Motto (Jitka Dolejšová)

Obraz je příběh, obraz je báseň,
jen místo pera štětec v ruce tančí…
Obraz je otisk člověčí.
Co Kdosi viděl a neviděl, slyšel a neslyšel.
Co prožíval a jak žil.
Co hledal a nacházel, nebo nikdy nenašel.
Niterní pocity, pravdy a omyly.
Smutky, křivdy, pochybnosti.
Lásky, vášně, tajemství.
Sny a touhy.
To vše je schované v obraze.
To vše je obraz.

Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni…
Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši.
Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit.
Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí.
Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop.

Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.

Jitka Dolejšová

Setkání s obrazem (14) Michelangelo Buonarroti

„Člověk nedosáhne vnitřní kázně, dokud nedosáhne krajních mezí v umění i v životě.“ (Michelangelo)

Sixtinská kaple

Nástropní fresku pro Sixtinskou kapli objednal v roce 1508 papež Julius II. jako součást přestavby Chrámu sv. Petra v Římě. Michelangelo se zpočátku zdráhal zakázku přijmout, protože se považoval spíše za sochaře. Ale freska zcela ovládla jeho život a po další čtyři roky umělec strávil tím, že ji maloval bez cizí pomoci. Jeho znalosti anatomie a sochařskou zručnost prozrazuje mnoho póz postav, jež jsou holdem antickému a řeckému sochařství. Michelangelo pořídil asi tři stovky předběžných kreseb a ty pak zvětšoval do „kartonů“ přenášených na strop. Upustil od scénických detailů a soustředil se na gesta a pohyb postav. Hlavní desky zobrazují výjevy z knihy Genesis od stvoření až po Noemovu opilost. Na deseti medailonech jsou scény ze Starého zákona doplňující výjevy na hlavních deskách. Po stranách stropu jsou proroci a sibyly a v každém rohu ústřední desky jsou umístěni nazí mládenci (ignudi).

Po nedávném restaurování a vyčištění fresek v Sixtinské kapli se ukázalo, jakou intenzitou zářily původní barvy. Vznešené tvary, překypující mohutnou energií a obdivuhodnou vitalitou, byly vždy považovány za cosi jedinečného. Nyní ovšem k tvarům přistoupily i živé barvy, což mnohé diváky přivádí v úžas.

Adam a Bůh – Stvoření člověka

Příběh Stvoření ze stropu Sixtinské kaple nelze jednoduše vysvětlit, a to hned z několika příčin. Jednak byl Michelangelo neobvykle složitým člověkem; dále proto, že se zde noří do teologických hloubek, pro něž by většina z nás potřebovala odborné vysvětlení, a také proto, že biblická témata a události vyvážil obrovskými ignudy, nahými, nadlidsky vznešenými mladíky. S ohromující silou vyjadřují jakousi pravdu, přinášejí poselství, které neznáme. Tajemný význam mají pro autora osobně. Nelze jej postihnout ani běžnými slovy, ani teologickým výkladem. Lze jej pouze procítit.

Eritrejská Sibyla

Michelangelo zpodobnil proroky a věštkyně se stejnou energií, ale ve srozumitelnější podobě. Jsou důstojně umístěné ve výklencích pod nahými atlety.

Eritrejská Sibyla je zahleděná do knihy. Žádnou z věštkyň neoděl umělec ani do historického roucha, ani podle legendárního vyprávění klasických autorů. Zajímá jej pouze jejich symbolická hodnota pro lidstvo, jsou mu důkazem skutečnosti, že i uprostřed politováníhodných zmatků byly vždy mezi lidmi bytosti duchovně osvícené. Sibyly uměly přijímat duchovní poselství a vysvětlovat lidstvu boží záměry.

Eritrejská Sibyla se předklání, zabraná do knihy. Obrací stránky s tichým odevzdáním bytosti vidoucí pod povrch dějů, oslovuje ji boží prozřetelnost. Zprávy, ať už jsou jakékoli, přijímá neohroženě. Potvrzuje to sklon její hlavy. Knihu otevřela tak, abychom do ní všichni mohli nahlédnout – sama je přece „poslem dobrých zpráv pro všechny lidi“ (evangelium sv. Marka, 16, 15). Vyrovnaná a klidná postava Sibyly nám podvědomě, a o to silněji, dodává jistotu. Na otáčení stránek jí stačí jedna pevná ruka; druhá je přirozeně uvolněná. Sibylu cosi nabádá, aby vstala a jednala – a přece zůstává v klidu, soustředěná pouze na četbu. Kniha leží na pultíku, zakrytém modrou látkou, jež symbolizuje božský obsah. Růžová se vlivem světla mění na bílou, barvy jako by vytvářely melodickou harmonii.

Cherubín drží zapálenou pochodeň; plamen, který z ní vychází, vypadá spíše jako ohnivý pták, jako Duch svatý, přilétající na svatodušní svátky. Je zřejmé, že Sibyla nečeká, až se lampa rozsvítí. Její vlastní světlo přichází zevnitř a jistota její vize ostře kontrastuje s jiným tmavým cherubínem, který si dětskýma ručkama mne oči.

