Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (1)

Rubrika: Publicistika – Doporučení

ZNÁTE V PRAZE TEATRO ROXY/NoD?

Ne že bych toto experimentální divadlo měla v úmyslu zvlášť doporučovat, jen si troufám říct, že kdo nezažil živě a zblízka aspoň jedenkrát některé z jeho představení, nezná dobu a mládež dneška. Píšu záměrně aspoň jedenkrát, protože je-li Vám přes čtyřicet, víckrát vás asi na projekty Experimentálního prostoru Roxy v Dlouhé 33 nikdo jen tak nedostane. Ale zážitek to je, to přiznávám. A protože se člověk nemá ničemu à priori vyhýbat, tady je.

Už samotné prostory tzv. divadla v sobě mají něco tajemného. Dostanete se do nich šerou recepcí se spoustou programů a letáků a po schodech vzhůru skrze částečně zpustošené prázdné sály – hotový Kafkův zámek. Publikum tvoří výhradně mladí v džínách a teniskách. Převládají dívky. Možná jsou emancipované o něco víc než minulá generace, asi jako bojovná Vlasta, která kdysi vzala vládu nad muži do svých rukou. Jedna mlaďounká holčina v černých pučocháčích potištěných lebkami se skříženými hnáty, (tohle je prý velice cool), se narychlo osvěžuje vodou z batohu. Všichni pak svorně a nedočkavě přešlapují dlouho před začátkem, nadržení na svůj večer, na svou porci legrace. Jejich obraz života má mít prostě co nejméně společného s obrazem otců a už vůbec se nemá podobat obrazu zprostředkovanému v médiích či ústy zkorumpovaných politiků. Přítomnost je dravá a po všem, čím se museli prokousat a co se na ně nahrnulo během dne, se chtějí především odreagovat, a nejde-li to jinak, aspoň verbálně se vybouřit. Zdá se, že tohle platí jak o publiku, tak o hercích. Ve 3. části avantgardní trilogie Harila nazvané „Černá-svoboda“ se to daří.

Ohlušující a útočná punková muzika je jen jakousi ochutnávkou na úvod. Že prý uvolňuje. Možná. V dospělejším věku je něco příšerného, ale vydržte, bude hůř. Za německým pseudonymem Helmut Kuhl se skrývá český dramatik jako poleno, dějištěm je okolí Basileje a Bodamského jezera. Účinkují neherci. To, co nám předkládají, je svět bez iluzí, vypjatý a nesmlouvavý detektivní příběh o partě punkáčů a jedné gorile vysvobozené ze zajetí mříží zoologické zahrady jen proto, aby byla vzápětí týmiž osvoboditeli vyměněna za hrstku bankovek. Čtyřčlenná parta v nápadité, ale jednoduché a skromné scéně pije a poflakuje se od lahve k sexu; onanuje, močí a souloží s gorilou, aby pořízené snímky vzápětí nabídla překupníkovi a prodala po internetu.

Neuvěřitelně krutá, moralistická parodie na lidi a dobu, v níž jsou peníze nejvyšší hodnotou. Víc jsem neporozuměla, krom jiného snad vinou voleného slovníku. Příběh je totiž úmyslně podepřen tak neuvěřitelně vulgárním jazykem, že to překonává veškeré hranice a fantazii. Ale i tohle je dnešní divadlo a leckterý autor i režisér by mohl závidět – je totiž nabito k prasknutí. Sedí se na obyčejných skládacích židlích i po turecku na polštářích na zemi a sálek exploduje a bouří novými a novými salvami smíchu.

