Literárně dramatický klub Dialog na cestě je otevřeným společenstvím tolerantních lidí, kteří respektují svobodu názoru: být si navzájem blízkými, spoléhat na sebe, přemýšlejí o víře, jejich životní postoj je křesťanský, ekumenický. Jeho členové, ale i další neustále přicházející hosté mají vlastní webovou stránku na internetu, kde publikují svoji tvorbu, rozhovory a eseje. Mají blízko k Pozitivním novinám, a proto přicházejí dnes s recenzí nové knihy jeho členů prof. ThDr. Milana Balabána (*1929) a PhDr. Olgy Nytrové (1949), kterou sepsali a sestavili zajímavým způsobem na základě svých esejí, biblických citátů a textů našich básníků (vydalo Kernberg Publishing, Davle 2007, 252 stran). Recenzi o knize napsal evangelický farář Miroslav Matouš a přednesl ji při veřejné prezentaci v zasedací síni Církve československé husitské v Praze - Karlíně. Vybrali jsme z ní tyto pasáže.

„Jas poezie vstupuje do našich temnot“ zní titul první kapitoly. Patrně není míněn jas poezie co jediný, ale významně vstupující. Jde o dvojí původ poezie, magický a liturgický. Připusťme, že funkčnost byla až druhotná, aplikační, a že poezie sama, podmíněná intuicí (inspirací?), vznikla svobodně z úžasu a z touhy uchopit slovem nepochopitelné.
V podtitulu píše Milan Balabán: „Jdi, knížko, a braň se svým třpytem.“ – Je snad ohrozitelná? Spoluautor si je vědom odlišností od předchozích „Ohlasů Starého zákona“, pokud jde o další oddíly: Jas, Třpyt a Odlesk. V názvech je naznačena sestupná řada co do intenzity vyzařování.
Bůh – tvůrce i jako umělec: jeho svět je krásný. Byl Ježíš básník? Symbolická řeč jeho podobenství je odnoží poezie. Byl monotematický, jeho zobrazení směřují ke království Božímu. I v tom je „Duše novozákonního poselství“ otevírající výhledy Boží budoucnosti. Té se ujmou „mlčící, vydědění, vykořisťovaní, jedním slovem tiší“. Když i vykořisťovaní, tedy chudí duchem (podle Lukáše chudí – což není něco podstatně jiného). Tichost převyšuje mlčení: Ježíš byl tichý, ale ne mlčící. Když mluvil, bylo to někdy ostré jako břitva. „Boží přítomnost v Kristu“ je Boží bezbrannost jen fyzická a pokud jde o Boha, záměrná. Naproti tomu Ježíš se slovem nejenom bránil, ale i útočil až po to označení „obílené hroby“. Avšak napsal-li v této souvislosti Emanuel Rádl, že sám „Bůh je bytostí dokonale bezbrannou, že násilím do světového běhu nezasahuje“, mýlil se. Není nikoho, proti komu by se měl bránit. Pokud jde o zasahování do světového běhu, bylo by namístě spíš slovo „bezmocný“. Je tomu však skutečně? Myslím si, že Bůh zasahuje, ne násilím, ale mocí do běhu světa daleko více, než si dovedeme představit. A co básníci? Ti mají ovšem jen slovo. Je jasem, pokud nezacloňují světlo Boží.

