Čím to asi je, že se v pozdním věku všichni v myšlenkách vracíme k dějům dávno minulým, že se nám nečekaně a většinou i nechtěně před očima objevují vzpomínky na něco naprosto nedůležitého, co náš následující život vůbec neovlivnilo? Je náš mozek „harddisk“, stejný jako ty počítačové, jen z jiného materiálu, místy zatížený resty životních zážitků či drobných událostí? Potřebuje rovněž občasnou defragmentaci? A když tak neučiníme sami zpytováním svědomí nebo zpovídáním se někomu, čistí se tento náš „harddisk“ samovolně?

Uvedený fenomén dokazuje i to, co se mi nedávno mihlo před zavřenýma očima při usínání. Vzpomínka z časů, kdy naší nejmilejší četbou byly „indiánky“ spisovatele a dobrodruha Karla Maye, kdy každý z nás chtěl být Old Shatterhandem a mít za přítele Vinnetoua. Méně nároční vrstevníci brali zavděk Old Firehandem či Old Shurhandem. Jen o Hadži Halefa Omara nikdo moc nestál, nikoliv proto, že to byl muslim, dovolávající se Allaha, ale jevil se nám málo hrdinský a byl směšný svým zjevem. Pak tu byl ještě massa Bob, nikým z nás naprosto nezastupitelná románová postava, nikdo mezi námi totiž nebyl tmavé pleti.

Události náhle se mi před očima promítající a dále líčené, se udály na počátku II. světové války. Byli jsme sice již dětmi školou povinnými, ale národnost spisovatele nás ani v oné vypjaté době naprosto nezajímala. Spisovatelovo jméno, May, nám znělo spíše anglicky a jmenovaný nakonec psal o časech dávno minulých, pravděpodobně o druhé polovině 19. století. Soudě tak podle výzbroje v dějích vystupujících osob. Ty měly převážně jednoranové pušky, snad Manlicherovky či dokonce předovky ještě staršího data. Až na Old Shatterhanda, vlastnícího proslulou zázračnou a rozměrným zásobníkem vybavenou Henryovku.

Byli jsme taková předměstská tlupa, která neměla v blízkém okolí konkurenta. Počet do ní náležejících kluků se neustále měnil. A byla to skupinka demokratická, neměli jsme žádného stálého vůdce, rozhodovalo se kolektivně. Těch několik jedinců z našeho okolí, kteří stáli mimo, byli buď maminčinými mazánky nebo naprostými zbabělci, bojící se přelézt ploty sousedů pro získání lupu, většinou nedozrálého ovoce či nějaké zeleniny. Samozřejmě jsme kořist konzumovali vždy nemytou. Nám, dětem, protilátkami proti všem nákazám dostatečně vybaveným překusováním žížal při přijímání do té naší tlupy, naprosto nic uškodit nemohlo. A to ani zelenina ze zahrady souseda škudlila, známého tím, že každé ráno hnojil záhonky rozmíchaným a rozředěným obsahem vlastního nočníku.

Náš pocit moci, pocit vládců části našeho městečka dostatečně uspokojovalo, když někdy zabloudil do našeho teritoria chlapeček ze středu města, kterého jsme pak mohli štvát a nahánět a po jeho lapení děsit vymýšlením tortur na mučednickém kole, kam jsme se ho naoko chystali přivázat. Nikdy k žádné krutosti nedošlo, děs v očích nahodilé oběti nám vždy plně postačil posílit sebevědomí.

O nějakém adrenalinu nebo podobných fujtajblech běžných v dnešní době tehdy nebylo nic známo, a přesto nás silně vzrušovalo vše neznámé a nepoznané. Taková zkouška odvahy, která se skládala tak, že jsme po tmě prošli - jak se nám tehdy zdálo - nekonečně dlouhým hřbitovem a podepsali se křídou na zadní hřbitovní zeď, nás dlouho nebavila, a tak jsme byli rádi, když jednou můj starší bratr vyčetl či odněkud vyhrábl novou hru, nové téma: „Skok do neznáma.“ To ale po několika dnech hrozilo pomalu vyšumět, pro naši neschopnost nalézt vhodné místo ke skoku. Ale nakonec k tomu skákání přece jen došlo. Předtím jsme však vyvedli ještě něco jiného.

