Vrtěti ocáskem na pozdrav

Kdo má to štěstí, že ho má? Kdo tohle ještě umí? Když voříšek zavrtí ocáskem, jsem na jeho straně a on to ví. Jsem připraven mu všechno odpustit. On každý, u nás na dvorku, kdo má ocásek, o tomhle dobře ví a každý to už vyzkoušel. Tuhle někdo zapomněl zavřít okno před bouřkou, a co čert nechtěl, vítr za něj všechno dokončil. Dočista je rozmlátil. A bylo velké pátrání. Jeden to sváděl na druhého, štěkal, mňoukal, hafal, pištěl, chrochtal, hýkal, bučel, mečel, až, z ničeho nic, celý dvorek, do poslední myšky, no, co myslíte? Vrtěl ocáskem a dělal, že on nic, že se jen na dvorku s tím druhým přel, bude-li z toho mraku pršet, či z něj padat sníh.

Odpustil jsem té naší holotě. Co bych od nich chtěl. Co je to jedno okno proti lásce, kterou jsem uviděl. Vrtěli ocásky, každý tím, co měl. Holými proutky myšek až po velkou chlupatou prachovku veverčí. Celý dvorek byl v pohybu. Voříšek mával taktovkou. Hned za ním stál malý koníček, hříbátko s maminkou, které se teprve učilo chodit podle vozu. Kůzlátko trkalo kozu a vedle si ovečka s beránkem šeptali, cože to zase provedl oslík. Že je to všechno jeho práce, průšvih jako kolo od vozu. Ti malí, co si vzadu hráli v prachu, dělali, že o ničem nemají ani potuchu, že jsou rádi, že kočka Minda se snaží dělat kariéru u pánova stolu.

Asi to takhle doopravdy všechno bylo. Kdo zavrtí ocáskem, dostal amnestii. Věděl to každý, i holub na střeše, že páníček je zlatý. Stačí zavrtět ocáskem a dojemně mu pohlédnout z očí do očí a on umí odpouštět. Má to, holota, ale setsakra pravdu. To se ví! A to si pište, být na dvorku klokan či fenek, nedopadlo by to líp.

Mám slabost pro slabé a pro vyděšené, pro ponížené s roztrhanými botami. Ti chlupatí braši a myšky ze dvora vám to rádi popíší. Nemá to lehké, kdo jim chce ublížit. Jsem tady přece proto, abych je před světem bránil, před každým, kdo by chtěl to jejich vrtění ocáskem zastavit. To přece nejde. Patří k dobrému tónu vyslechnout i druhou stranu a k tomu patří vrtět ocáskem. Tak jako jiný sepne ruce a zastře hlas dojetím, tohle zase mohou chlupatí. Patří to k jejich výbavě, když jednají s námi, s nedokonalými, kteří neumí to, co oni: mluvit jasně, řečí přímou, ocáskem chlupatým.

A vidíte, všechno je pokaždé o něčem jiném. Já je obdivuji a rozumím si s nimi. Vrtění je součástí jejich bytí a nad rámec jejich myšlení. Tam, kde jim schází argumenty dlouze se zahledí a - zavrtí… Člověk by musel být slepý a hluchý, kdyby nechtěl stát tam s nimi dole na dvorku, mít jejich víru, lásku a chuť si hrát.

Mám vás rád, moji chundelatí braši. Od vás jsem vyšel a k vám se vracím rád.

Poslouchej a mluv

(Odposlechnuto před radnicí. Kde? U nás, přeci!)

Snad proto, že málokterá radnice v Sudetech stojí na rovině, musíme k té naší do kopce. Aby vás bylo v tom zrychleném dýchání slyšet, mluvíme hlasitěji. Jednoduše funíme. Tuhle jsem tudíž nechtěně vyslechl, jak jeden povídá druhému: „Kdy ti to konečně docvakne?“ A druhý: „On něco bere.“

Netuším, kdo byli oni dva, jejichž věty mě zaujaly. Dvě holé věty, určující a hodnotící, které tak jednoznačně pojmenovaly daný stav. Věty obsahově chudé, významově vypovídající o mnohém.

Táž radnice stojící na svém místě vyslechla už i jiné věty. Asi častěji v němčině než v češtině. Ale byly vždy tak úporně lakonické? Mně připadají strohé, fascinující, jakoby strojové, neosobní, vyšlé z počítače. Možná. Snad to opravdu dělají ty kopce, že člověk šetří dechem, ale i tak. Takhle se přece nekomunikuje. To je SMS, reklama, řádka na okno do tramvaje. Kde zůstal styl? Nadsázka a květnatá mluva patřící do výbavy homo sapiens? Chodíme po dvou končetinách s hlavou vztyčenou a plnou šedé mozkové kůry. Na co ji šetříme? Na lepší časy?

Je mnoho věcí i lidí, které je nutno správně pojmenovat. To není jen o prstech v křeči při psaní sms zpráv. Je to o kráse rodné řeči, jen ji umět používat. Mluvit na sebe, na dítě v kočárku, ve vaně, v zahradě. Mluvit a mít z řeči radost. Používat slova, věty, souvětí, učit se opět psát a čekat odpovědi. Nebát se myslet a zeptat se. Smát se i plakat a nestydět se za své emoce.

