Velvyslanec Pavel Vošalík, nepochybně jedna z nejvýraznějších postav české diplomacie (mimo jiné zastával úřad zástupce ministra zahraničí), končí své kanadské působení (příští zastávka snad Vatikán). Víme, že ze všech štací na něj nejsilněji zapůsobila Jižní Afrika a Kapské město, ale doufáme, že si někdy vzpomene i na Kanadu (a ottawské tulipánové jaro). My rozhodně na něj nezapomeneme.
Udělal bohatýrský kus práce na zrušení kanadských víz (doufejme, že uprchlické úsilí některých českých občanů je neobnoví). 
Bude-li v Ottawě postaven památník obětem komunizmu, bude to do značné míry i jeho zásluha. Ale jeho největší husarský kousek bylo zaranžování setkání ministerského předsedy země, která ho do Kanady poslala, a země, v které svůj stát zastupuje. A k tomu setkání došlo na české - vlastně československé - půdě (často v duchu slyším výrok snad nejoblíbenějšího kněze v krajanské Kanadě, Otce Libora Švorcíka, před oltářem v kostele sv. Václava v Torontě: Narodil jsem se Čechoslovák a Čechoslovákem umřu; v oblibě by mu mohl konkurovat jen Otec Janda, který zase s řídkou poctivostí obdivoval Rakousko-Uhersko). A ani to není všechno: velvyslanci Vošalíkovi se do toho podařilo vetkat i předání uznání Josefu Škvoreckému ministerským předsedou Stephenem Harprem. 
Za zmínku stojí i to, že mezi přítomnými byl i muž, který zřídka utrousí příznivé slovo o čemkoliv českém a snad nikdy o českých vládních a diplomatických kruzích - ano uhádli jste: pan Jan Sammer.
Osobně musím panu velvyslanci Vošalíkovi poděkovat za laskavost, kterou projevoval vůči mně. Ačkoliv jsem si nikdy nebyl jist, zda si mne neplete s někým jiným. Nebo, že mne prostě tahá za nohu (doufám, že se to tak říká, ono už je to všecko tak dávno a v hlavě se to občas trochu motá).
Ale já si ho budu pamatovat hlavně pro dva okamžiky. Jeden, kdy jsem z jeho slov cítil, jak jasně odděluje pompu a pozlátko světa, ve kterém se pohybuje, a zemitou skutečnost života, které nikdo neunikneme. Ten druhý, to mluvil o své venkovské mamince, jak celý život tvrdě pracovala. A já si vzpomněl na svoji...

Díky za mnohé, pane velvyslanče. Přejeme Vám šťastnou cestu. A kdo ví, možná Váš pobyt ve Vatikáně nějakým zázračným způsobem pokřesťanští rodinné vztahy politických vůdců v naší rodné zemi.