Miroslav Sígl: Tisk a novináři v letech 1966 - 1970 (3)
04,20 - agentura TASS vysílá oficiální prohlášení, podle něhož vstoupila do ČSSR vojska zemí Varšavské smlouvy na žádost čs. stranických a státních činitelů. ● K budově ÚV KSČ v Praze dorazily první sovětské obrněné vozy, vedené autem sovětského velvyslanectví. Do budovy prudce nastoupili sovětští vojáci se samopaly a v přízemí, kde byla početná skupina čs. novinářů, začali křičet: „Idítě odsudá, buděme streljať!“
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (10)
Píše mi mladý právní zástupce: „Vladimír R., 26letý člověk, úplně zachovalý, obchodník, sloužil jako voják za Rakouska a byl ve válce; od té doby v něm rostlo přesvědčení, že první jeho povinností je bojovat proti válce a že musí začít sám u sebe. Když byl povolán k činné vojenské službě, zdráhal se vzít do rukou zbraň, neuposlechl rozkazu představeného důstojníka, zůstal pevný i před soudem; dostal 15 měsíců žaláře.
Pavel Kopáček: Docela malá psí pohádka
Tak si děti hezky sednětě,povím vám mou malou psí pohádku. Jmenuji se Betinka a to, že mi rozumíte, to způsobil můj páníček, který rozumí naší psí řeči a napsal to pro vás po vašem, po lidsku. Jsem docela klidná a hodná fenka, nejraději se stočím do klubíčka na svém oblíbeném křesle a spím. Ale běda, jestli u našich dveří zazvoní listonoška nebo cizí člověk!
Iveta Kollertová: Studánka splněných přání
Pomalu jsme vjeli do hustého lesního porostu. Všude samá pavučina, voní podhoubí a za zády utichá ruch města. Občas se ozve zvuk motorky nebo silnějšího auta, jinak je naprosté ticho. Cesta je kamenitá, rozbrázděná stékajícím pramínky z blízkého potoka. Ptáci nezpívají, v těchto místech panuje zvláštní ponurá, až zlověstná atmosféra.
Jan Jurek: Šárka
Přicházela k nám na pokoj téměř pravidelně, aby si poklábosila s mým spolubydlícím. Jmenovala se Šárka, měla krásné velké oči, velká ústa a postavu drobounkou až příliš na můj vkus. Petr, můj parťák na koleji, s nímž jsem to táhl celé čtyři roky, měl Šárku za dobrou přítelkyni. (Nic víc nic míň – jak mě léta asi v dobré víře ujišťoval.)
Touha po Africe (2/3)
17.prosince 1997 přejíždíme hranice z Eritrei do Etiopie. Scenérie se zprvu příliš nemění. Je středa a na tržišti je velká spousta lidí. Zdá se mi, že je víc prodavačů, než kupujících. Všechno ovládají barvy. Ženy mají vlasy zakryté barevnými šátky ...
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (1) Jan Werich
Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén. Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…
Stanislav Moc: Pojišťovna
Jednou jsem mladé holce prodal hodinky se zárukou a ona mi je asi za týden přinesla nazpět, že jí vypadlo sklíčko a že chce své peníze zpět. Díval jsem se na hodinky a viděl, že jsou silně odřené. Sklíčko v nich chybělo, ale asi proto, že holka někde šmikla rukou s hodinkami o zeď. To jsem vzít nazpět nemohl, to by mi výrobce nevyměnil.
Jarmila Moosová: Rozhovor s Ninou Ingrišovou
Z mé strany vím, že to byla láska na první pohled, nebo aspoň úder do hlavy! Když jsem byla tady mladičká - my jsme odjížděli s rodiči odtud v pětačtyřicátém, to mně bylo třináct let - tak jsem v Žabovřeskách, kde jsme bydleli, chodila hodně na filmy do kina Lucerna. Ještě tam je, viděla jsem nedávno. A mám z té doby takové malé album, balíček herců.
Pavel Pávek: Není roláda jako roláda
Kuchtík zase jednou dostal hlad a po předchozím úspěchu s uzenkami dospěl k názoru, že umění pana Savarina není nic tak složitého, aby si s ním právě on neporadil. Kráčel, čirou náhodou, zrovna lesem, a tak se rozhodl nasbírat pod vzrostlými velikány nějakou tu houbu. Prozíravě se vyhýbal jedovatým, bez povšimnutí nechal i takové, o kterých někteří houbaři ještě pár dní před smutečním obřadem prohlašovali, že jsou výborné a chutné.
Vladimír Cícha: Erikova cestička
Pobřeží Pacifiku, na které v létě chodíme, se vyznačuje přírodní drsností. Kameny různé velikosti omleté vodami oceánu, ohromné klády, s nimiž si živel v době přílivu a v zimní době pohrává jako se sirkami, to je naše oblíbené místo. Sotva začne alespoň zdánlivě letní počasí, docházíme tam dost často. A stejně tak už po léta činí Erik. Přijíždí automobilem z Calgary, někdy přiletí. Navštívit matku, která v Západním Vancouveru žije. Seznámili jsme se s ním na té kamenité pláži. Nemáme jasno o jeho zaměstnání, ač už jednou nebo dvakrát se nám to pokusil objasnit. Hovořil o jakýchsi svých klientech, o žurnalistice, ale hlavně o daních.
Marie Formáčková: Na tragickej život byla pes... (1)
Vzpomínání na Helenu Růžičkovou | Když před pěti lety odešla, najednou jsem si uvědomila, jak velkou součást mého života tvořila a jak mi schází. Dirigovala mě, aniž bych si to uvědomovala a aniž bych o tom přemýšlela. Prostě silou své osobnosti mě vždycky přesvědčila, že to se mnou myslí líp, než to myslím sama se sebou já... A takových nás byly spousty.
Jana Anna Reichová: Psohlavci za mořem
Hned po válce, ještě v roce 1945, jsem tam jela jenom s maminkou poprvé. Bylo mi právě sedm let a pamatuji velmi živě tu první poválečnou slavnou pouť u sv. Vavřenečka na Veselé hoře. Samozřejmě, že jsem byla v právě nově ušitém chodském kroji. Pamatuji se na americké vojáky, kteří nám rozdávali dobroty a kterých se nikdo nemusel bát.
Jan Řehounek: Něco mu přibylo v kalhotách
V pátek odpoledne po šichtě prohlásil Bob ke kolegům v šatně: „Příští tejden mám dovolenou. Pobrali jsme prémie, tak to pěkně roztočím!“ A odebral se do pivnice Semafor, aby dvanácti pivy a pěti rumy zahájil týdenní spanilou jízdu. Nutno podotknout, že ke spanilosti měla daleko.