Motto (Jitka Dolejšová)

Obraz je příběh, obraz je báseň,
jen místo pera štětec v ruce tančí…
Obraz je otisk člověčí.
Co Kdosi viděl a neviděl, slyšel a neslyšel.
Co prožíval a jak žil.
Co hledal a nacházel, nebo nikdy nenašel.
Niterní pocity, pravdy a omyly.
Smutky, křivdy, pochybnosti.
Lásky, vášně, tajemství.
Sny a touhy.
To vše je schované v obraze.
To vše je obraz.

Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni…
Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši.
Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit.
Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí.
Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop.

Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.

Jitka Dolejšová

Setkání s obrazem (20) Gustave Courbet

„Ukažte mi anděla a já vám pak jednoho namaluji.“ (Courbet)

Dobrý den, pane Courbete

Obraz zachycuje událost ze skutečného života: malířovu návštěvu Montpellieru v roce 1854. Dílo o rozměrech 130 x 150 cm a působivé faktografickými detaily ilustruje sílu i slabosti realismu. I když umělec tvrdí, že pouze zaznamenává skutečnost, je umělecký proces nutně procesem neustálého výběru a škrtů, a tedy osobním komentářem skutečnosti.

Courbet se předvádí v sebevědomé póze. Byl vysoký, energický a pro ženy přitažlivý. Byl pyšný na svůj profil a „asyrský“ vous. Na sobě má venkovský oděv, ale hlavu drží vysoko vztyčenou a neprojevuje žádnou pokoru. Správná etiketa však vyžadovala, aby byl umělec řádně oblečen do kabátu a při setkání s váženým příslušníkem buržoazie projevoval náležitou úctu.

Dvojice vlevo zobrazuje džentlmena se sluhou. Slušně oděný pán je přítel Courbeta, Alfred Bruyas – melancholik a snílek, syn bohatého finančníka, který také zkoušel malovat, pak ale začal své dědictví (k velké nelibosti otce) vynakládat na sbírání uměleckých děl. Vytvořil si významnou sbírku Courbetových děl.

Sluha stojící vedle má pokorně skloněnou hlavu; jeho pes Breton se dívá se zájmem na malíře. Courbet dává najevo, že všechny tři postavy přikládají setkání velký význam.

Courbet stojí na slunci a vrhá silný stín, zatímco jeho hostitelé stojí ve stínu stromu. Ať už byl Courbetův záměr jakýkoli, vnímavý divák toto upořádání chápe symbolicky.

V pozadí, na pravé straně obrazu, je zobrazen kočár s koňmi. Umělec tak zdůraznil, že ho, jako návštěvníka jižní Francie, vozil tento kočár z jeho pařížského ateliéru.

Ve shodě se svou prudkou povahou si malíř jen zřídka dělal předběžné náčrty, ale maloval přímo na plátno. Používal silné barvy a hojně je nanášel – někdy dokonce raději paletovým nožem než štětcem.

Malířův ateliér

Jde o velmi osobní, leč přesto tajuplné vyznání – nikdo ještě nerozluštil plný význam celého názvu, jenž zní: „ Skutečná alegorie, jež zahrnuje sedm let mého uměleckého a morálního života“. Courbet tvrdil, že na  tomto plátně plném představivosti vyjádřil jak všeobecně, tak personifikovaně vše podstatné, co ovlivnilo jeho život. Na obraze jsou lidé všech typů, zcela autentičtí, hledící na samotného umělce, který maluje překrásnou krajinu, zatímco o jeho křeslo se s neskrývanou náklonností opírá nahá modelka. Tyto hosty si malíř zřejmě pozval úmyslně. Courbet tuto podivnou alegorii vysvětlil v dopise příteli Julesi Champfleurovi; ti nalevo prý „žijí smrtí“, zatímco postavy napravo „žijí životem“. Tváře napravo jsou identifikovatelné, mezi nimi je i samotný Champfleury a další z elegantních pařížských přátel Courbeta, novinář-socialista Pierre Proudhon a básník Charles Baudelaire. Zato postavy nalevo, zahalené napůl v temnotě, jsou snad jen zobrazením dávných vlivů na Courbetův život; mezi nimi je možná i portrét císaře Napoleona III. Důležitost, jakou přikládal malíř sám sobě, snad vzbuzuje shovívavý úsměv, přesto je dílo velmi významné. Courbet měl plné právo považovat se za malíře, jenž vidí pod povrch jevů natolik, že je může i přehánět.

Švýcarská krajina s kvetoucí jabloní

Poslední léta svého života musel strávit umělec, po uvěznění a následném vyhoštění z Francie, ve Švýcarsku, kde namaloval řadu krajinných výjevů. Courbet, daleko od bouřlivé politické situace, do svých obrazů vnesl atmosféru klidu. Jako by nacházel útěchu v lásce ke světlu přírody a v kráse švýcarské krajiny. Zachycuje jeden z oněch velikých paradoxů, které dodávají malíři tolik zajímavosti. Dynamický, nekompromisní ve svém společenském a politickém životě, nadřazený a povýšený vůči ženám – a přesto vykazuje citlivost vůči kráse přírody a mimořádnou schopnost zachytit jedinečnou atmosféru.

Gustave Courbet (1819–1877)

Umělecký směr: realismus

Francouzský malíř, egocentrický a nesmírně ambiciózní. Bez oficiálního výcviku a do značné míry samouk si získal v Paříži jméno, ale nemaloval, co se od něj očekávalo, tedy portréty a historická témata. Zůstával stále věrný svému rodnému kraji a jeho obyvatelům. Bojoval za realismus – nový estetický názor, který tvrdil, že umění má vypovídat o prostých faktech bez morálních komentářů nebo idealizace. Když maloval, byl zaujat pouze tím, jak zachytit charakter zobrazených předmětů; pleť si uchovává smyslnou svěžest, oděv svou materiálnost, půda zemitost, voda tekutost a skála kamenitost. Maloval rozměrná plátna, a tím více jeho prosté náměty vzbuzovaly rozhořčení. Často používal expresivní a otevřený způsob práce se štětcem nebo špachtlí.