„Pacholátka mají ustláno na růžích s trny“, míní Olga Nytrová. V singuláru je to jasná perspektiva: růže matčina klínu a trnová koruna kříže. Pacholátko – to zní lépe v uvedených kontextech než dítě pro užší časový limit i pro něhu (jaký kontrast mezi pachole a pacholek!) - Jak je to s těmi pacholátky? Podle zkušeností buď – anebo: v rodinách přepych anebo týrání, obojí v současností jev hojný. Ovšem věta Olgy Nytrové má význam také alegorický a vede nás až k básníkům,
Největší v království nebeském je jako dítě, říká Ježíš a myslí tím i pokoru. Znamená to „dát stranou konvenci, opustit neprodyšný krunýř světa, v němž se právě žije, „přerušit“ omezující kód doby“. „Pacholátko / ty nasloucháš celou duší / Božímu šepotu“, říká vlastním veršem autorka statě. Cituje M. Merleau Pontyho: „Dítě vnímá ještě dřív, než myslí.“ Filosof René Descartes prohlásil: „Myslím, tedy jsem.“ „Vnímám, tedy jsem“, řekl by pravdivěji básník. Nepřímo popřel Descarta i citovaný Masaryk: „Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské.“ Dětem této civilizace je bohužel záhy jemnější vnímání růži v přirozeném světě překrýváno trny technických vymožeností, které vedou k „myslím“, nikoli „vnímám“. I to způsobuje pouhou věcnost a odcizenost vztahů od malička a ono „pochroumání v dětství“. A přece je důležité, aby ono dětství, tak velice vyzdvihované Ježíšem, v nás neustrnulo, neodumřelo, ale vědomě se rozvíjelo. To je i poslání poezie, zvláště duchovní. Básník by ovšem měl pěstovat v sobě duši dítěte, jež je „přirozený mystik, rozený básník“.
Člověkem oné dětinné plnosti byl svatý František z Assisi. Autorka cituje Hermanna Hesseho: „Jeho dětsky něžné lásce se otevřela vezdejší krása jako nově darovaný rozjasněný svět…“ Nelze si nepovzdechnout nad naším světem zotročovaným a pozbývajícím jasu. Oč hůře na tom jsou dnešní svatí Františkové – jsem přesvědčen, že někde jsou.
Olga Nytrová ujišťuje: „Tvůrce veršů vnímá vidinu naděje, předjímá budoucí. Bez rajsky čistých očí a bez vize není básnictví.“ Tak smýšlel svého času i Vítězslav Hálek: „Jeť srdce pěvců nejčistší a všeho hněvu prosté, a co vám zpíval od srdce, to ve svém srdci noste.“
Předpokladem básnické tvorby je ovšem inspirace. Poezie, jako umění vůbec, je darem, a její vrchol je možno nalézt ve výčtu Pavlově jako účast na daru poznání, moudrosti či promlouvání pod vlivem vnuknutí. V tom smyslu psal F.X. Šalda o poezii náboženské, převyšující střední polohu básnictví. Přirovnal ji k boji Jákoba s andělem: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ Zvláště v této oblasti je si umělec vědom odpovědnosti za hřivnu, která nemá být zakopána, ale ani zneužita.

Každá z kapitol je usměrněna sledem citátů z novozákonních spisů podle pořadí. Složitější byl výběr z bohatého materiálu zkoumaných básnických spisů a snad ještě náročnější jejich řazení. Mezi básníky mi chybí Petr Křička: „Ježíši tichý, srdce pokorného, smiluj se nad námi!“ nebo Petr Bezruč: „… shýbám já čelo, hříšný kříž robím / jak by se na mne dívala Hrabyň…“). Neznámý je ovšem epitaf tohoto znalce a pilného čtenáře bible, který napsal v roce 1953 pro svůj hrob: „Až v den soudu přísný Soudce stane, / roh až svolá všecky duše, břeskný, / nevcházej v soud se svým rabem, Pane, / jehož život temný byl a teskný.“ (Ovšemže tam ten nápis není): Málo známá je i jeho básnická definice: „Všechno tvoří jeden kruh, / Otec, Syn i svatý Duch.“ To řekl T.G. Masaryk s ostrým protikladem, sice napohled sporným, nicméně biblickým: připomeňme si ještě jednou Ježíšova slova o obílených hrobech.

Je ovšem ještě jiný hodnotící pohled na poezii. „Celá řada lidí vám řekne: „Do soukromého života nám nic není. Jedná se o krásné, čisté básně. Ale těžko věříme, že špinavý člověk přinese krásné, čisté básně.“ To řekl T.G. Masaryk s ostrým protikladem, sice napohled sporným, nicméně biblickým: připomeňme si ještě jednou Ježíšova slova o obílených hrobech.
Netýkají se jenom farizejů. A ještě jednou slova Olgy Nytrové: „Bez rajsky čistých očí a bez vize není básnictví.“ V „Cherubském poutníkovi říká veršem Angelus Silesius: „Když číši neumyls a na stěnách lpí špína / pak do té nádoby Bůh nenalije vína.“ Jestliže je poezie skutečně duchovním darem, pak se nutně promítá nejen do veršů, ale i do osobního života. I ten, kdo se jeví být v lidském pohledu moderním spirituálním šlechticem poezie, může tragicky selhat, niterně i básnicky.

Soubor s patřičným nadhledem otevírá a třídí horizont české poezie, pokud vstupuje do biblické oblasti. Je to dílo objevitelské; vede k zamyšlení nad velice různorodým přístupem básníků k novozákonní zvěsti. Zároveň upozorňuje na poslání duchovní poezie, jejíž hodnota si žádá potvrzení vlastním životem. To je také poslání „Biblického třpytu“: nejenom zaujmout, ale i připomenout odpovědnost za hřivny svěřené básníkům. Nejen jim.