Antonín Suk: Srnec (1/3)
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.
Ivan Kolařík: Další štace po světě - Zlatá Evropa!
Opět jsem byl ubytován na policejní akademii, kde jsem musel přežívat na úplně nejstrašnějších jídlech mého života. Ale policajti to byli dobří a bodří a navíc s nima byla náramná legrace. A strašně chlastali. To bych jim ovšem neměl tak za zlé, ale že si tam „hrnou“ teplé pivo a rozplývají se nad tím, to pokládám za vrchol kulturní zaostalosti. Jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si již po kolikáté.
Josef Krám: Jak utíkal Vojta Náprstek přes Rychnov do Ameriky
Buďme s Janem Ámosem názorní a sledujme výklad pana učitele Kráma: Panská ulice je v Rychnově spojnicí mezi Starým náměstím a náměstím Karla Poláčka v sousedství zámku. Její jméno prošlo proměnami – kdysi Panská ulice nesla za 1. republiky a ještě chvíli po 2. světové válce jméno Vašátkova.
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.
Jiří Suchý: Mravenec
Jednou jsem četl takovou zajímavou věc. Až k nevíře. Že kdyby nebyl pánem přírody člověk, byl by to nejspíš mravenec, kdo by tuhle funkci vyfasoval, protože mravenci prý mají hned po lidech největší inteligenci. Tvrdí se to taky o delfínech, ale to nevím. Sám jsem v životě viděl rozhodně víc mravenců než delfínů, tak se budu zaobírat spíš jimi.
Ivan Kolařík: Neobyčejná svatba
Tento sympatický farář mě vzal do zpovědnice, kde nasadil velice zbožný výraz v tváři a čekal, co ze sebe vyklopím. Já tenkrát doopravdy nevěděl, jak na to. Nenapadlo mě nic jiného, než se česky přiznat, že občas mluvím sprostýma slovama, že i když jsem hluboce zamilován do Máni, přesto koukám, ba i někdy prahnu po jiných ženách a že mi leze na nervy teta, protože mě buzeruje.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (11)
Každý chybuje, ale je rozdíl, když při hodnocení činnosti vedoucí řekne – jsi nemožný, takhle to přece nemůžeš dělat, nebo. když o stejném problému řekne: „Tohle jsi udělal dobře, ale toto by mohlo být uděláno jinak“. Pak vyzní druhý příkaz daleko přijatelněji. Často si vzpomínám na večerní hodnocení lekcí kurzu DC, kde jsem asistovala. I to mělo svá pravidla.
Sloupky Jiřího Menzela (19)
Každý filmový producent, každý majitel kina vám potvrdí, že lidé chodí do biografu hlavně kvůli hercům. Ještě lépe - kvůli určitým hercům - tak řečeným hvězdám. Známá a oblíbená tvář skýtá obyčejnému divákovi aspoň minimální záruku, že to může stát za to koupit si lístek a jít na film bez rizika, že to bude zabitý večer.
Eva Vlachová: Přírodní úkaz?
Pisatel jednoho článku v nejmenovaných novinách si upřímně povzdechl nad absencí slušnosti v naší společnosti. Výkladový slovník definuje slovo absence jako nepřítomnost osoby, vlastnosti či jevu. Pokud jsem dobře pochopila souvislosti, tak pouhý povzdech je, v případě slušnosti, málo.
Luděk Ťopka: V šumavském lese, stranou světa
Francl se mi tehdy svěřil, že ho tyhle řeči sice mrzí, ale protože jsou to jen lži a lidská zloba a závist, příliš jich nedbal. To se ale změnilo, když nabraly jiný tón. Anka je mu nevěrná, zanáší mu s mladým inžinýrem ze statku, Horáčková je prej viděla na sejpce přehazovat ječmen, co se má co inžinýr vohánět lopatou, že jo ....
Miroslav Sígl: Se spisovatelem Vladimírem Votýpkou o české šlechtě
Česká šlechta v současné době představuje úzký okruh pětadvaceti až třiceti rodin – každopádně hodně prořídlý šik. Jindřich Kolowrat mi kdysi řekl: Patříme k ohroženému druhu živočichů – jako někteří vzácní motýli nebo jeleni. Mnozí totiž odešli v několika odlivových vlnách. Poprvé po vzniku Československé republiky, která šlechtě příliš nepřála, podruhé před začátkem druhé světové války.
Pavel Victorin: Amedeo Modigliani
Tento měsíc si připomeneme výročí narození jednoho z tzv. „prokletých umělců“, malíře Amedea Modiglianiho (12. července 1884 – 24. ledna 1920). Protože zmíněný umělec u nás zůstává stále poněkud opomíjen, snad nebude na škodu si jeho tvorbu a dramatický životní příběh připomenout. Expresionistický malířský směr, jehož se po smrti Modigliani stal oceňovaným představitelem, se specifičtěji označuje jako fauvizmus. Jde o styl, kde nejde o přesnost zobrazení, nýbrž o vnitřní harmonii obrazu, ve kterém forma je přetvářena ve výraz.
Eva Benešová: Svět dětskýma očima
Hanička si prohlíží Honzovu knížku, kde jsou namalováni brontosauři a živě se o ně zajímá. Honzík jí vysvětluje, že je to z doby, kdy ještě nebyli na světě lidé. Hanička nevěřícně: „A ty jsi, maminko, také ještě nebyla na světě ?“ Honza se hlasitě směje a upřesňuje. „To ještě žádní lidé nebyli na světě, ti se pak udělali z opic.“ Hanička zamyšleně: „Ty jsi, maminko, také byla dřív opička ?“ Tatínek to slyší a radostně přisvědčuje...
Dobromila Lebrová: Carl Orff, německý hudební skladatel
Jsem ctitelkou vážné a klasické hudby, ale povětšině té starší - jen málo skladeb z dvacátého století mě oslovilo. Orffovy „Carmina burana“ mají mezi nimi jedno z předních míst - po koncertě, kde jsem je slyšela poprvé, jsem odcházela nadšená. - K tomu malá poznámka: Tvar spojení „Carmina burana“ nám v češtině dává nápovědu, že se jedná o ženský rod v jednotném čísle, ale latinsky je to číslo množné, znamená to „Písně z Burana“.