Když nedokážu říct, co bych chtěl, napíšu jí dopis. Psaní dám do obálky a pošlu jí ho. Nebo ho nechám ve škole ležet na její lavici. Napsat dopis je určitě lehčí, než mluvit, už proto, že si mohu rozmyslet, co chci napsat. Na papíře se nekoktá.
Tuhle část plánu jsem měl hned, zbývalo jenom napsat dopis, tak aby na Janu opravdu zapůsobil, aby po jeho přečtení neměla oči pro nikoho jiného, než pro mě.
Měl jsem dokonce chuť si trochu představit, co ten okouzlující dopis s ní udělá, až ho bude číst. Ale včas jsem se zarazil a zakázal jsem si na to myslet, protože vím, že bych to psaní nikdy nenapsal. Nejdřív práce a pak zábava – řekl jsem si – a pustil jsem se do toho.
Milá Jano, – začal jsem – předem mého dopisu přijmi…
Zarazil jsem se hned u toho oslovení. Přečetl jsem si to a vadilo mi to slovo "předem". Zdálo se mi, že když si někdo přečte "předem", může ho napadnout "zadem". Čím víc jsem si tu větu prohlížel a čím víc jsem četl "předem", tím víc jsem musel myslet na "zadem". Raději jsem to nakonec škrtl, aby si Jana o mně hned něco nemyslela. A rozhodl jsem se, že začnu znovu a nějak originálně.
Napadlo mne, že by dobře vypadalo, kdybych začal dopis tak, jako kdybychom spolu mluvili a na tom papíře rozhovor jen pokračoval.
Líbilo se mi to a napsal jsem:
– Hele, jak jsem Ti tuhle říkal ve škole..
Asi bych pokračoval, kdybych si neuvědomil, že takový začátek se Janě líbit asi nebude, kvůli tomu – hele. Jana rozhodně není holka, který se dá poslat dopis, který začíná na Hele. Řekl jsem si, že bude lepší, když začnu dopis tak, jak to bývá, abych ji hned na začátku neodradil.
Napsal jsem – Milá Jano.
Potom mě napadlo, že by bylo možná lepší, kdybych místo milá – napsal drahá. Zkusil jsem to a díval jsem se, jak to na papíře působí. Vypadalo to docela dobře. Drahá Jana se mi docela zamlouvala. Ale stejně mi na tom oslovení něco vadilo. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel.
Píšu každé Vánoce tetě a vždycky napíšu drahá. Pak jí přeju příjemné prožití svátků, jakož i hodně zdraví a spokojenosti. Přání píšu vždycky na stejné pohlednici, na které je obrázek zasněžené větve se skleněnou, ozdobnou koulí. Na větvi je sníh, ať ten rok zrovna napadl nebo ne. Teta má doma asi už celou sbírku stejných pohlednic se zasněženou větví.
Strýcovi píšu také drahý. Píšu to dokonce na stejné pohlednici, se stejnou zasněženou větví a ozdobnou koulí, která visí na větvi. Ale to nevadí, strýc bydlí jinde než teta a nehrozí, že by si ty pohlednice někdy ukázali.
Nakonec jsem se rozhodl, že napíšu Janě přece jen raději milá. Pak jsem pokračoval:
– Nevím, jestli víš, že kudy chodím, tudy na Tebe myslím...
...nevím, jestli víš.. mi připadlo pěkný a řekl jsem si, že takhle musím pokračovat. Musím to celý napsat tak, že Jana bude u vytržení z každý řádky.
...kudy jdu, tudy na Tebe myslím...
To se mi zdálo dokonce hodně povedený. Byl jsem moc spokojený, že se mi začátek vydařil. Ale ne moc dlouho. Ukázalo se totiž, že nemůžu přijít na nic, čím bych pokračoval. K tomu kudy a tudy mě napadlo jen tamtudy, a to se vůbec nehodilo. Zkusil jsem to tedy trochu jinak.
– Nevím, jestli víš, že ať jdu kamkoli a dělám cokoli, tak o Tobě přemýšlím...
napsal jsem a hledal jsem jiná slova, která znějí tak pěkně jako Kamkoli a Cokoli. Ale zjistil jsem, že to není tak lehký. Jak si člověk začne na papíře něco s Kamkoli nebo s Cokoli, tak se z toho jen tak nedostane. Je to podobný, jako když se napíše Vzhledem, Vůkol nebo třeba Vůči. To se pak všecka slova musejí trochu pozdvihnout, protože ta ostatní, ta obyčejná, vypadají najednou trochu divně. Takové Vůkol nebo Vůči se na papíře vztyčí a je hned na řádce vidět. Když se k němu nepřidá Kamkoli nebo Cokoli, je to jako alej, v které přečuhuje několik stromů. Děda umí spoustu těch pěkných slov a když píše dopis, začne ho tím, že napíše do rohu Léta Páně... potom napíše datum. A v dopise třeba píše, že kdo se sám chválí, není chvály hoden. Když je smutný, napíše, že je zarmoucen a když si není s něčím jistý, napíše, čeho by se obával. A protože umí tolik těch vzrostlých slov, sází je jedno za druhým, krasopisně, modrou tužkou na papír, a slova jsou pak stejně velká a on může psaní ukončit tím, že napíše – S přáním všeho dobrého a božího požehnání znamenám se, Váš Vincenc Vlasák.
