Eva Ryba Drábková: Jak se Kašpárek usmívati naučil aneb Andělé tančí na hudbu jménem smích
Květoš Kašpárek byl, navzdory svému jménu, velice vážný muž. Zdálo se, jako by se tak už narodil. Vyrůstal v málo zalidněném, českém pohraničí jen se svou milou, laskavou babičkou. Tatínek s maminkou zahynuli při automobilové nehodě krátce potom, co se narodil. Na rodiče si skoro nevzpomínal. Kolikrát se snažil vybavit si jejich hlas, když svíral v dlaních zažloutlou svatební fotografii, ale byl příliš malý, než aby si něco pamatoval. Jako dítě moc lidí nepotkával. Jen jednou za čtrnáct dní na mši v kostele, a to byl jedinou osobou ve věku pod šedesát let, ale chodil tam moc rád.
Egon Wiener: Vrtěti ocáskem na pozdrav | Poslouchej a mluv | Co obestře a zůstane na košili
Kdo má to štěstí, že ho má? Kdo tohle ještě umí? Když voříšek zavrtí ocáskem, jsem na jeho straně a on to ví. Jsem připraven mu všechno odpustit. On každý, u nás na dvorku, kdo má ocásek, o tomhle dobře ví a každý to už vyzkoušel. Tuhle někdo zapomněl zavřít okno před bouřkou, a co čert nechtěl, vítr za něj všechno dokončil. Dočista je rozmlátil. A bylo velké pátrání. Jeden to sváděl na druhého, štěkal, mňoukal, hafal, pištěl, chrochtal, hýkal, bučel, mečel, až, z ničeho nic, celý dvorek, do poslední myšky, no, co myslíte? Vrtěl ocáskem a dělal, že on nic, že se jen na dvorku s tím druhým přel, bude-li z toho mraku pršet, či z něj padat sníh.
Egon Wiener: Čas pohádek | Co na sebe | O vodě v Liberci a okolí
Laskavý čas splněných snů, snění a zářících dětských očí. Nebývalo tomu vždy tak. Obdarování pod stromečkem nebylo tím, co si lidé vánočními svátky připomínali. Církevní obřady spojené s narozením Ježíše a pohanskými zvyky, naplněné dobrým jídlem, byly páteří svátků, vymykajících se ze stereotypu tehdy převážně vesnických lidí. Později, tak od druhé poloviny 18. století, došlo i na světské příběhy, na pohádky. Ty měly v čase vánočním svůj protipól v příbězích biblických. Právě vyprávění s odkazem na věci blízké známým životním situacím tehdejšího společenského úpadku daly vzniknout pohádkám.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (14) Amazonka
Peruánská dívka Isabela se vdala ve třinácti letech za francouzského vědce Jeana Godina. Novomanželé měli v úmyslu následovat rodinného přítele La Condamina na dlouhé cestě napříč Jižní Amerikou. Vedla z Quita k Amazonce a potom po celé délce jejího toku až k ústí. Chtěli se usadit ve městě Cayenne. Pro častá Isabelina těhotenství se však nemohli na tak dobrodružnou cestu vydat. V roce 1749 se Godin nakonec rozhodl pro velmi krkolomné řešení. Pustil se sám po proudu Amazonky na dva a půl tisíce kilometrů dlouhou pouť až do Pará a do Cayenne.
Pavel Vrána: Ještě trochu o Vánocích
Doma je krásně, voňavo, vánočně. Do Štědrého dne zbývají už jenom dva dny. Žena peče ještě nějaké cukroví, míchá polevy, zdobí, co napekla dřív, a já, jako kdysi v dětství, každý kastrůlek od těch dobrot vyškrábu lžičkou a když se můj malý vnouček Kuba se svojí babičkou nedívají, ještě ho pečlivě vytřu periodicky olizovaným prstem. Dával jsem Kubovi taky líznout a do toho předsvátečního požitku jsem ho chtěl zasvětit, ale jemu to, z nějakého důvodu, nechutnalo.
Rudolf Křesťan: Ze zákulisí K+M+B
Lednový svátek tří králů nemá nic společného s králi, neboť to byli jenom (jenom?) mudrci. Nerouhám se, pouze se odvolávám na sdělení z Matoušova evangelia. Dotyčná trojka se přišla poklonit Ježíškovi, který se podle novodobého letopočtu narodil sedm let před Ježíškem. Tedy před Kristem. Dočetl jsem se to u oblíbeného astrofyzika Jiřího Grygara. Aby překvapení nebylo málo: tradovaní mudrci se nejmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar, jak jsem se dověděl v jednom ze zamyšlení kardinála Miloslava Vlka.
