Pár dní poté, bylo pozdní odpoledne, se Jiří s Lucií po celodenní túře vraceli z kopců do údolí. Šli takovým ohromným sešupem dolů. Vlevo i vpravo hustý les. Tři krávy, které je s mírným odstupem doprovázely už dobrou půlhodinu, se rozhodly, že půjdou stejnou cestou, jako oni dva. Stezka byla úzká, mokrá a bahnitá, děsně to klouzalo. Nejdřív šel Jirka, kousek za ním Lucka, pak krávy. Taky jim to klouzalo. Byly mnohem těžší, klouzaly tudíž z kopce rychleji, a tak se vzdálenost mezi nimi a Luckou pořád zmenšovala. Lucie se snažila zrychlit, ale proti té nejbližší, a zrovna té největší klouzající krávě, neměla šanci. Užuž cítila její rohy v zádech. Kráva, těžká jako kráva, z toho byla chudinka stejně nešťastná jako Lucka, taky se jí nechtělo člověku ublížit - to se hned pozná. Hlasitě funěla, zoufale bučela a zdálo se, že i hlas jejího zvonce zněl vyděšeně.

Další úsek trasy byl kamenitý, Lucii se podařilo zastavit klouzavý pohyb a z cesty kousek ustoupila. Moc to nešlo, po stranách toho hustého lesa byly ještě hustší keře. Ostré trny maliníků a ostružiníků tvořily přírodní překážku. Kráva to rovněž ubrzdila, její dvě kamarádky taky, a zastavily se. Stály pěkně za sebou a spokojeně bučely. Asi měly radost. „Hou, malá, hou. Hou, velká, hou,“ snažila se Lucka svoje společnice povzbudit, aby šly napřed. Jirka byl někde daleko vpředu, nebylo ho ani vidět, ani slyšet. Krávy nic. Čekaly.
Po chvíli Lucii došlo, že trpělivost krav nemá své meze, a proto raději vyrazila na další cestu. Její  věrné kamarádky ji okamžitě následovaly. A zase bahno a dokonce potůček místo cesty, a znovu klouzání, funění, běh a skok s krávou za zády. Ale nakonec přece jen přišlo vysvobození v podobě rovinky, cesta se rozšířila, a tak všechny čtyři dorazily do údolí bez úhony. Dál už to byla docela pohoda, krávy s Lucií srovnaly krok, jedna šla vpředu, druhá vedle Lucky a třetí to jistila zezadu. Jirka odpočíval na pařezu u cesty, zabahněný až po kotníky, a když Lucku s jejím doprovodem uviděl, radostně se k nim vrhl a všechny bez výjimky začal poplácávat se slovy: „Tak co, holky, jakou jste měly cestu?“

 

  

 

Jindy se Jiří s Lucií při svém putování dostali k  opuštěné farmě, usazené v prudké stráni vysoko v horách. Pěšinka vedla kolem farmy a dál loukou až k lesu. Přesněji řečeno, původně měla vést, jak ukazovala turistická značka namalovaná na kameni. Teď tu bylo jenom samé bahno. Přes bahniště byla položena úzká prkna, po kterých turisté mohli přejít. Tedy mohli by určitě, kdyby… na těch prknech a v jejich těsné blízkosti nestálo stádo asi deseti krav. Bahniště se obejít nedalo. Vpravo kolmá skalní stěna, vlevo prudký skalnatý sráz. Jinudy to zkrátka nešlo.
Jiří odvážně vstoupil na první prkno a udělal jeden krok. Dál to nešlo, stála tam kráva. Stála tam tvrdohlavě, nehnutě a neústupně. Pak se pohnula a zvědavě natáhla krk k Jirkovi. Ten ji přátelsky poplácal, usmál se a popřál hezký den. Kráva mu oblízla ruku a pak ucho. Její sliny se přilepily Jirkovi na vlasy. Neuhnula. Naopak. Ostatní krávy se zájmem přistoupily blíž a vytvořily živou hradbu. Jiří si dřepnul na bobek. Přemýšlel, jestli by se nedalo prolézt mezi kravskýma nohama. Nedalo.
Deset krav má čtyřicet nohou a deset pohyblivých ocasů. Jeden z nich plácnul Jirku po tváři. Plesk! Jiří se zprudka napřímil. Rukou si pohladil načervenalou tvář. Ohlédl se na Lucii a sebevědomě pronesl: „Naštěstí mám smysl pro humor. Kráva mne nerozhodí. Pozoruj, jak to zvládnu.“ Sundal batoh ze zad a připravil si ho před sebe jako štít. Měl zřejmě v úmyslu krávy odtlačit. Ještě jednou se na Lucku otočil, co jeho skvělému nápadu říká. To ale neměl dělat. Nejbližší kráva tento manévr pochopila jako nabízení dárku, vytrhla překvapenému Jirkovi batoh z rukou a se svým úlovkem se začala chlubit ostatním. Krávy batoh očuchávaly, chvíli ho žužlaly a žmoulaly, ale pak je to omrzelo, zavazadlo opsalo půlkruh a dopadlo tam, kde bylo bahno nejhlubší. Měkké přistání bylo zakončeno mlaskavou tečkou.  

Lucie se na to už nemohla dívat: „Hele, Jirko, ještě chvíli je zabav, já to zkusím projít.“ Šla tím bahnem, tím mazlavým blátem, nohy těžké, nohy z olova, čvachtalo to a mlaskalo, ale podařilo se jí vytáhnout Jirkův batoh z bahna a dostat se kolem krav na druhou stranu, kde už pokračovala cesta zpevněná kameny. „Tak teď ty,“ zavolala. Jirka pomalu vycouval, pohled upřený do krásných velkých očí přítulných krav, a po vzoru své ženy prošel kolem stáda tím největším bahnem až k Lucce. Objali se. Sice jsou špinaví jako prasata, ale hrdinové… Vtom krávy sborem zabučely. Otočili se. Ty krávy se jim smály! Pak pokývaly hlavami, něco si pošeptaly - a všechny ustoupily z těch prken a postavily se o kus dál do bahna, takže každý další turista, který by tudy šel, mohl bezpečně a suchou nohou po těch prknech projít…