| Svetr s jeleny, dostal jsem ho k Vánocům. Byl černý s třemi bílými jeleny, kteří po mé hrudi táhli saně. Byl to neobyčejný svetr, odolný, že ho neprofoukl ani nejsilnější vítr. Stejně dobře odolával dešti. Spolužáci mi ho záviděli a měli proč. Liják máčel jejich svetýrky, až zplihly, avšak můj svetr zůstal netknutý. Sotva začalo pršet, naježil se tak, že kapky vody se ho sotva dotkly, odrazily se a klesaly rovnou na zem. Byl hrubosrstý jako teriér a já ho miloval jako žádný jiný kus svých svršků. Nosil jsem svetr až do dne, kdy mi byl malý a kdy bylo nutno předat ho sestře Elišce.
Ta v něm vynikala v krasobruslení. Skákala v něm komplikované skoky a točila vířivé piruety. Svetr jí pomáhal získat body v povinné i ve volné jízdě. Také v něm vyhrála několik lyžařských závodů. Vyprávěla pak, že svetr se tak šikovně přitisknul k tělu, že při sjezdu ze svahu kladla menší odpor vzduchu a mohla tak nabrat větší rychlost.
Po Elišce získal svetr Michael.
Hrál ve svetru šachy a vyhrál dokonce i několik turnajů. Při pohledu na mohutné spřežení jelenů se soupeři roztřásli a zapomněli předem promyšlené tahy.
Po Michaelovi převzal svetr Jan, který zjistil, že kdykoli si svetr oblékl - neucítil žádnou ránu. Zpráva o tom se roznesla po Letné a tamní kluci brzy pochopili, že útočit na bratra v zázračném svetru nemá smysl. Jan si byl vědom své převahy a nesvlékal svetr ani v létě.
Jednoho dne se však i on s ním musel rozloučit. Protože si byl vědom výhody, kterou tím ztrácí, uzavřel nejprve mír se všemi nepřáteli.
Spěchám říci, že jsme nosili věčný a neobyčejný svetr v době, kdy bylo zvykem měnit si zachovalé věci a kdy po celé zemi putovaly balíky se šatstvem sem a tam. Byl to čas, kdy k tomu, aby se člověk dojal, stačilo zalistovat albem rodinných fotografií a uvidět na něčí hlavě svou starou rádiovku.
Nic nepoutalo a nedrželo rodinu pohromadě tak, jako důvěrně známý kabát nebo staré sako, které se náhle objevilo na některém z potomků. Pohled na snímek vzdáleného příbuzného ve věrném starém hubertusu, dokázal citově zapůsobit víc, než mnohá slova. Naše stará větrovka na synovci nám připomněla toulky po horách. Pár holínek voněl procházkami kolem řek. Bílé košile zněly hudbou prvních tanečních a tmavé šaty přivolaly dávné maturitní otázky a taháky.
Viděl jsem strýce, s pověstí vypočítavého obchodníka, ve chvíli, kdy uviděl mou maturitní fotografii. Byl jsem na obrázku v obleku, v němž strýc před lety sloužil jako vrchní v baru nechvalné pověsti. Strýc se dlouze zahleděl na obrázek a do očí mu pomalu stoupaly slzy.
Nebylo proto divu, že nakonec matka dlouho přemýšlela, komu by mohla svetr s jeleny darovat. Po delší úvaze se rozhodla pro bratrance menšího vzrůstu, který byl natolik rozumný, že mu svetr bylo možno svěřit.
"Chce studovat přírodní vědy a jeleni mu budou blízcí," rozhodla.
Bylo to správné rozhodnutí. Bratranec nosil svetr po všechny semestry, tak dlouho dokud se nestal nejen doktorem přírodních věd, ale i kandidátem Akademie. Jeho rodiče byli přesvědčeni, že úspěchu dosáhl proto, že dobře studoval a byl pilný. My jsme však věděli své. Sám bratranec se nám jednou přiznal, že profesoři byli jelením spřežením tak zaujatí, že mu při zkouškách zapomínali klást složitější otázky.
Když poněkud přibral na váze, putoval svetr dál.
Jednoho krásného dne jsme však ztratili jeho stopu. Přes veškeré pátrání se nikomu nepodařilo zjistit, kam se svetr s jeleny poděl.
Kolovaly různé zprávy.
Jeden příbuzný, který po svetru toužil a jemuž se ho nepodařilo získat, tvrdil, že ho dostal někdo, kdo nezaložil rodinu, nepostaral se o potomky, ani nikoho neadoptoval. Ukázalo se však, že informaci šířil jen z pouhé žárlivosti.
Jiný vzdálený příbuzný hlásil, že zahlédl jeleny na jednom moravském nádraží. Pro velký nával cestujících však nemohl ani majitele, ani svetr identifikovat. Také zpráva o tom, že ve svetru s jeleny byl viděn bezdomovec, se nezakládala na pravdě. Zjistili jsme, že sice šlo o jeleny, ale netáhli žádné saně, jen se pásli na pletené louce.
Ačkoli rodina i příbuzní přijali řízení osudu, nepřestalo se o svetru mluvit. Prarodiče o něm vyprávěli potomkům oblečeným do T-shirts, kteří naslouchali příběhu jen ze zdvořilosti. Svetr s jeleny jim nic neříkal.
Teprve když jedna praneteř potkala čirou náhodou v Kanadě mladého dřevorubce, za kterého se vdala, celá rodina znovu ožila.
Poslala nám totiž fotografii.
Snímek je barevný, praneteř je na něm se svým manželem a ten má na sobě svetr s jeleny.
Všichni jásali. Prohlédl jsem si také obrázek, ale neměl jsem důvod k nadšení. V prvním okamžiku jsem chtěl všem sdělit pravdu.
Pak jsem si však uvědomil, co bych tím způsobil. Jaké následky by má zpráva měla na sebevědomí rodiny. Jak by zapůsobila na příbuzné, kteří nepřestávali věřit, že svetr, který nepodlehl ani ohni, ani meči, se opět objevil. Představil jsem si, jak ženy, až se dozví pravdu, poklesnou na duchu, poruší dávnou tradici rodu a přestanou posílat prádlo na sever, na jih, na východ a na západ.
Rozhodl jsem se, že budu raději mlčet.
Od té doby žiji s tajemstvím.
A ačkoli znám pravdu o skutečném počtu jelenů, nikdy ji neprozradím.
 |