Je to jako po nemoci. Vstát z postele a rozhýbat líné tělo a zkusit s ním udělat něco, co nikdy nedělalo. Překonat sám sebe, věřit si. Zkusit, co nám doposud bylo cizí, čeho jsme se obávali. Snažme se přesvědčit sami sebe, že není pozdě, že naše generace není ta poslední, co ještě něco znala a nespoléhala se na knoflík u počítače. Neztraťme se a nedejme se! Snažme se najít jeden druhého. Ne na falešné sociální síti, ale třeba i před tou radnicí. Ne každý bere, aby se v davu ztratil, ne každému hned z kraje docvakne. Až se tak stane, může být i pozdě. Povstaňme! Je čas mluvit. Nespoléhejme na počasí, na elektřinu, která nedej Bože jednou nebude – co pak? Budeme ještě umět mluvit, křičet, popřípadě řvát?

Mluvme doma i na ulici, žonglujme slovy, větami. Deklamujme, zpívejme, komunikujme každý s každým, veďme řeč. V té je síla i naše argumenty. Tam, kde docházejí slova, je konec naděje, vší krásy mladistvého pelu a elánu. Kde si přestali dva rozumět, začíná nuda a záhy i hledání cesty, jak jeden druhého opustit.

Řeč stmeluje a spojuje myšlenky a dává smysl našemu konání. Obraťme řeč k tomu podstatnému, nalijme si čistého vína.

Co obestře a zůstane na košili

„...a drží se a nepustí. Dávej přece pozor!“ Pořád to slyším. Nevím, kam tím maminka mířila a co tím myslela . Mně bylo pět a prožíval jsem nejlepší léta svého života.

O tom, co páchne a co smrdí, víme už od římského panování. Tehdy si Titus s Vespasiánem jednou provždy vyřídili otázku zapáchajících peněz. Vyšlo z toho jediné, co platilo a platit bude: Peníze nepáchnou. Na to čich nestačí.

Dobré bydlo není bidlo, snad i proto, že jedno dobré nepálí. Žádnému koni se do úst nedívej. Jen růže po růži voní. Voní i azulén, voní vyžehlené prádlo, lesní borůvky v hliníkové bandasce, vzpomínky na ty malé lesní jahody v malovaném hrníčku. Páchne naopak stan, do kterého prší, kde jsou škvoři tak drzí, že nedáš-li si pozor, vlezou ti do ucha.

Znám i to, jak večer voní hrnek teplého mléka, který jsi dostal, aby se ti lépe spalo. Znám i to, co dělá večer, když všechno venku utichlo a ty nemůžeš spát, protože venku páchnou kanály před deštěm. Znám naopak i to, jak venku všechno voní po dešti a deštěm, kdy kolem Ještědu a dál, kde se obzor halí do bílého vlněného šálu a všude kolem je bílá tma. Chuchvalce a tuny bílých vodních par. A k tomu, když přijdeš blíž, cítíš vůni bříz a smrků. Miluješ to, pokud nejsi alergik...

Ulpí ti na košili, na šatech, ve vlasech. Od chaty lesní cestou, kterou vymlela rychlá voda, vysokou trávou s bodláčím, vzhůru, až někam do centra Havraních skal. Celá třída se odtud vracela s očima opuchlýma, dolů, pryč z lesa, domů. I tím mohou končit školní výlety.

Tak nějak neobvykle mohou vonět dlážděné ulice a náměstí. Kropicí vůz to vše pokropí mlhou z navoněných vod. Úplně jinak zavoní stánek s přezrálými broskvemi, ranní kakao, chléb, máslo, med, květiny ve váze, ustlané postele, vyžehlené prádlo, naškrobené ubrusy...

To vše obestře, ulpí a přilne. Vše, co nemá zadní vrátka či druhý záložní padák. Jako kvočna vyvádějící žlutá kuřátka, která se seřadí a jdou branou ven, ze sluncem ozářeného dvora do pole, sbírat zrno za zrnkem. To jsou ty obrázky, co se přilepí a zůstávají v tobě, které jsi viděl, či o nich třeba jen četl v čítankách, v dětských knížkách. Svět vůní, pachů, svět vítězných dnů a propršených prázdnin. Voní jako volavce její peří, sýkorce nebo kanárkovi jejich hlas, stejně jako kdysi nám voněl z rozmnožovny líh, olej a špony z tovární haly, apretura a močovina v okolních textilkách.

Jako voda, co skáče po kamení dolů ze Smědavy do Bílého potoka a která chutná jako voňavé koláče paní Jahodové. Má chuť i dobrého mléka, jako uzená ryba, pod kterou se topilo bukem, habrem, osikou a javorem, a která pak voní vlhkým lesem. To vše pak musíš zapít svijanským pivem, co tě obestře, ulpí na duši a nedáš-li si pozor, pobryndáš si košili.

To jsou ony vůně lesa, osamělého jmelí vysoko ve větvích, vzpomínek, které tě doprovázejí od dětských let do stáří. Patří k nám.