Jan Řehounek: Architekt Bedřich Feuerstein – 120. výročí narození
Bedřich Feuerstein se narodil v Dobrovici v rodině správce velkostatku, později ředitele thurn – taxiského panství na Loučeni. Od roku 1898 navštěvoval loučeňskou obecnou školu, od roku 1903 studoval reálku v Nymburce, kde ve třídě prvních absolventů maturoval v roce 1910. Na jeho závěrečném vysvědčení je poznámka: „Z kreslení prokázal větší dovednost, než se vyžaduje na střední škole.“
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (3)
Že se každá slova téměř v každé řeči skládají z jednotlivých hlásek, přesněji samohlásek a souhlásek, a při vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je asi známo. Zajímavé a pro mnohé z nás nepochopitelné však je, že různé národy mají různé hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují.
Stanislav Moc: Stát jako mafie
Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.
Prezentace a autogramiáda monografie Zdeňka Hajného
Příjemné setkání se zajímavými lidmi a spřízněnými dušičkami. Tak by se dala nazvat dnešní prezentace a autogramiáda Zdeňka Hajného.V útulné kavárně v 1. patře Domu knihy se sešlo na dvě stě lidí. V doprovodném programu vystoupili tři dobré a laskavé sudičky: Martina Kociánová, která si svým upřímným vyznáním k obrazům a celé osobnosti Zdeňka Hajného získala přízeň všech přítomných, Jan Vodňanský se svými humorem řádně okořeněnými písněmi a básničkami a Bohumil Vurm, který vyprávěl o vztahu k umění a o přátelství.
Eva Vlachová: Tak si to přeberte
Každé zaměstnání, kterým člověk projde, ho něco naučí bez ohledu na to, zda jde o práci zajímavou a pestrou, nebo zda je ona práce jen způsobem, jak si vydělat na živobytí. Kdysi jsem pracovala v jisté sportovní redakci. Odtud jsem si odnesla do dalšího profesního i osobního života, krom jiného, i jedno zásadní poučení.
Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (1)
Měl jsem tu čest se poznat s jedním takovým skvělým tvorečkem před dvaceti léty. Tehdy on se rozhodl, že bude se mnou trávit zbytek života. Mou ženu Johanu si omotal okolo…okolo čeho si ji ten náš první pražský krysařík mohl asi tak omotat?…řekněme okolo tlapky. Tedy mou ženu Johanu si omotal okolo tlapky do týdne. Byl to totiž krysaříček darovaný, nepapírový a přestože jsem byl dárcem ujištěn, že jde o odrostlejší štěně, časem se ukázalo, že už má osm křížků za sebou.
Josef Krám: Josef Škvorecký
A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny – 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?
Sloupky Jiřího Menzela (27)
Konečně jsem se dostal k četbě na kterou jsem se dlouho těšil. Je to tetralogie paní Marie Šulcové o bratrech Čapcích a taky o době, ve které před první a mezi oběma válkami žili. Trochu mne ty knihy zbavují iluzí, které jsem o první republice měl. Nebyla to doba tak ideální, jak se mi za „totáče“ zdálo.
Josef Čermák: Sbohem, Miluško Beckerová (Kulhánková)...
Letošní Hod boží vánoční se mi právě nepoved. Na Štědrý večer jsem absolovoval (jeden z mála zbylých nemotorizovaných obyvatel Kanady) dvě pěší cesty na pobožnost po neproházených chodnících. Tálo, hromádky ztvrdlého sněhu a rybníčky špinavé vody se spravedlivě střídaly a já si dvakrát naplnil své sváteční polobotky.
Antonín Siuda: Život s motýly
Tímto libým snem - i tím, že mne něco šimralo po tváři, jsem byl probuzen. Když se rozžalo světlo, uviděl jsem, že mě obklopuje hejno motýlů druhu Babočka Paví oko, latinsky zvané Inachis io. Seděli na kanafasové peřině, na konstrukci postele, některé jsem měl ve vlasech. Hned se počali srocovat kolem rozžatého světla, jak je u hmyzu obvyklé.
Ondřej Suchý: Třikrát sláva písničce ze Snadného života
Premiéra „současného příběhu ze života pražských vysokoškoláků“ se konala o den později v pražském kině Sevastopol, odkud pak film režiséra Miloše Makovce s názvem Snadný život putoval do kin dalších. (Jen v Lucerně se hrál po dobu pěti týdnů). Diváky, zvláště ty mladé, táhl, přestože šlo o dílko velmi průměrné.
Chrobák žravý - americký
Narodila som sa v malej dedinke, ktorú pomenovali podľa jazera, ktoré museli pašeráci zo susedných dedín obchádzať, keď chodili tovar vymieňať do Poľska. Preto, keď jazero vypustili, osadníci dali novej vieske meno Ochodnica. Dedinku chovajú horské kopce v náručí, horské pramienky jej život vlievajú do riečky Ochodničanky a tá sa vlieva do rieky Kysuce.
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Na výstavě obrazů / Dort k narozeninám
Výstavní síň Valdštejnské jízdárny byla poměrně plná. Nebylo se co divit – vždyť to byla nadlouho poslední příležitost zhlédnout v Praze vzácná díla světoznámého malíře. Lidé si šeptali své dojmy z vystavených obrazů. Jinak bylo slyšet jen tlumené kroky návštěvníků a občasné zakašlání hlídajícího zaměstnance galerie, který tak upozorňoval, že se někdo přiblížil k obrazům nebezpečně blízko.