Egon Wiener: O vodě | Jakýsi zmatený | Pohádka pro syna
Po vodě jistého jezera v Káni Galilejské chodil mladý žid Kristus. Matka si nepřála, aby dcera chodila k vodě ven, Viktorka skočila u splavu do vody . Vody je plná řeka Nisa a Jabloncem jde jedna řeč, že tolik vody už dlouho tu nebylo, a že by bylo lepší pro ty, kteří bydlí u dolní části města, aby radši odjeli. Starostka Višňové si z pytlů písku nechala udělat do bytu nábytek, knihovnu, křesla i válendu. Starosta Chrastavy, mimochodem obávaný učitel chemie libereckého gymnázia, si postavil z písku visutý most přes Nisu blíže k Machnínu. Můj strýček Walter z Loučné v Hrádku, co po něm pojmenovali hrádečtí radní v čele s mladým Půtou most, má o něj strach.
František Mendlík: Nobelova cena za blbost
Ve stínu denní vinárny Neptun panuje příjemná pohoda. Za okny se vaří rtuť teploměru. U stolku sedí čtyři lidé a dobře se baví. Josef Hadrián má narozeniny a ti tři u stolu jsou jeho spolupracovníci. Právě tito přátelé, železničáři, absolvovali na pátém peroně hlavního nádraží v Brně školení v pojízdném kabinetu bezpečnosti. Vinárna je zařízena stylově. Všude kolem jsou rozhozeny rybářské sítě. Člověk by za zdmi útulného zařízení očekával ulici hanzovního města Hamburku.
Vladimír Vondráček: Bajka ze života přírody neživé
Ještě než, vážení a milí čtenáři, začnete číst, musím vás všechny varovat. Tato bajka bude totiž možná pro leckoho „nestravitelná“! Je totiž historicky přelomová, neboť snad poprvé budou v tomto žánru hlavními protagonisty objekty neživé hmoty. Je asi smutným faktem, že většina lidí ze zcela neznámých důvodů se drze považuje nejen za pány tvorstva, ale dokonce celé zeměkoule a rádoby i celého vesmíru. A takovýmto lidem se jistojistě příliš líbit nebude, že svůj „život“, nebo lépe řečeno svůj neživot mají i objekty neživé.
Michal Čagánek: Malá (4)
Vánoce přišly brzy. Velmi časně napadl sníh a neroztál. To není jenom tak, ne ve městě jako je Praha. Tolik rozmrzelých lidí svět nepamatuje, přitom se nestalo nic víc, než že ulice pokryl bílý koberec. Jak slavnostní pocit vstupovat do míst, kterých se nedotkla lidská noha. Začít znovu, zevnitř, hezky zvolna. Lidé ale nechtějí doopravdy žít, zvykli si, že někdo žije za ně.
Vladimír Cícha: Čtvrtý rozměr
Odebírám a čtu několik krajanských novin a periodik a teď k takové možnosti internet dodal další. Nebudu všechna jmenovat, všem redaktorům a vydavatelům ale patří dík za jejich práci. Coby důchodce, penzista, senior, případně označený jako budižkničemu, tedy člověk už nic nevytvářející za odměnu, mám teď na jejich čtení více Času. Už nejednou jsem si připomněl vzpomínku své ženy na jejího dědečka, majitele usedlosti kdesi na Moravě, který věnoval svou pozornost hnězdám, vesmíru a tomu či onomu druhu metafyziky, odsuzován za to svou pracovitou a praktickou manželkou, a posléze považován v rodinném kruhu (a možná sousedy z vesnice, kde se svou ženou žil) za jedince nejen neužitečného, ale i pošetilého.
Vladimír Cícha: Pro časy dobré, horší i zlé
Jinými slovy... pro každou dobu, každou situaci. Po mnoha letech života v novém domově, ve veliké zemi, připomínám si situaci, jev, v mé původní domovině běžný, normální, dokonce všeobecný. Tím je v Čechách vlastnictví chatičky, chaty, chalupy, usedlosti v pěkné krajině, dále od hlavního, nebo jiného velkého města. Dále od trvalého bydliště. Pokud mne paměť nemýlí, tak ze všech mých známých a příbuzných mojí ženy jen jeden synovec žijící v Praze chatu ani chalupu nevlastní, další tři její příbuzní nežijí v žádném velikém městě.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (22) Zloději perel
Tom Furneaux měl zcela jasnou představu o idylickém životě. Když utápěl v alkoholu nudu a smutek z osamění, snil o rodinném statku na anglickém venkově. Tom byl správce kakaové plantáže na ostrově Pulo Nenaros v Makassarské úžině a o svém snu s nikým nemluvil. Ostatně, nebylo s kým. V září roku 1908 si krátil dlouhou chvíli pozorováním moře dalekohledem. Spatřil na obzoru člun bez posádky.
Eva Ryba Drábková: Jak se Kašpárek usmívati naučil aneb Andělé tančí na hudbu jménem smích
Květoš Kašpárek byl, navzdory svému jménu, velice vážný muž. Zdálo se, jako by se tak už narodil. Vyrůstal v málo zalidněném, českém pohraničí jen se svou milou, laskavou babičkou. Tatínek s maminkou zahynuli při automobilové nehodě krátce potom, co se narodil. Na rodiče si skoro nevzpomínal. Kolikrát se snažil vybavit si jejich hlas, když svíral v dlaních zažloutlou svatební fotografii, ale byl příliš malý, než aby si něco pamatoval. Jako dítě moc lidí nepotkával. Jen jednou za čtrnáct dní na mši v kostele, a to byl jedinou osobou ve věku pod šedesát let, ale chodil tam moc rád.
Egon Wiener: Vrtěti ocáskem na pozdrav | Poslouchej a mluv | Co obestře a zůstane na košili
Kdo má to štěstí, že ho má? Kdo tohle ještě umí? Když voříšek zavrtí ocáskem, jsem na jeho straně a on to ví. Jsem připraven mu všechno odpustit. On každý, u nás na dvorku, kdo má ocásek, o tomhle dobře ví a každý to už vyzkoušel. Tuhle někdo zapomněl zavřít okno před bouřkou, a co čert nechtěl, vítr za něj všechno dokončil. Dočista je rozmlátil. A bylo velké pátrání. Jeden to sváděl na druhého, štěkal, mňoukal, hafal, pištěl, chrochtal, hýkal, bučel, mečel, až, z ničeho nic, celý dvorek, do poslední myšky, no, co myslíte? Vrtěl ocáskem a dělal, že on nic, že se jen na dvorku s tím druhým přel, bude-li z toho mraku pršet, či z něj padat sníh.
Egon Wiener: Čas pohádek | Co na sebe | O vodě v Liberci a okolí
Laskavý čas splněných snů, snění a zářících dětských očí. Nebývalo tomu vždy tak. Obdarování pod stromečkem nebylo tím, co si lidé vánočními svátky připomínali. Církevní obřady spojené s narozením Ježíše a pohanskými zvyky, naplněné dobrým jídlem, byly páteří svátků, vymykajících se ze stereotypu tehdy převážně vesnických lidí. Později, tak od druhé poloviny 18. století, došlo i na světské příběhy, na pohádky. Ty měly v čase vánočním svůj protipól v příbězích biblických. Právě vyprávění s odkazem na věci blízké známým životním situacím tehdejšího společenského úpadku daly vzniknout pohádkám.