Protože to tak neumím, vzal jsem jiný papír, abych si vypsal nejdřív všecka slova, která by se hodila ke Kamkoli a k Cokoli. Až si je všecka poznamenám, říkal jsem si, vyberu z nich ta nejlepší. Ale ať jsem přemýšlel sebevíc, namáhal se a lámal si hlavu, dokonce i tužku jsem ohryzal, ale nenašel jsem nic jiného, než: "kdokoli" a "okolí". Kdokoli se nehodilo. Zkusil jsem použít – okolí. Snažil jsem se dostat ho nějak do věty – jako že jdu po okolí... ale nevyšlo mi z toho nic, co by se dalo použít. Kromě toho okolí u nás zase není tak zajímavý, takže co s ním.
Podle toho okolí by Jana třeba poznala, že už jsem nemohl dál, že jsem slovo dal na papír jen proto, abych se ukázal, nebo dokonce předvedl, takže by to nebylo ono.
Když okouzlit, tak nenápadně, říkal jsem si, když jsem zíral na začátek, na větu, která se mi líbila – že nevím, jestli ví.
Pak jsem si vzpomněl na to, jak se mi líbilo, když jsem četl, že "panovník otočiv se ke královně, se na ni lehce usmál."
Tu větu jsem si četl několikrát. Tak se mi líbila, že mi zůstala v hlavě. A protože přechodníky působí vznešeně a trochu básnicky, rozhodl jsem se, že to s nimi zkusím.
– Zahlédnuv Tě, milá Jano dnes zase ve škole, řekl jsem si, že Ti napíšu...
začal jsem a když jsem si to přečetl, změnil jsem jen poslední slovo – napíšu na napíši, protože se mi zdálo, že zahlédnuv se nesnese tak dobře s napíšu, jako s napíši.
Potom jsem pokračoval v dopise tímhle stylem a začalo mně to bavit, a to bylo dobré znamení.
– Patrně netušíš, že já, kudy chodě, tudy na Tebe myslím a mysle na Tebe, maje Tě plnou hlavu, pořád si říkám, že Ti to jednou budu muset říct. A teď přišla konečně chvíle, kdy zanechav jiných blbostí jsem si sedl konečně ke stolu, abych Ti napsal dopis.. Musím Ti prozradit, že už ráno, opouštěje dům a kráčeje do školy, těším se na to, až tě uvidím a když potom usednuv do lavice Tě zahlédnu, tak jsem úplně paf. Dívám se na Tebe, ale dívaje se, dávám pozor, abys neviděla, že se koukám, aby sis nevšimla, že na tebe zírám, protože hledíc na mně uviděla bys, co dělám a já bych se styděl, zrudnuv. Ty teda, nic netušíc, taky ani nevíš, že já, jsa do Tebe zakoukán, často nevím, co učitel povídá, a učitel zahlédnuv kam se dívám, a vyvolav mne, zírá, protože já vůbec nevěda, nač se ptá, vypadám jako blbec.
Přečetl jsem si to a moc se mi to líbilo. Jen jsem trochu váhal se slovem blbec. Ale řekl jsem si, že kdo se ponižuje, bývá povýšen. A nechal jsem to tak. Pak jsem pokračoval a dostal jsem se do takové formy, že i přechodníky se daly do chodu a já mohl psát bez jediného zastavení.
– Taky bych Ti chtěl prozradit, že odcházeje ze školy, snažím se pokaždý jít s Tebou a předstíraje, že o nic nejde, jde mi o to, že Tě chci doprovodit. Ty, nechápajíc o co jde, se dost divíš. Ale věř, že já jsa v tomhle stavu, nemůžu jinak. Jsa sám, mám plnou hlavu nápadů, ale kráčeje vedle Tebe, je mi hned strašný horko a všecko, co bych Ti chtěl říct, nejsa s Tebou před tím, se mi z hlavy hned vypaří. Zahlédnuv Tě zblízka, jsem prostě ztracen. A tak bych chtěl, abys čtouc tenhle dopis, pochopila, čím to je. Proto ti píšu…
Nakonec jsem udělal pár teček, protože pochopíš s jednou tečkou není totéž jako se třemi. Tři tečky mi připadají jako ozvěna, jako když se slovo na papíře rozléhá.
Když jsem dopis dopsal, odložil jsem tužku a chvilku jsem odpočíval. Připadal jsem si jako básník, když právě dokončil nějakou poému. Cítil jsem se ohromně.
Potom jsem si přečetl, co jsem napsal. Čím dýl jsem četl, tím míň jsem chápal, co se stalo. Chvílemi jsem dokonce nemohl věřit, že je to dopis, který jsem psal. Když jsem ho skládal, byl krásný, ale když jsem si ho znovu četl, málem jsem se zhroutil. To nebyl vůbec vznešený dopis. Přechodníky z něho trčely jako bodláky na louce. Zdálo se mi, že to psal někdo, kdo každou větou trhal, cukal, cloumal a všelijak smýkal.
Někdo, kdo přišel o rozum.
Přečetl jsem znovu dopis a udělav z něho papírovou kouli a vhodiv ji do kýble, poslal jsem se někam.
Hlasitě a bez přechodníku, rozkazovacím způsobem.