu. A že jich kolem pobíhá! Pokaždé se nějaký najde a rozštěká ty ostatní. To byla moje městská příroda … Až dosud.

Vynesl jsem do kontejneru odpadky. Bylo časně ráno a kupodivu ten den mě nevítal žádný z okolních psů. Stojím na schůdcích vedoucích k našim panelákovým dveřím. Rozdýchávám ten chladný jitřní vzduch a rozhlížím se. Ticho kolem mne omamuje. Jindy rušná křižovatka je úplně prázdná. V parku konečně usnula bezdomovkyně. Vidím kolem sebe svět a není to ten, co znám. Podobá se světu pohádkové „Šípkové Růženky“.

A to jsem spletl. Zpod schodů našeho domu vylézá cosi strašně chlupatého a za ním, taky asi kočka, hubené malinko odrostlé, tak půlroční koťátko. Ten huňáč, jak jsem se později dozvěděl, nebyla kočičí máma ani kocour Mikeš, ale kočičí anděl strážný, kdysi ztracený siamák, kocour, dnes opatrovatel malého kocourka, kterého adoptoval, o kterého se stará a kterého chrání…

Oba si tiše vyšlapují trávou, jeden za druhým, aby vše stihli do rozbřesku. Bydlí a veškerý svůj čas tráví pod schody, kam jim i sousedi dávají něco k snědku. Siamák má už něco za sebou a je opatrný, mladého hlídá na každém kroku. Připadá mi jako seržant od červených baretů. Je mohutný a vzbuzuje úctu. Neobtěžuje, nelísá se. Je si vědom své převahy a ignoruje marné snahy o sblížení s lidmi. Je tu proto, aby chránil mladšího. Je si ten vědom své výjimečnosti?

Jsou si ti dva nepodobní. Siamák v ochraně mladšího našel své kočičí poslání. Teď defilují přede mnou. Panečku, to je pro vyznamenání! Konečně je vidím na vlastní oči. Znal jsem je dosud jen jako legendu naší čtvrti, bájnou dvojici, něco jako pověst o králi Artušovi. Obešli své teritorium a oba se vrací mokří ranní rosou pod své betonové schody do svého hradu. Do bezpečí.

Stojím pořád s tím nevysypaným košem na odpadky a přemýšlím. I to je tvář města. Tak, jako jsou zdraví a vedle nich jsou nemocní, tak jako vedle mladých, žijí staří. I svět zvířat má svá podobenství, ztráty i krásné nálezy. To jenom člověk často pro oči nevidí. Svět není jenom náš, dosud silných, mocných a zdravých, všeho schopných lidí. Je to svět přírody, o které si jen myslíme, že ji známe. Jsme jenom její nezdárné děti, co vyrostly a mají plnou pusu sebechvály a na očích klapky.

Myslíme si, že vzdělání nás opravňuje k tomu, abychom vládli, a potom se setkáme zcela nahodile s něčím, co se vymyká našemu chápání. A tady začínají naše problémy. Náš patent na rozum je v koncích. Hledáme, jako vždy, snadná řešení, rychlá, laciná, účinná. Svět podle člověka. Co nezaškatulkujeme, tomu nerozumíme a chceme to zničit. Ctíme jen své zákony a zákonitosti lidí. Jim jsou však nadřazeny zákony přírody, etiky, tolerance, pozitivního myšlení a chápání. Až poznání prostoupí našimi činy, pomůže nám to otevřít oči a pochopit i to, čemu se instinktivně bráníme. Zbavíme se prapůvodní atavistické obavy, že všichni ti ostatní se snaží naši rasu – člověka zničit. Kdysi snad. Dnes už tomu tak není. Ale strach o přežití zůstal v nás. A bojíme se stále, počínaje mikroby, hady, žábami, pavouky, kocourem i malými kocourky…

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 11. 2011.