Egon Wiener: Jeho Excelence Kůň | Obchod u nás na vsi
Ze hřbetu koně je vidět celičký svět. Kolik romantiky v sobě skrývá tahle věta! Posoudit by ji měl ten, kdo se v sedle narodil. Ten vám i poví, jaká je to dřina. U nás doma je život s koněm posuzován jako sport. Ano, kůň je víc než ušlechtilé zvíře. Je urostlý, má slušnou postavu, umí zabrat, je věrný, všestranný. Kůň. Z domova mám před očima ty tažné s chlupatýma nohama dole u kotníků, co vážným krokem chodili z Machnína do lesa na Bedřichovku. Ty koně, co ořou, vláčí, tahají za sebou „čerta“ a vyorávají brambory.
Blanka Kubešová: Deník Leošky K.
V podobě divadelní hry se bestseller Blanky Kubešové, Deník Leošky K., dostává k divákům poprvé. 10letá Leoška, školačka pětapadesátých let a hrdinka biografického vyprávění, se vyrovnává statečně a po svém s následky dětské obrny.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Jitka Dolejšová: Rodičovská škola
Být dítětem je složité: …Se učit; se učit; se učit. // Být rodičem je složité: ..Učit, učit, učit. // Rodič si myslí, že všechno ví nejlépe. Dítě ví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Rodič si myslí, že dítě neví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Toť originální škola rodičovská.
Petr Kubíček: Tunelář
Je zajímavé, jak občas pod tlakem doby změní některá slova ze dne na den význam. Před několika málo lety jsem byl hrdý na to, že si mohu říkat tunelář. Lidé si sice pod tím přízviskem představili otrhaného barabu, který v podzemí buší do skály, ale aspoň věděli, že své peníze nedostávám zadarmo. Natož pak nepoctivě.
Milan Markovič: Hľadajme spolu mimozemské civilizácie!
”Sú dve možnosti: Buď sme vo vesmíre sami alebo nie sme. Obidve rovnako naháňajú strach,“ povedal sir Arthur C. Clarke, známy autor sci-fi, ktorý sa na Srí Lanke dožil deväťdesiatky. Tento múdry človek, ktorý, mimochodom, prišiel s myšlienkou prenosu signálov geostacionárnymi družicami dávno pred štartom prvého satelitu, celý život veril, že vo vesmíre nie sme sami a že sa ešte dožije dôkazu. Žičil som mu to ako málokto, ale nepodarilo sa.
Petr Kubíček: Ztráty a nálezy
Našel jsem zlatý prsten. Ležel docela neobvykle, zašlápnut do drobného štěrku na krajnici u silnice nedaleko klubovny golfového klubu v Bechyni. Můj pohled na něj padl víceméně šťastnou náhodou díky návyku pátrat v okolí golfových drah zrakem po zemi. Jsem už tak naučený. Hledám neustále své zbloudilé míčky nebo týčka na odpalování, markovátka a podobné drobnosti, které golfisté často používají, a tedy i občas ztrácejí.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
Vladimír Vondráček: Bajka o dvou růžičkách
Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.
Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Úspěch "Tabákového kapitána" (3)
Přišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodině k rotě C. Stalo se samozřejmě – kde jinde – v Kujebině, v první polovině padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyčejně jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potřeby, ať již pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veřejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovačky.
Egon Wiener: Dřevěné stavby | Vůně z kuchyně | Šavle, šavličky
Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací, zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání. No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.
Luděk Ťopka: MATES
Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle.
Dagmar Slivinská: Malování není jako milování... Nebo je?
Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými. Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce
Egon Wiener: K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje | Pocta a poděkování | Na dobrou noc
Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…