Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.
Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech
Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.
Danuše Markovová: Náhody jednoznačně záporné
Gustav Freud je zastáncem náhod jako já. Sama na sobě jsem vyzkoušela, co všechno mohou nejen napáchat, ale také způsobit krásného. Pak existuje ještě třetí skupina náhod, která sice neškodí, ale nezanechá v nás také žádnou výraznou stopu, žádný otisk něčeho mimořádného. Mám-li to tedy shrnout, náhody dělím do tří skupin: Na náhody jednoznačně kladné, na náhody neutrální a náhody jednoznačně záporné, které jsem pro upřesnění nazvala nehodami.
Vladimír Cícha: A vločky padaly na St. Vital...
„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce. „Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (3)
Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi.
Tomáš Zářecký: Já a Jindřich VIII.
Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance,“ popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát.
Jan Řehounek: Zvláštní sny
Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?
Vladimír Cícha: Léto
Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a já byl pojednou jako přiopilý...
Marta Urbanová: Babí léto
Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.
Egon Wiener: O štokrleti a čtyřech židlích | Nemám je kam dát | Knoflíček z peřinky
Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem. Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit.
Milan Čechura: Pusáč a ti druzí
„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.
Milan Dubský: Souznění
Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.
Egon Wiener: Zač se dříve učilo | Dětský kočárek | O humorné příběhy u nás není nouze
Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret. Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží.