Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (1)
Ne že bych toto experimentální divadlo měla v úmyslu zvlášť doporučovat, jen si troufám říct, že kdo nezažil živě a zblízka aspoň jedenkrát některé z jeho představení, nezná dobu a mládež dneška. Píšu záměrně aspoň jedenkrát, protože je-li Vám přes čtyřicet, víckrát vás asi na projekty Experimentálního prostoru Roxy v Dlouhé 33 nikdo jen tak nedostane. Ale zážitek to je, to přiznávám.
Zdeněk Horenský: 1999 – co způsobil přechod přes koleje, aneb ilegální přechod hranic
Nádraží v Šoproni na maďarsko-rakouské hranici, je přibližně 16:34 hodin, v 16:40 má pravidelný odjezd vlak do Vídně. Jsme tři a jdeme na poslední chvíli. Na odjezdové tabuli je vyznačeno, že tento vlak odjíždí ze 6. koleje. Spěcháme do podchodu, kde však po chvilce zjišťujeme, že se zde vstup na 6. kolej nenachází. Vracíme se tedy urychleně zpět, minuty ubíhají, čas odjezdu se blíží. Bezradně se rozhlížíme. Jeden z nás zahlédne označení 6. koleje se šipkou někam mimo podchod. Přidáváme do kroku vyznačeným směrem. Narážíme však na uzavřený vchod. Mohlo nás napadnout, že vlak do Rakouska je již odbaven.
Miroslav Sígl: TGM a „osmičková“ výročí
Nejen 28. ŘÍJEN 1918 je neodmyslitelně spojen se jménem zakladatele našeho státu, ale nahlédnutím do jeho životopisu, lze vystopovat několik dalších letopočtů s osmičkou na konci, významných pro život a dílo TGM. Uveďme z nich některé (zčásti podle Stručného životopisu Stanislava Poláka, Středočeské nakladatelství, Praha 1990).
Jinotajová inspirace na pokračování
Abych alespoň zpovzdálí trochu podpořil nápad s hledáním jinotajů, rozhodl jsem se vyhledat ve svém archivu fotografii, kterou jsem kdysi pořídil v Praze na náměstí Republiky a kterou mi – kupodivu – otiskl 29. ledna roku 1965 na zadní stránce tehdejší Mladý svět. Dodnes jsem na tu fotku pyšný.
Ondřej Suchý: Utajované pravdy o Dagmar Patrasové
Na tomto článku je pozitivní, že ta, o níž v něm píšu, vypadá v době svého životního jubilea, jako by jí bylo o polovinu let méně, a pak také skutečnost, že o všem negativním, co mě zlobí v souvislosti s oslavenkyní, mohu napsat do Pozitivních novin, protože – a to je prosím ověřená pravda! – jinde bych se svojí obhajobou Dagmar Patrasové neuspěl.
Ivo Jahelka: Balada o Gáborovi, jeho advokátce, bachařích a průmyslové kameře
V Budějicích městě je pěkná věznice, muklů je tam dvěstě, hlídaj je velice. Když je někdo bídák jako byl Calvera, tak ho prostě hlídá bachař a kamera. V lochu, hochu, tam si to vodkroutíš, v base zase už se rmoutíš. // Pankrác ani Bory, co světem stojí svět, nezažily story, co vám chci vyprávět. O co šlo v tom skutku - o lásku, mordyje, za mřížema, vskutku, děly se orgie!
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (21) Ztroskotanci v poušti
Marcel Vaslin byl dvacetiletý letecký mechanik, kterého poslala cizinecká legie do Tamarassetu. Byl to nejvzdálenější francouzský opěrný bod na Sahaře. Marcel měl s několika druhy připravit letadla pro generála Laperrina, který se chystal k průzkumnému letu do sedm set mil vzdáleného a tajemstvím opředeného města Timbuktu. Krátce před startem hledal Leparrine ještě jednoho dobrovolníka do posádky a Marcel se přihlásil. Časně ráno, 18. února 1920, se vznesly do vzduchu dva stroje. Legionáři z Tamanrassetu jim zamávali a letadla zmizela za žlutavým obzorem.
Pavel Pávek: Bauerova vila v Libodřicích
O kubizmu, přesněji rondokubizmu, se často říká, že je snad jediným typicky českým výtvarným a architektonickým směrem. O architektovi Josefu Gočárovi, že je jeho nejvýznačnějším představitelem. Josef Gočár byl snad nejvýznamnějším představitelem autorů českého kubizmu, směrem, který byl výrazným hlavně v architektuře.
Miroslav Sígl: Nezapomínejme blahopřát skromným seniorům
Je vždy dobré, jestliže přátelé, známí anebo jen čtenáři si vzpomenou na ty, kteří se již v ústraní dožívají vysokého věku, a přitom v době své produktivity vydali četná svědectví o našem životě a společnosti. K takovým patří Karel Štoll, který se narodil uprostřed první světové války – 5. května 1916.
Blanka Kubešová - Renata Šindelářová: Čím je člověk starší, tím víc potřebuje, aby byl milován
Přesto, když jsem se Blanky Kubešové zeptala, zda se mnou udělá rozhovor, souhlasila trochu rozpačitě. A víte proč? Vyjádřila obavy nad tím, že je příliš obyčejná na to, kolik publicity se jí dostává. Ale nenechala jsem se odradit a položila jí několik otázek, týkajících se její tvorby a především jejího exilu ve Švýcarsku.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství
Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.
Pavel Pávek: Snad nejstarší vinice v Čechách
Unavený vláček rozvážně míjí lužní lesy, zahoukáním zdraví rovinatou krajinu, občas stejným způsobem varuje líné daňky kteří ho ignorují a pokojně ukusují zelenou trávu, tu a tam zastaví na malém umolousaném nádražíčku většinou vzdáleném od obce jejíž název zdobí průčelí opuštěné drážní budovy.
Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají
U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život. Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět.
Miroslav Sígl: O rekordně vysoké soše T. G. Masaryka
Náhoda tomu chtěla, že jsem se začal zajímat o osud předčasně zesnulého Stanislava Rolínka (1902–1931) z moravského Bořitova. Proslul jako talentovaný sochař – samouk především tvorbou národních monumentů (sochy v nadživotní velikosti sv. Václava, Jana Žižky, Jana Husa, Prokopa Holého, blanických rytířů, legionářů). Tohoto skromného umělce – samotáře, který se ve svých 22 letech léčil na tuberkulózu a své původní zaměstnání čalouníka musel ze zdravotních důvodů opustit, si povšiml starosta nedaleké známější obce Kunštát František Burian. Uvědomil si, že podobné sochy by mohly zvýšit turistickou atraktivitu obce, a proto Stanislava Rolínka podpořil v jeho zálibě.