V některé z „májovek“ jsme se dočetli o indiánském způsobu pečení stepní hrabavé drůbeže zajímavým způsobem, který zbavoval hladové trapery té nejprotivnější práce při přípravě chutné krmě. Tou bylo škubání peří. Princip, jak bylo psáno, byl jednoduchý: ulovený pták se oplácal řidším bahnem či mokrou hlínou, nejlépe jílem, a pak se vložil do připraveného ohně, vlastně do vrstvy žhavého popela. Pak prý, po upečení, stačilo žárem ztvrdlou zeminu včetně v ní seškvařeného peří otlouct a cpát se a pochutnávat si. Představa takových hodů nás donutila k akci. To by přece bylo něco jiného než tehdy přečasto podávaný válečný umělý med, postrach našich snídaní!

Byl do detailů vypracován plán, dle kterého jsme o několik dní později na samotě u lesa, které se říkalo „Pušhojzry“, rozestoupeni do rojnice uštvali slepici v práci jsoucích tamějších obyvatel. Rychle a co nejméně nápadně jsme se s ní přesunuli mezi nedaleké pískovcové skály. Část zúčastněných lovců honem nasbírala suché větve, a to přesně podle návodu severoamerických Indiánů co nejsušší, aby nás rozdělaný oheň svým kouřem neprozradil nepřátelům. Ti starší a důležitější z nás pak zbavili nebohou slepici života, pamatuji si přesně, že jsem se nedíval jak, ale jistě nezaostali za krutostí původních obyvatel Divokého západu. Pamatuji se však detailně na to, jak důkladně byla slepice oplácána mokrou hlínou. Ani peříčko nikde nečouhalo!

Oheň se po nějaké době poněkud rozhrábl, hliněná koule se zahrabala do žhavých uhlíků a navrch se znovu přiložily kusy žhavých větví. A pak se již jen přikládalo a čekalo a čekalo. A přemýšlelo, jak připravenou baštu rozdělit co nejspravedlivěji. Různá navrhovaná řešení nebyla nakonec ani dostatečně prodebatována, ani odsouhlasena, a to pro nezvyklé zvuky, ozývající se z ohniště. Takové jakési soptění, pukání a odfukování, něco, co velice připomínalo ranní vypouštění bzdin po luštěninovém jídle, jak se to spisovně označuje. Vše bylo navíc doprovázeno příšerným puchem.

Někdo z těch odvážnějších mezi námi odhrnul větví vrstvu popela a hořícího dřeva nad hlínou oplácanou slepicí a ukázal se úděsný obraz. Z té soptící koule si něco proráželo cestu na povrch, něco nesnesitelně smradlavého a tekutého. Vše bylo navrch okořeněné „vůní“ škvařícího se peří.

Zklamaní výsledkem našeho marného snažení a do nenávratna mizejícího požitku jsme ale i nadále pevně věřili v neomylnost „indiánské kuchařky.“ Moudřejší z nás začali zkoumat, kde se stala chyba. Stala se, stala. Dnes už nevím, který Einstein mezi námi zjistil, že jsme zapomněli na zcela samozřejmou věc, známou všem hospodyním, jakož i každému Indiánovi nebo traperovi, a to bylo zbavení kořisti vnitřností, čili vykuchání. Na konec té příhody se už moc nepamatuji. Puch z té akce mě však pronásledoval mnoho let, kdykoliv jsem spatřil nějakého opeřence. Naši tlupu ten neúspěch naštěstí nerozložil, vina byla kolektivní.

