Josef Čermák: Sbohem, Miluško Beckerová (Kulhánková)...
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
Letošní Hod boží vánoční se mi právě nepoved'. Na Štědrý večer jsem absolovoval (jeden z mála zbylých nemotorizovaných obyvatel Kanady) dvě pěší cesty na pobožnost po neproházených chodnících. Tálo, hromádky ztvrdlého sněhu a rybníčky špinavé vody se spravedlivě střídaly a já si dvakrát naplnil své sváteční polobotky. Na Boží hod se ve mně ještě zalíbilo zběsilému virovi a kolem jedenácté jsem se rozhodoval, jestli má cenu se prát o dalších pár týdnů života nebo se prostě nechat unášet pokojnými vodami do pomoří zapomnění. Přiznávám se, že ty pokojné vody se mi zamlouvaly víc - když vám táhne pětaosmdesát, máte právo dát si zahrát venkovskou kapelou 'Dosti jsem pracoval pro tebe, člověče...' A vtom zadrnčel telefon. Přítel Jiří Škoda (významný člen Torontského nového divadla, který ten den dovršil šedesát pět let svého života) volal popřát veselý Nový rok a pak sklesle dodal "Zemřela Miluška Beckerová. Za hodinu má pohřeb. Z divadla jsme tu jen dva, Ivan Rázl a já." Pak se začal rozvíjet film toho mála, co jsem o Milušce věděl. Křivka Miluščina života se poprvé střetla s masivní linií sovětské mocenské politiky 5.května 1945 (den, kdy se Miluška v Praze narodila). Tehdy národy Sovětského svazu měly důvod být hrdy na oběti, které přinesly pro porážku nacismu. Bohužel, jejich vůdci - zřejmě na úrovni jeskynních násilníků - měli jiné plány. V srpnu 1968 se křivka Miluščina života se sovětskou línií střetla po druhé: nezvaní hosté údajně přátelských armád navštívíli Československo (nepochybně jeden z nejstupidnějších politických akcí kremelských vládců, kteří - jako většina samozvanců, je přesvědčena, že máš-li dost tanků, dějiny tě musí poslouchat). Miluška s tisící dalších opustila svou vlast. A byli to lidé, jakých se žádná země nemůže beztrestně vzdát. Tisíce profesionálních lidí, desítky herců, hudebníků, umělců... 14. března 1970 skupina těchto lidí (včetně Milušky, Ferdy Čulíka, Pavla Krále, Bohouše Mácy, Adolfa Tomana) přetvořila toronstkou kajanskou scénu na Nové divadlo. (O šest roků později bylo ve Vancouveru založeno divadlo "Za rohem") Prvním představením byla Lucerna. Dvacet pět roků později o tomto představení Pavel Král napsal: " Lucernou (divadlo) rozpoutalo pětadvacetiletou etapu úspěchů, porážek, oslav i zatracení.." Etapu? Skoro bych to nazval orgií: Léto, Manon Lescaut, Zdravý nemocný, Deset malých čenoušků, Měsíc nad řekou, Antigona, Ze života hmyzu, Žebrácká opera, Vernisáž, Bílá nemoc, Maryša, Revizor, Vánoční mše, Hrátky s čertem, Ženitba...K dnešnímu dni Nové divadlo provedlo na 150 her a dvě premiéry: Škvoreckého Host do domu a Havlovo Pokoušení. Renaisance skoro athenská, za níž ti, kteří stáli blízko nebo jen na představení přišli, mají důvod být do smrti vděčni. Ale vraťme se k 14. březnu 1970 a k Milušce Beckerové. Myslím, že tehdy kolovala verze, že Miluška měla s utvořením Nového divadla něco společného. A nebylo by divu. A nejen ona. Členkami divadla se stala i řada jiných mladých žen, krásných, v plném rozpuku ženství. Romantické impulsy poletovaly sálem, oči hrály svou dávnou zrádnou hru. Miluška popletla hlavu nejednomu herci. Ani režisér nebyl imunní. Vím, že vystoupila v celé řadě her. Já jsem ji nejblíž poznal v Manon Lescaut. Hrál jsem jejího strýčka. Okouzloval mne její pevný alt, její svádivé oči, její zemitý klid. Později jsem ztratil kontakt. Slyšel jsem, že se vdala a se svým manželem, Janem Kulhánkem, měli dceru Štěpánku. A Štěpánka - s dalšími 25 dětmi vystoupila ve hře Sůl nad zlato v režii Jitky Růžičkové. Sbohem, Miluško. A dík. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jan Vodňanský | |
Ivo Šmoldas | |
Jaroslav Vízner | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Miloslav Švandrlík | |
Josef Fousek | |
Zdeněk Pošíval | |
JUDr. Ivo Jahelka |