V hlavní roli: čtyřletý Matěj
Dále hrají: Bára, maminka, Jarda, tatínek, babička a děda
Místo děje: Chaloupka na polosamotě u lesa
Čas: letní sobotní odpoledne

Slunce pálí a všichni vyhledávají stín. Na zahradě pod vzrostlými stromy je příjemné posezení. Čas na kávu a povídání. Borůvkový koláč se modře směje.
Malý Matěj si ještě dvakrát kousne a koláč zmizí v jeho břiše. Pusu má borůvkově modrou. Chlapec opouští dospělou společnost a hraje si. Sedl si opodál na bobek, vzal si dlouhé stéblo trávy a položil ho spěchajícímu mravenečkovi do cesty. Ten překážku hravě zdolal a pospíchá dál. Nese něco bílého. To asi bude kukla s malinkým mravenčím miminkem, jak mu maminka vyprávěla. Matěj je okouzlen. Tolik síly má takový malý tvoreček...
Mravenec zalezl do trávy a Matějovi je smutno. Otáčí se ke stolu dospělých. Pořád si něco povídají. Mluví rychle, jeden přes druhého. Děda se směje, až to vyplašilo támhletoho ptáčka. Frnk – a je pryč.
Na zemi u kmene jabloně je košík. Matěj ho zkouší nadzvednout. Vida, já mám sílu jako ten mraveneček. Košík voní po houbách. Ráno je s tátou hledali v lese.
Táta říkal, že se musí chodit brzo, ještě než se houby vzbudí a utečou. Matěj objevil celou školku hub, jé, takové měly tmavé kulaté hlavičky a světlé nožky a tatínek je nožem všechny odřízl a dal do košíku. Pak dlouho nemohli nic najít, až Matěj skoro zakopl o nádhernou houbu. Vypadala jako princezna. Měla bílou sukýnku a nahoře byla krásně červená s bílými puntíky. Ta se ale nesmí trhat, nechává se na ozdobu. Táta říkal, že se jmenuje – jak to říkal? Vochomůrka? Kdo by ji snědl, tak by musel sanitkou do nemocnice. Houkačkou. Huíííí, huííííí... Matěj do nemocnice nechce. Jednou už tam byl, když si rozbil hlavu. Musel tam dvakrát spát a to se mu nelíbilo. Všude to bylo bílé a smrdělo to.
Další houby s tátou už nenašli. Ale viděli zaječí pelíšek. Ušlapaný, bez větviček, aby to zajíčka v noci nepíchalo. Zajíc má prý otevřené oči, i když spí. To je divné. To mu zaječí maminka nemůže říkat: „Zavři oči, broučku, a pěkně spi.“ Kdyby musel mít Matěj otevřené oči, tak by se v noci asi trošku bál...
Když se s tátou vrátili z lesa, babička s maminkou říkaly, že jsou moc šikovní kluci. Kluci? Táta přece není kluk, je velký, dělá dlouhé kroky a nekope do kamínků. I loužím se vyhýbá.
Matěj znovu pohlédl na dospělé. Nikdo si ho nevšímal. Vzal prázdný košík do ruky a rozhodl se, že půjde ještě jednou do lesa. Třeba se ty houby už proběhly a vrátily se na místo.
Otevřel si vrátka a za malou chvilku byl v lese. Tady bylo trochu chladněji. Slunce se prodíralo větvemi a paprsky tvořily zlaté cestičky. Matěj pozorně koukal po zemi. A hele, přece jen jsou tady houby. Matěj chytil první houbu za nohu a urval ji. Dole je špinavá, ale táta to očistí...

Káva byla dopita, borůvkový koláč snězen a Bára pohlédla do míst, kde si Matěj před chvílí hrál. Kde vůbec je? Vstala od stolu a šla se podívat po zahradě. Její syn nikde. „Neviděli jste Matýska?“ Ostatní zpozorněli a vydali se dítě najít. Děda nahlédl do kůlny, babička s tátou prohledávali chalupu. Bára si vyčítala: Hlídali jsme ho všichni a vlastně nikdo. „Matěji, Matěji!“ Žádná odezva. Děda objevil pootevřená vrátka a všechny svolal: „Asi vyběhl ven. Já běžím k silnici, babička se podívá po cestě nahoru k poli, Jarda půjde do lesa a Bára bude hlídat tady. Kdyby se Matěj objevil.“ Bára se slzami v očích jen hlesla: „Hlavně ho najděte a přiveďte zdravého.“ Roztřásla se strachy.

Matěje hledání hub omrzelo. Však už má košík pěkně těžký, všichni budou mít radost. Otočil se a vydal se na zpáteční cestu. Strach neměl, cestu si pamatoval. Tady je krmítko pro srnky, táta tomu říká nějak divně – že by kotrmelec? a tam za zatáčkou se schovává chaloupka, která vypadá jako ta perníková z pohádky. Ještě projde mezi těmi ploty s vysokými tyčkami, a – jé, hele, táta! „....Tatííííí, pomoz mi, já jsem z toho celej unavenej...“
„Matěji, ty kluku jeden, tys nám ale dal.“
„Nedal tatí, ale dám vám tyhle houby...Nemačkej mě tak moc, to bolí...“
„Promiň, Matýsku, já jsem měl jen strach, že ses ztratil.“
„Neztratil, vždyť jsme tu byli ráno. Už jsem přece velký kluk. Sám jsi to říkal...“
To bylo radosti, všichni ho objímali a maminka plakala. Ale pak dostal Matěj přece jen vyhubováno. Toulat se nesmí. I když chtěl přinést houby. Mimochodem, až na dva hořčáky to byly samé hříbky, klouzky a holubinky, muchomůrka žádná.

Ještě jeden dovětek má tato příhoda. Asi za měsíc se konala rodinná oslava a Bára s Jardou vzpomínali, jak se seznámili. Jarda byl tenkrát na vojně a při jedné vycházce zašel do pekárny, kde mu milá prodavačka Barunka s oříškovýma očima prodala ty nejvoňavější a nejkřupavější rohlíky na světě. Bára zase říkala, jak to Jardovi v té vojenské uniformě slušelo.
Matěj skočil ho hovoru:
„Kdy to bylo, že si to nepamatuju?“
Babička ho odbyla: „To si nemůžeš pamatovat, tys byl tenkrát na houbách.“
Matěj se ohradil: „Pamatuju, babi. Byl jsem sám na houbách, v lese, a táta mi přišel naproti. Ale žádný oblečení jako voják neměl. Ani pušku neměl!“
Dospělí se rozesmáli. Pak vzala maminka Matěje na klín a začala mu vysvětlovat, proč se smějí a jak to babička s těmi houbami myslela...