Ivan Kraus: Znemožněné světy
Kvantová teorie fyziky, jež se zabývá mikroskopickými vlastnostmi hmoty – dává nahlédnout do tajů přírody a popisuje řadu jevů, vzpírajících se našemu chápání. Podle této teorie elementární částice nejsou na jednom místě, ale pohybují se po několika dráhách. Ačkoli Einstein tvrdil, že svět nemůže být tak šílený, jak se v kvantové mechanice jeví, zdá se, že podle výzkumů dnešních vědců takový je.
Hana Křivánková: O zubatých rybách a karáskovi, na kterého se nezapomnělo
Ještě jednu lásku nosil děda po celý svůj život v srdci, lásku, ke které najde cestu vlastně docela mnoho mužů; rybaření. Dokud nepřišel do důchodu, trávil rybařením spoustu času, poté v tom trochu ustal, ale že ho to přece jenom úplně nepustilo, jsme se mohli snadno přesvědčit poté, co na naší zahradě zbudoval igelitem vyložený, poměrně velký rybníček, který umělecky osázel blatouchy, kapradím a bůhví čím ještě, co se mu v kdejakém lese podařilo nakrást. Jinak si ale myslím, že drtivá většina oné vegetace, která nádržku lemovala, byla vesměs babiččina práce.
Pavel Novotný: Není mi dáno....
Není mi dáno rozpouštět myšlénky v planých slovech, a mám strach o to aby moje nezplaněla, aby neulétla kamsi do nicoty… není mi dáno slova tesat do kamene, slova prý nemají sílu, ačkoli Ty jsi prokázal pravý opak. Tvoje slova byla tmelem většiny a zůstala trvale přítomna naděje Že tím tmelem ve Tvém jménu zůstane nadále v nás dosud žijících…
Egon Wiener: Zahodíš tu bouchačku
Kolik mi to jenom bylo? Psal se rok, ani už vlastně nevím jaký, snad jednapadesátý. Válka skončila před šesti lety, zákopy kolem malých příhraničních bunkrů u naší obce byly ve skvělém stavu a postavička čtyřletého kluka se v nich dočista ztrácela, a proto jsem pořád slyšel: „Kde jsi, kam jsi se mi schoval?“ To volala moje maminka. Hledali jsme houby. Byli jsme v lese už od oběda a místo po houbách jsem pokukoval po bunkrech a přemýšlel, jak se aspoň do jednoho dostat a schovat se v něm. Konečně. Maminka zaujata sbíráním křemenáčů na pár minut polevila ve sledování mých aktivit a já toho plně využil.
Ivanka Horová: Naděje
Co vidíš? Našel si to? Ne? Jakto? Máš asi před něčím uzamčené srdce. Před sebou samým? Ale no tak. Věř mu. Kdo tě zná lépe? Tak co? Už mě poznáváš? Už mě tam alespoň trochu vidíš? Nebuď tak smutný. Vždyť já jsem tady pořád s tebou. No co? Nediv se... a podívej se ještě jednou. To je ONO! Už se začínáme vidět oba dva.
Ivan Kraus: Rada pro adepty
Budoucí adept showbyznysu by měl ovládat následující disciplíny: 1/ Běh: v dešti, ve sněhu nebo běh blátem se zátěží. Zátěží jsou zavazadla s rekvizitami, kufry s nástroji, konstrukce, nářadí a další vybavení. Doporučuje se trénovat nejen na pevném, ale i zbahněném a mokrém terénu. Tímto praktickým cvikem lze zároveň nahradit poměrně nudná školní dechová cvičení.
Ivanka Horová: Můj příběh ze života
Pamatuji si na dobu, kdy mi třeba do práce přišla smska, že na mě myslí, nebo že mě miluje. Věříte mi, že v tu chvíli pro mě nebylo nic, nic na světě cennějšího? Nikdo to před tím neudělal. A já o to přitom tolik stála! Nemohla jsem si pořádně uvědomit, že existuje také chlap, který je ze světa kouzel. Mimochodem, on je z něj stále, to je jen ve mně pocit, že jsem se ještě nenaučila žít, tak jak se má.