Proč vůbec stojí za to o divadelním zážitku tohoto typu poreferovat? Ti mladí se baví, baví se způsobem a slovy, která nepatří do „normální“ společnosti. Důležitější však je skutečnost, že hrdiny na jevišti, kteří tak okázale pohrdají životem a hodnotami, odmítají. Autor společně s mladým publikem dochází ke vzácné shodě ve vidění světa, ze kterého v této podobě není východisko. V tomto smyslu vyznívá i závěr hry: Povedená parta s překupníkem, (ale je to vůbec překupník? Nebo spíš převozník do temné říše Hadu?), se topí v Bodamské jezeře.
Ne že by byl člověk na konci moudřejší nebo věděl, co mladí chtějí. Spíš pochopíte, co už nechtějí, co jim slouží právě jen pro tu legraci. Je to protikulturní, protispolečenská fraška, říkáte si, zároveň je to však i dobrá komedie dobrého autora, který dokáže parodovat negativní a špatné pocity a špatné myšlenky. A přestože to tak na první pohled nevypadá, patří „Černá-svoboda“ do tzv. her moralistických, která mj. získala i cenu na Festivalu souborů. Mám pocit, že ještě nikdy si český autor nedovolil promluvit na jevišti tak vulgárně a cynicky. Zároveň se však stal i jakýmsi mluvčím širokého hnutí zdaleka nejen české mládeže, která tu bez jakýchkoli zábran tvrdě kritizuje a paroduje svět.

A něco pozitivního na závěr? Věnovala jsem obecenstvu, ve kterém jsem byla s odstupem 30, možná 40 let nejstarší, nemalou pozornost i po představení. Jsem si téměř jista, že všichni tito mladí lidé, kteří přes den studují či chodí do zaměstnání, mají ve svém soukromí daleko obyčejnější slovník a řečeno slovy rodiče, „že z toho vyrostou“.

A JEŠTĚ JEDNOU KOMEDIE

tentokát v Divadle v Řeznické. Mimochodem ulice to není jen tak ledajaká, poprvé se o ní hovoří v koncepci Nového Města vznikajícího ještě před husitskými válkami. Za jméno vděčí řeznickému řemeslu, jak jinak, a také jeho mistrům, kteří tady bydleli. I dům samotný, kde sídlí dnešní divadlo, má bohatou historii a od 60. let se v něm postupně vystřídalo několik klubů a diskoték. V r. 79 se z hudebního klubu stal konečně klub divadelní. Dnes má Divadlo v Řeznické svůj vlastní repertoár, který je oživován hostujícími soubory. Tak jak to bývá, i zde začínaly stovky dnes už slavných osobností a hrály se hry světového formátu. Z těch posledních jmenuji jen tak namátkou hru A. Nicolaje Mydlibaba a ty druhé psanou jako na tělo pro Ljubu Skořepovou, O´Neillovu Farmu pod jilmy, Biletářku A.Goldflama, Baladu o smutné kavárně C. McCullersové a Ed. Albeeho, Alessandrovy Římské noci, Krásku z Leenane dramatika M. Mc.Donagha nebo Premiéru mládí Ch. Giudicelliho. V obou posledních dostala parádní role Nina Divíšková.

Vitální komedie J. N. Nestroye „Lidožrouti aneb V nouzi Franta dobrej“ se na půdě Divadla v Řeznické poprvé objevila v lednu 96 a do dubna 2000 dosáhla 42 repríz. Dějištěm jsou dosud neobjevené ostrovy kanibalů v Tichém oceánu a hra je určena publiku každého věku, všem, kteří milují černý humor a kanadské žertíky nebo si chtějí pochutnat na nefalšované (lidské, jak jinak, vždyť jsme na návštěvě u lidožroutů!) mozečkové polévce. To vše za doprovodu domorodé hudby a tanců.
„Ach, lidičky, medvěd se utrh...“ Co s tím má společného Prodaná nevěsta, na jejíž motivy fraška J. N. Nestroye vznikla, tomu přijít na kloub necháme vás. Koncert pro čtyři herce a bílého medvěda režíruje živě a nápaditě Mir.Hanuš. Prostě „inscenace k sežrání“, napsala MF Dnes před lety, a to platí i dnes.

TŘI NOVÉ HRY DIVADLA NA FIDLOVAČCE

V minulém roce tu byla otevřena druhá scéna, „velké“, hlavní Fidlovačce tak přibyla i Fidlovačka Komorní.
V březnu se na jejích prknech uskutečnily hned dvě premiéry, Venuše nosí XXLSex v šestém patře Johna Patricka, kde se za zavřenými dveřmi během jednoho večera odehrají hned tři příběhy.
Opravdovým hitem se však v Divadle Na Fidlovačce stává známý příběh Dona Quijota, legendární muzikál Muž z La Manchy. Petr Rychlý v hlavní roli tu bojuje proti všednosti a potýká se s realitou života. 

Druhé a konečné pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 05. 2007.