Zpět ke „skoku do neznáma.“ Opět si nepamatuji, zda to byl jen název nějaké knihy či události, ale to „neznámo“ nás upoutalo. A našlo se i místo, kde se to dalo vyzkoušet. Byla to prostě skála, skupina pískovcových balvanů ve stráni a mezi nimi několik smrčků rozdílných výšek. Dolů nebylo z těch asi třímetrových balvanů vidět, a nějaké jiné zjevné nebezpečí se nedalo podle našeho úsudku předpokládat.

Nás skokanů odvážlivců bylo asi šest. Lépe řečeno, byli jsme jen skupinka statečnost předstírajících bázlivců, obávajících se před ostatními přiznat strach. Losovalo se, v jakém pořadí budeme skákat. Řízením osudu si můj starší bratr, původce nápadu, vytáhl jedničku. Skákal tedy první. Než se z vybraného balvanu odrazil, poněkud zaváhal, ale potom tedy skočil a zmizel mezi smrčky. Slyšeli jsme už jen tlumený dopad a pak bylo ticho. „Josefe, Pepíku, ozvi se!“ volali jsme úpěnlivě a zoufale v obavách, že se mu něco ošklivého přihodilo. Konečně se ozval a sděloval: „Kluci, je to bezva, dopadl jsem do trávy, klidně skákejte!“ Protože po něm vylosovaní kluci váhali, chtěl jsem já, jeden z těch mladších, ukázat, že nejsem žádná měkkotina, že také dokážu to, co můj o tři roky starší bratr. Odstrčil jsem zbabělce a skočil. Ze strachu jsem samozřejmě zavřel oči a jen si rukama chránil obličej. Dopad byl hrozný. Nečekala na mně žádná hebounká travička, žádný mech, ale spousta malinových a ostružinových šlahounů. Trny se mi zaryly do nahých nohou a jiných citlivých míst, nedostatečně krytých nohavicemi kraťasů. Dříve, než jsem stihl vykřiknout bolestí, zacpal mi bratr rukou ústa a zasyčel do ucha něco jako: "Psst, ticho, nic jim neříkej, nebo neskočí a my budeme ti jediní blbci.“

Škodolibost zvítězila nad utrpěnou bolestí, a tak já dokonce zval dalšího skokana licoměrným:

„Skoč, je to bezva, nic to není.“ Následovali nás ještě dva, ale ten druhý zaječel bolestí dřív, než jsme mu zacpali pusu, a tak poslední dva skokani včas uprchli.

A to je všechno. Jsem teď už jen zvědav na to, zdali mi můj harddisk při další samovolné defragmentaci prozradí, zda naše klukovská tlupa měla takových zážitků víc, zda mi dokonce připomene i zapomenutá jména těch dávných kamarádů a rovněž čas rozpadu té party. Já si už víc nepamatuji a žádné zápisy či poznámky o tom nemám.

Komu moje povídání připadá dětinsky naivní, ať ho dál nečte. Myslím si, že jsem ve věku, kdy mám na takové návraty právo. Ty, kteří jsou v  popsanou defragmentaci ochotní uvěřit, prosím, aby se pozorovali, vzpomínali a svá různá zjištění mi dali na vědomí. Jsem velmi zvědav, zdali podobnou úchylkou netrpím jen já sám.

Mohu ji doložit dalším příkladem. Při psaní tohoto povídání se mi vybavila vzpomínka na hrůzou vytřeštěné oči naší matky, která si jednoho podzimního dne náhodou všimla, že si u zdi hřbitova opékáme brambory na doutnajících zbytcích ztrouchnivělých rakví ze zrušených hrobů, které místní hrobník naházel za hřbitovní zeď. Pro nás to bylo jen vhodné a lehce dostupné topivo.

Zkrátka, byli jsme docela jiní než dnešní dětičky ve stejném věku. Našimi idoly nebyli křepčící zpěváci, chytající se za kalhoty v rozkroku, nebo polonahé zpěvačky, nakrucující se u tyčí jako povětrné ženštiny. Co se těm asi jednou mihne před zraky při defragmentaci jejich harddisků? Že by haldy hranolků s kečupem?