Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (16) V zajetí čínských lupičů
Na podzim roku 1925 se doktor Howard vypravil na farmu svého přítele Willa Palmera. Bylo to v čínské provincii Hej-lung-čiang, blízko hranic s ruskou Sibiří. Palmer tady vyučoval domorodé zemědělce moderním způsobům hospodaření. Celý kraj byl v té době sužován bandami čínských lupičů. Armáda se je sice snažila pronásledovat, ale pro nedostatek vojáků neměly akce valného účinku. Rolníci si museli pomáhat sami.
Miloslav Švandrlík: Kriminálnická Lhota
Pakl se opět vrátil z nemocnice, zatímco Stolouš si v nápravném zařízení ještě nějakou dobu pobude. Těžké ublížení na těle není žádná bezvýznamná záležitost. Pro naši malou, leč výstavnou obec to není ovšem nic potěšujícího. Pakl je v jednom kuse ve špitále a ztepilí chasníci putují jeden za druhým do lochu. Už se nám na okrese začalo říkat Kriminálnická Lhota.
Kamila Urbanová: Dorotka z Ameriky
Mamince přišel začátkem ledna 1990 balíček od její sestřenice z amerického Pittsburghu. Zásilka obsahovala kromě krabičky modrých bonbónů, skleničky arašídového másla a papírové desetidolarovky, také dopis psaný lámanou češtinou. V dopise byla smutná zpráva o smrti maminčina strýčka Ronalda, který emigroval ve třicátých letech minulého století do USA. Jeho dcera Dorotka opustila naší republiku tehdy jako malá holčička.
Lucie Frejková: Italské kouzlo
Bylo mi čerstvých 18 let a měla jsem sen. Tajně jsem o něm snila před spaním, představovala jsem si život takový, jaký jsem chtěla. Zatím jsem do mého snu nedala žádného muže, protože jsem chtěla být svobodná a rozhodovat se sama. Odložila jsem další výkres do mé složky a šla jsem se umýt od barev a zároveň si i odpočinout od tříhodinové práce. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, přidala jsem pěnu a ponořila jsem se do vody. Tak uklidňující.. taková úleva…
Ivan Kolařík: Úvaha o pivě
A jak se krásně v takové hospůdce panečku čurá! To samozřejmě mohou patřičně vychutnat jenom pánové. Nad žlábkem pisoáru si gentlemani vyměňují životní zkušenosti, probírají kvalitu piva, politiku, sport a někdy i osoby slabšího pohlaví. Tam se take utužují přátelství na život a na smrt. Ke stolům se pak na další dvě minuty než je nutné příjemný rituál opakovat, pánové vrací neskonale štastní, žízniví a lační si dát další půlitřík.
Sloupky Jiřího Menzela (4)
Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu. Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně.
Luděk Ťopka: Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub
Jednou, bylo to takhle zjara roku 1930, jsem seděl u táty v kanceláři a prohlížel si nové číslo Stráže myslivosti, když se otevřely dveře a dovnitř vešel, s uctivou úklonou, vysoký, hubený chlap v hnědé vybledlé kamizole se zeleným límcem, s ruksakem na hřbetě, švarcenberákem na hlavě a dubovou sukovicí v ruce - facír Vincenc Sláma, mezi lesáky v celém Pošumaví známá postava s toulavými botami na čapích nohou a věčnou žízní ve vysmoleném hrdle.
Ivan Kraus: Jedna ku deseti
Otec mlčel i později, v Petschkově paláci, kde to bylo mnohem těžší, protože otázky kladlo gestapo, které očekávalo jasné odpověďi. Výslechy však probíhaly v poněkud jiném poměru, než jaký předpověděl pan bankéř. Obžalovaný byl sám a protože ho vyslýchal komisař s pomocí tlumočníka a zapisovatelky, bylo to tři k jednomu. Komisaře tehdy zajímalo, co otec ví o šíření protistátních letáků. Otec tvrdil, že neví nic, a když řekl komisaři, že neví ani o součástkách k tajné vysílačce, dostal od něho facku.
Pavel Landa: V bílém plášti
Pan Kulíšek, vytáhlý tympanista Amatérského symfonického orchestru s brýlemi bez obrouček, vozí dvakrát týdně invalidní manželku na jakousi rehabilitaci do pražské nemocnice Na Bulovce. Odevzdá ji v příslušném oddělení a pak se musí hodinku a půl poflakovat po nemocnici. Nic zábavného. „Tak se tam zkuste procházet v bílým plášti, to by mohla být legrace,“ navrhoval při čtvrteční orchestrální zkoušce zarostlý lékárník a klarinetista pan Dubský a hned slíbil, že panu Kulíškovi bílý plášť zapůjčí. Tak se také stalo.
Egon Wiener: Poštovní známka | Přírodou Libereckého kraje | K doktorovi
Až ta tu jednou nebude, zmizí ze světa kus historie. Tady už nejde o sladká mejdlíčka, co jsme si kdysi kupovali za dvacetník. Známka, aspoň pro nás, kluky, co jsme je sbírali po jedné, každá měla téměř cenu tuny zlata. Známky. Jedna, nebo celé hrsti, obálky v Pofisu, sáčky za tři, pět, za deset kaček na osobu. Žádný z nás nebyl organizovaný filatelista a měl k tomu řadu důvodů. Byli jsme nezávislí. Nebyli jsme členy žádného klubu. Jeden druhému jsme se „poctivě“ snažili vyčudit, co měl ten druhý za raritu.
Vlasta Smržová: Jak jsem nebyla znásilněna
V posledních letech se s násilím přímo roztrhl pytel. Nemine takřka den, aby se v černé kronice neobjevil nějaký případ loupežného přepadení nebo i znásilnění. Mělo mi to být varováním, abych nechodila do lesa neozbrojena. Ale nebylo. Zprvu jsem sice s sebou nosila podomácku vyrobenou pistoli ještě po nebožtíkovi, jenže byla těžká a mačkala mi v košíku houby.
Vladimír Kulíček: Alternativní život
Zdá se neuvěřitelné, že alternativa může zasáhnout v záležitosti výuky i do tak zdánlivě usedlé vědy, jako je matematika. Pamatujeme, jak před léty vtrhly do matematiky školních dětí množiny. Učitelům, kteří museli novou výuku zvládnout, přinesly bezesné noci, rodičům rozpaky a žákům, kteří se přizpůsobili, se postupně vytratily z hlavy obyčejné kupecké počty.
Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku
„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.