Janáčkovy opery - a to platí především o jeho poslední opeře Z mrtvého domu - na světové hudební fórum pronikaly pomalu. V kanadském Torontu byla tato opera poprvé provedena až letos. S plánováním její inscenace se začalo už před lety. Janáček totiž patřil mezi oblíbence nedávno tragicky zemřelého (vracel se s rodinou z dovolené, po přistání na torontském letišti ho ranila mrtvice a cestou do nemocnice zemřel) šéfa Kanadské opery Richarda Bradshaw. Bradshaw (otec nového sídla opery) Janáčka považoval za druhého největšího hudebního skladatele dvacátého století, hned za svým krajanem, Benjaminem Brittenem a v Torontu uvedl všechny Janáčkovy opery s výjimkou té poslední, jejíž hudbu obdivoval nejvíc.

O premiéře 2.února přinesly kritiky hlavní torontské deníky. Titulky kritik-  Toronto Star (John Ferauds): Milovníci divadla před obtížným úkolem opery z vězeňského tábora; The Globe and Mail (Robert Everett-Green): Řídká směs něhy a krutosti; National Post (John Keillor): Inscenace vyvolává hrůzu vězeňské cely.

John Ferauds ve Staru píše: Návštěva sibiřského vězeňského tábora asi není ideálním hudebním požitkem. Ale ti, kteří přijmou výzvu Kanadské operní společnosti, najdou hodně k milování na této torontské premiéře...Novela Fjodora Dostojevského líčí nelidskost člověka k člověku, počínaje nejmocnějšími a konče nejnižším zvrhlíkem. O Janáčkově hudbě píše:
"V Janáčkově vesmíru hudební nástroje hrají stejně důležitou roli jako herci" a jeho hudba je pro ně nesmírně obtížným materiálem. Ferauds zvlášť ocenil australského dirigenta Alexandra Briggerse, hvězdu představení, výkon Pavlo Hunky v roli Siskova a scénu Astrid Jansonové.

John Keillor v National Post se zabývá nejvíc Janáčkovou hudbou: "Omezenost operní dramaturgie a její neschopnost zachytit groteskní brutalitu nijak neumenšuje tuto inscenaci... Krutost je psychologická a Kanadská operní společnost vyhmátla jedinečnou velikost této opery. Ve většině případů opera o vězení by byla nudná; film a román znásilnění a vraždu přibližují lépe... Ale Janáčkova schopnost vniknout do citového světa svých postav vytváří nezapomenutelné scény, například když vězeň popisuje, jak a proč zabil svoji ženu - jak se jeho příběh rozvíjí, hudba podpírá každý kousek vypravěčovy lehkomyslnosti, děsu, zuřivosti, hanby, chlípnosti...až jeho vina je zřejmá  jako ruce na našem těle. A to vše je tvořeno hudbou, která zůstává jedinečná a přístupně tonální...

Všichni tři kritici věnují pozornost scénáři - Everett-Green: vycházející diváci se dohadují, co to vlastně viděli a o co vlastně šlo. Opera je založena na Dostojevského fikčním popisu sibiřského vězeňského tábora ...skladatel si vybral, co se  mu hodilo ...opera nemá zápletky...mezi dialogy skladatel zasadil přísloví a básnické obraty...mně se nejvíc líbil obrat (přeloženo z angličtiny): "Jak po Tobě toužím, zatímco - pláče - sedím na černém koni". Everett-Green připomíná, že opera byla poprvé v Americe uvedena teprve v roce 1990, ale dnes patří mezi opery, které prostě v repertoáru nesmí chybět; že opera byla inscenována Patricem Chéreau a Pierrem Boulez, jejich první inscenace od roku 1976, kdy v Bayreuthu uvedli Wagnerův cyklus, který  vítězně prošel světem.
Dál uvádí, že „Z mrtvého domu“ inscenovali vloni v Amsterodamu, ve Vídni a Aix-en-Province a příští rok bude uvedena v La Scalla a v newyorkské Metropolitní opeře. Janáčkova hudba ho fascinuje prolínáním něhy a krutosti, nejněžnější je v posledním příběhu, zpívaném vězněm Siskovem (bas-baryton Pavlo Hunka). Everett-Green svou kritiku končí:
"Také si myslím, že tuto inscenaci musím vidět ještě jednou."