Poslední soud

Monumentální dílo ze západní stěny Sixtinské kaple, přes 400 jednotlivých postav, z nichž každá zaujímá jinou pózu. Ve velikosti postav jsou záměrně podivné neshody. Prostor je nepozemský a záhadný. Ladění je ponuré a i tváře těch, kteří byli spaseni, působí zamyšleně a znepokojeně. Nikde není patrná radost.

Kristus nesedí na trůně, ale kráčí vpřed s neomezenou energií, jako by pravicí pozvedával dobré a levicí odmítal zatracence. Neobvyklé zpracování námětu se výrazně rozchází s tradicí.

Krista obklopují svatí, prorokové a patriarchové, které Kristus jako by mátl a děsil. Po jeho pravici se krčí nenápadná Panna Marie, jež se zpravidla přimlouvá za hříšníky.

Mnoho zaujatých kritiků označila dílo za nemravné. Když papež Pavel IV. vzkázal, aby Michelangelo dílo „uklidil“, čímž myslel, aby přemaloval obnažené genitálie, vzkázal mu umělec: „Povězte papeži, že je to maličkost – ať zatím uklidí ve světě, protože obrazy se uklízejí snadno.“ Trentský koncil rozhodl fresku poopravit a nařídil obnažené postavy zahalit.

V dolním pravém rohu je postava spoutaná hadem - Mínós, obyvatel podsvětí – vědomá narážka na klasickou antiku a Dantovo Peklo. Říká se, že jde o portrét Biagia da Cesena, papežského ceremoniáře, který byl tvrdým kritikem Michelangelova díla.

V dolní části obrazu vidíme postavu v loďce – je to Charón, převozník ztracenců přes řeku Styx. Charón bije ztracence veslem.

Nad Charónem si pozorný divák všimne dvou andělů s knihami, v nichž jsou zapsána jména zatracených i spasených. Kniha se jmény zatracenců je výrazně větší.

Dokončení fresky trvalo pět let, malba překryla i ranější Peruginovu kresbu a kvůli ní bylo třeba zakrýt okna v kapli.

Výjevy v lunetách nahoře (Kristovo mučení) Michelangelo přidal, protože bylo nutno pokrýt celou stěnu. I tady byla překryta Peruginova malba.

Na levé straně obrazu probouzí sedm andělů svým troubením nebožtíky. Mrtví vstávají z hrobů a stoupají k nebi – někteří s velkým úsilím, jiní s pomocí druhých, někteří sami.

Vpravo od Kristových nohou je vousatý sv. Bartoloměj, který drží v ruce svůj atribut, staženou kůži, a mává s ní nad propastí. O zkřiveném obličeji se tvrdí, že jde o Michelangelův autoportrét. Malíř maluje sám sebe jako vykázaného z ráje - náznak jeho duchovních muk v tomto období.

Obraz Posledního soudu na oltářní stěně Sixtinské kaple (1536-41) objednal papež Pavel III., jenž Michelangela jmenoval svým hlavním architektem, sochařem a malířem. Protějškem měl být Pád andělů, ale k provedení obrazu nedošlo. Michelangelo rozvinul kompozici Posledního soudu po celé ploše zdí bez architektonického rámování. V jakémsi beztížném stavu se vznášejí těla spasených a klesají zatracení. Rozdělení na tři pásma - nahoře nebe, uprostřed místo pro souzení, dole Charón s démony - odpovídá křesťanské ikonografické tradici. Nová je dramatická jednota celku. Věčnou tragédii lidstva vyjadřuje jediná dramatická událost. Michelangelo má příležitost podat všechny možnosti pohybu, postoje, zkrácení a kupení nahé lidské postavy. Obrovské rozměry malby, množství figur (je jich tu 391 a některé i dva a půl metru vysoké), bezohlednost k prostoru (Poslední soud potlačuje nejen malby na stěnách, ale i na stropě), stupňování pohybu a plastické modelace do krajnosti mají šokovat diváka. Nevystupují zde jednotlivé postavy, ale velké skupiny, přičemž se libovolně mění měřítko. Poslední soud otevírá pozdní období Michelangelova života, kdy se umělec rozchází s renesancí i vlastním dílem a hledá cestu k novému spiritualismu. Obraz byl několikrát přemalován, poprvé - ještě v 16. století - z mravnostních důvodů.

Michelangelo Buonarotti (1475–1564)

Umělecký směr: Renesance, manýrismus

Italský geniální sochař, malíř, architekt a básník. Pro svou homosexualitu se trápil pocitem viny, býval hádavý a agresivní a těžko navazoval vztahy s druhými.

Ačkoli Michelangelo zasáhl převratným způsobem do všech druhů výtvarného umění, na prvním místě stálo u něho vždy sochařství. Na malířství se díval svrchu a považoval je za práci pro ženy. Ironií osudu mu poskytla právě malba volné pole k uskutečnění i těch uměleckých představ, jež nemohl vyjádřit v sochařství. Kreslí realisticky individuální, v antickém smyslu dokonalé tělesné tvary, ale popírá přitom všechna kompoziční pravidla, na nichž si zakládala předcházející generace. Michelangelo měl obrovskou představivost, dokázal hluboko proniknout do krásy a jejího duchovního smyslu. Krása pro něj byla božská; považoval ji za způsob, jímž Bůh promlouvá s lidstvem.