V pátek 5. září 2008 se Toronto rozloučilo s Tomášem BAŤOU. Ve 4:00 odpoledne začala bohoslužba v přeplněném (na 600 osob) františkánském kostele sv. Bonaventury za účasti členů The Hastings and Prince Edward Regiment, jehož byl čestným plukovníkem v období 1999-2007 (za druhé světové války sloužil jako kapitán v rezervě kanadské armády). Mezi účastníky byli kanadští federální i provinční politici. Česká vláda vyslala dvacetičlennou delegaci doprovázenou generálním konzulem ČR v Torontu Richardem Krpačem a vedenou zástupcem ministerského předsedy Čunkem, který předtím položil věnec u památníku obětem komunismu na Masaryktownu, po bohoslužbě pronesl hravý projev v rezidenci Baťovy rodiny (jeho předkové pracovali na kontrakt pro firmu Baťa) a později se odebral do kostela sv. Václava na setkání s farářem Liborem Švorčíkem a některými představiteli krajanského života.

Při pobožnosti se se zesnulým rozloučili jeho syn Thomas G. Bata, rodinní přátelé Frans van den Hoven a James D. Fleck, a vnučka Alexandra Schmidt Weston, pro niž Tomáš Baťa byl "mužem, jehož obdiv pro naši babičku Sonju nás naučil věřit, že pohádkové lásky existují." Dcery Christine Bata Schmidt a Rosemary Bata přečetly pasáže z Knihy moudrosti a dcera Monica Bata Pignal přečetla úryvek z prvního dopisu ke Korintským. Hudební část programu vyplnili členové sboru kostela sv. Bonaventury a Tokai kvarteta, které zahrálo "Vltavu" a Dvořákův "Americký smyčcový kvartet".

Při recepci v Baťově rezidenci promluvilo několik řečníků, vedle českého zástupce ministerského předsedy i Tomášův přítel, povoláním, myslím, universitní profesor, který s brilantním humorem popisoval společnou cestu s Tomem letadlem (snad do Evropy). Pan profesor se v letadle probudil, vlastně byl probuzen, ženským křikem ve tři hodiny ráno. Když otevřel oči, našel Tomáše na kolenou a nad ním křičící ženu - a nejen křičící - mlátila Tomáše polštářem. Zřejmě mu přičítala pokus, anebo, soudě podle jeho polohy na podlaze, přípravu pokusu o fyzické sblížení. Ke smíru došlo, teprve když jí Tomáš vysvětlil, že na podlaze hledal vypadlou součástku svého naslouchacího přístroje...

Ze všech stran přicházely kondolence a projevy obdivu, počínaje Václavem Klausem a konče (nebo obráceně) bývalým zaměstnancem firmy Baťa: "Ztratili jsem otce, když Thomas J. Baťa zemřel". Ta chvála není neoprávněná. Dva měsíce před jeho smrtí jsem ho požádal o sponzorství mezinárodní konference o Československu na Torontské univerzitě. Během několika málo dní univerzita obdržela šek Sonjy a Thomase Baťových... Co já a snad i řada jiných jsme u něho cenili nejvíce, byla jeho přístupnost, jeho moravská bodrost, nefalšovaná lidovost, vědomí společného osudu se vším člověčenstvím. Nějak se mu podařilo zůstat jedním z nás. Jen jedna stránka v baťovské historii pro mne zůstává prázdná: jakou roli hrál v budování největší obuvnické firmy na světě Jan Baťa. 


Foto z pohřbu Tomáš Bati ml. © Jan Rotbauer